Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Kiss (* 1962)

• narodil se 4. září 1962 v Českém Těšíně

• v dětství na něj měla silný vliv jeho katolicky založená babička

• v roce 1977 nastoupil na učební obor elektrikář

• v šestnácti letech byl v roce 1978 během cesty do Žiliny zadržen

• přidal se k undergroundové komunitě

• snažil se vyhnout povinné vojenské službě

• opisoval a distribuoval samizdatové texty, včetně časopisu Vokno

• na statku své babičky v Třanovicích uspořádal festival

• v roce 1987 založil undergroundovou kapelu Kmochova paralýza

• aktivně se zúčastnil demonstrací v listopadu 1989

• je držitelem osvědčení účastníka třetího odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení (2025) žil ve Staré Červené Vodě

Bylo mu šestnáct a s partou kamarádů, s usárnami na zádech a s touhou po svobodě vyrazil na svůj první velký čundr. Vystoupil na cílové stanici v Žilině, kde se realita socialistického Československa přihlásila o slovo s brutální a nečekanou razancí.

Nebyli to policisté, ale příslušníci Ochranné stráže železnic, kterým se říkalo „osožáci“. Nekonformní vzezření party trampů zapůsobilo jako rudý hadr pro býka. Bez vysvětlení, bez jediného důvodu je sebrali a odvedli na služebnu. Tam začalo ponížení, které se Radomíru Kissovi vrylo do paměti jako jizva: „Odvedli nás na služebnu. Tam nás svlíkli do trenýrek. Všechny věci nám prohledali včetně batohů, spacáků, usáren a ešusů a všechno nám to pak rozkopali po perónu,“ vypráví. 

Nešlo o výslech, nehledali žádné informace. Šlo o čistou demonstraci moci, o uspokojení ega uniformovaných mužů, kteří si potřebovali dokázat, že jsou pány situace. Pro mladého kluka to byl šok. Během několika hodin se jeho idealizovaná představa o světě rozbila na střepy. 

„A tak jsem zjistil, když jsem se pak vrátil domů, že v takové společnosti nechci žít a musím dělat něco pro to, abych se cítil svobodný a nezávislý,“ vzpomíná. Rozhodl se udělat vše pro to, aby se totalitnímu systému postavil a žil jinak. V ten den na žilinském nádraží neskončil jen jeden čundr. V ten den se v něm zrodil disident.

U babičky trávil hodně času

Radomír Kiss se narodil 4. září 1962 v Českém Těšíně do rodiny, která ztělesňovala realitu tehdejšího Ostravska. Otec Gustav byl horník na Dole Klementa Gottwalda, matka Bronislava, za svobodna Byrtusová, pracovala jako kuchařka v dětském domově. Měl čtyři sourozence: staršího bratra Gustava, sestry Bronislavu a Libuši a mladšího bratra Vítězslava.

Když byly Radomírovi tři roky, otec zemřel. Matka si později našla nového partnera, otčíma, který byl rovněž horníkem. Rodina se přestěhovala do nově budovaného Havířova, výkladní skříně socialismu. Pro malého Radomíra to byl svět plný bagrů, jeřábů a obrovských hald za paneláky, které sloužily jako dokonalé hřiště pro klukovské bitvy.

Tento svět šedivých panelových domů měl však svůj protipól. Byl jím statek prarodičů z matčiny strany, Zuzany a Josefa Byrtusových, v nedalekých Třanovicích. Každý víkend a prázdniny trávil Radomír právě zde. „Pro mě, když jsem byl u babičky, tak to byla oáza klidu a harmonie,“ vzpomíná.  

Hlavní roli v jeho dětství hrála právě babička Zuzana, hluboce věřící katolička. Právě ona ho pravidelně brávala do kostela a vštěpovala mu hodnoty, které byly v příkrém rozporu s oficiální ateistickou ideologií. Na rozdíl od svých apolitických rodičů a sourozenců, kteří k víře neměli vztah, v něm tyto lekce hluboce zakořenily.

Základní školu prožil v Havířově. Vzpomíná, jak byl nejmenší ze třídy, což mu přinášelo i šikanu. Mezi jeho oblíbené předměty patřil přírodopis, dějepis a tělocvik. Ačkoliv rodiče chtěli, aby se stal kuchařem, jeho osud změnila návštěva náboráře na učební obory. Radomíra zaujala nabídka na obor elektrikář, ke kterému měl blízko díky své dětské vášni – modelové železnici. V roce 1977 tak nastoupil na učiliště.

Vstoupil jsem do hospody U Urbana

Rok nato vyrazil s kamarády na čundr. Neopodstatněný zásah příslušníků Ochranné stráže železnic proti nim na nádraží v Žilině ho definitivně utvrdil v odporu vůči režimu. Po návratu domů se přestal stříhat a začal aktivně vyhledávat společenství lidí, kteří smýšleli podobně, našel si cestu do undergroundové hospody U Urbana na periferii Havířova. „Najednou jsem prostě poznal oázu... když jsem viděl ty máničky a byla jich plná hospoda, tak pro mě to bylo, jako kdybych se dostal do oázy harmonie a klidu a míru a svobody. Takže pro mě to byla jako obrovská euforie,“ popisuje prostředí undergroundové nálevny. 

V tomto společenství našel nejen přátele, ale i přístup k zakázané kultuře – pašovaným deskám kapel jako The Doors a Velvet Underground, samizdatové literatuře a novým myšlenkám. Navázal zde i přátelství s chartistou Lumírem Salzmannem, který jej později seznámil s Jaromírem Šavrdou.

Předstíral jsem schizofrenii

Na povinnou vojenskou službu se mu nastoupit nechtělo, a právě jeho noví přátelé z undergroundu mu poradili, aby předstíral psychické onemocnění. „Díky tomu, že už kluci absolvovali nějaké psychiatrické léčebny, tak jsem dostal tip od kamaráda, který studoval medicínu, ať si nastuduji schizofrenní příznaky a její vlastnosti a projevy,“ vzpomíná pamětník.

Začal tedy navštěvovat psychiatra a aby své diagnóze dodal váhu, spáchal demonstrativní sebevraždu předávkováním neškodnými prášky. Tento krok ho dostal do psychiatrické léčebny v Opavě, kde absolvoval dvakrát pobyt. Paradoxně se pro něj léčebna stala pokračováním „oázy svobody“. Setkával se zde s dalšími máničkami, které se snažily vyhnout vojně, a díky radám starších a zkušenějších se naučil, jak čelit i agresivním pacientům.

Navzdory dvěma hospitalizacím byl nakonec odveden a povolán k technickému praporu do Podbořan. Jeho působení v armádě však netrvalo dlouho. Po pár měsících ho z kasáren odvezli přímo do psychiatrické léčebny a následně propustili do civilu. Až po letech se dozvěděl, že za jeho rychlým propuštěním stál jeho psychiatr.

Práce se tam jenom vykazovala

Po návratu z vojny, zhruba v roce 1980, se Radomír naplno ponořil do života undergroundové komunity. Po krátkém působení na Dole Klementa Gottwalda a v obchodním domě Budoucnost v Havířově nastoupil kolem roku 1982 do Bytového podniku. Ve volném čase chodil na nezávislé výstavy a navštěvoval koncerty. Na jednom z nich se seznámil i se svou první manželkou.

Nové zaměstnání mu poskytlo nečekaný prostor pro jeho protirežimní aktivity. „Bytový podnik, to byl typicky bolševický podnik, kde se moc nepracovalo. Takže když jsem dostal zakázky na celý týden, tak jsem je měl hotové za dva, za tři dny a dva dny jsem se mohl věnovat opisování samizdatů,“ vzpomíná. 

V tomto bytovém podniku uvedl dvě výstavy a uspořádal dva undergroundové koncerty. Jedna výstava se stala přehlídkou výjevů na záchodových prkénkách, které tvořil umělec vystupující pod jménem Werich. Pamětníkova aktivita se ale přestala líbit vedení družstva, proto musely jeho akce brzy skončit.

Když se mu do rukou dostal jediný výtisk pražského undergroundového časopisu Vokno, rozhodl se ho šířit dál. Pořídil si starý psací stroj Consul s dobrým průklepem a pustil se do práce. Opisy vytvářel v deseti kopiích, které pak svépomocí svázal a distribuoval mezi přátele, kterým absolutně důvěřoval. Jeho aktivita se brzy rozšířila na další zakázané texty – od děl Egona Bondyho až po křesťanskou literaturu. Nicméně časopis Vokno zůstal nejžádanějším.

A přece jsme šťastni

Od pasivního šíření kultury byl jen krůček k jejímu aktivnímu vytváření. V roce 1981 se Radomír přestěhoval z Havířova natrvalo k babičce do Třanovic. Její statek, symbol svobodného dětství, se měl brzy stát dějištěm jedné z nejvýznamnějších událostí severomoravského undergroundu. Spolu s kamarádem Lubošem Gebauerem se rozhodli uspořádat hudební festival.

V roce 1982 se tak na statku v Třanovicích konal jeho první ročník. Pódium vzniklo na čele velké stodoly, nad kterým visel transparent s nápisem „A přece jsme šťastni“. Vystoupila řada kapel z celé Moravy, včetně Radomírovy vlastní skupiny Analfabet Band nebo recesistické hornické kapely Čím hůř, tím líp jeho kamaráda Mirka Zváry. Pro dvě stě návštěvníků zajistili čepované pivo, a dokonce i zabijačku. Babička Zuzana, pilíř Radomírova života, tuto akci nejen tolerovala, ale aktivně podporovala. „Reagovala skvěle – roznášela nám guláše a točila piva, takže babička byla skvělá,“ vzpomíná pamětník. 

Festival se stal legendou. Druhý ročník přilákal již čtyři sta lidí. Ačkoliv pokaždé následovala návštěva Veřejné bezpečnosti, místní policie zřejmě nechápala protirežimní rozměr akce a vše prošlo bez větších perzekucí. Třetí ročník v roce 1985 se kvůli obavám příbuzných musel konat již v místním kulturním domě. Poslední ročník tohoto festivalu se konal roku 1986 v Havířově, a to konkrétně v hospodě U Jelena, která se nacházela na periférii Havířova. Na tomto finálním ročníku vystoupila i známá kapela z Prahy Psí vojáci.

Nemohli nás vypnout

Po rozpadu kapely Analfabet Band se Radomír Kiss podílel na vzniku jednoho z nejoriginálnějších hudebních těles českého undergroundu. V roce 1987 u studánky poblíž řeky Lučiny vznikl nápad založit dechovou kapelu. Dostala jméno Kmochova paralýza. Sestava čítající až dvanáct členů hrála na dechové nástroje, pochodové bubny a činely. Radomír Kiss byl stejně jako ve své předchozí kapele hráčem na saxofon. Jejich tajnou zbraní byl zpěvák s megafonem.

Kmochova paralýza byla dokonalým nástrojem provokace. Hráli drsný underground v kabátě lidové dechovky, což mátlo pořadatele i bezpečnostní složky. Jejich největší výhodou byla naprostá nezávislost na elektrické energii. Byli prakticky „nevypnutelní“. S vystupováním na oficiálních akcích však přišla i tvrdá reakce režimu. Po koncertech začaly pravidelné výslechy členů kapely Státní bezpečností (StB). Vyhrožovali jim vyhazovem z práce, postihy dopadajícími i na jejich rodiny a vězením za výtržnictví. Ve svazcích StB bylo jeho jméno vedeno v kategorii prověřovaná osoba.

Při odvozu na jeden z výslechů Státní bezpečností si vzpomíná Radomír Kiss na zážitek, kdy mu šlo téměř o život. „Seděl jsem vzadu, vedle mě seděl estébák, držel mi pistoli u břicha a říkal kolegovi: ‚Nebylo by lepší, kdybychom tady někde v lese zastavili, zastřelíme ho a máme to bez práce?‘“

Strach byl všudypřítomný, ale kapela se držela osvědčené taktiky: u výslechu všichni shodně tvrdili, že byli opilí a nic si nepamatují. Až po revoluci se s šokem dozvěděli, že StB měla dokonalé informace díky informátorovi přímo v jejich řadách.

Za svobodu je nutné bojovat

Události 17. listopadu 1989 pro Radomíra Kisse nebyly překvapením, ale spíše logickým vyústěním dlouholetého boje. Aktivně se účastnil demonstrací, stříhal a rozdával trikolory a s nadšením vítal pád režimu, který mu upíral svobodu. Zvolení Václava Havla prezidentem chápal jako logické řešení – nikdo jiný se podle něj na tuto pozici nehodil lépe. 

Pár měsíců před revolucí se rozpadla i jeho kapela Kmochova paralýza, jelikož všichni členové se rozutekli po celé republice. A po revoluci pamětník zjistil, že právě jeden z členů kapely byl informátorem StB.

Za svou činnost během komunistického režimu získal osvědčení účastníka třetího odboje a odporu proti komunismu. Na závěr svého vyprávění vzkázal budoucím generacím toto: „Ať si chrání svou svobodu, nezávislost a ať bojují za svou zemi, která je demokratická a žije v míru.“