Nathan Kisler

„Jako spojaře mě jednou poslali k maršálu Žukovovi. Když jsem tam přišel, tak jsem se ptal, kde je maršál Žukov, a oni na to, že tady, a ukázali mi muže, který seděl ve sněhu. Neměl vodu, tak jedl sníh a k tomu přikusoval nějaký obložený chleba. To byl maršál Žukov. Pak jsme spolu začali mluvit, nazýval mě Ivanem Ivanovičem. Na tohle jméno jsem dokonce potom dostal vyznamenání. Říkal mi: ‚Ivane Ivanoviči, my budeme 7. května v Praze!‘ Podivil jsem se: ‚Maršále Žukove, dneska je 16. ledna. Jak můžete vědět tak přesně, kde budete za několik měsíců?‘ On na to přesvědčivě odvětil: ‚To je rozkaz Stalina, tak to tak bude. Stalinovy příkazy se musí plnit!‘ No a dokázal ještě víc, než tenkrát sliboval. Sedmého května byl s tanky už v Berlíně.“

„Já jsem jednačtyřicátého roku přešel hranice. Od té doby mi nikdo neřekl jinak než Vaňka. To mi velice pomohlo, protože každý Rus nebo Ukrajinec je Vaňka, tak si nikdo nemyslel, že já jsem Žid. Tak jsem se dostal až do Puchova, to už je Rusko. Tam jsem pracoval jako závozník. Vozil jsem obilí do skladu. Tehdy mě napadalo, že obyvatelstvo nedostává dost mouky. Tak jsem šel za velitelem a říkal jsem mu: ‚Víte co, vy tady jíte tvrdý chléb, a já můžu každý den přinést chléb bílý. Dejte mi lístek do mlýna a já to všechno udělám.‘ Od té doby jsem každý den dával jiné rodině pytel bílé mouky. Oni mi za to dávali jídlo. Ale já jsem byl rád, že oni mají všechno a Němcům zbude míň.“

„Já vám říkám, že bez ruské armády by ta válka dopadla úplně jinak. To by byla obrovská katastrofa. Rusové sice ztratili milion lidí, ale zachránili svět. Možná že by bylo možné vyhrát i bez Rusů, ale až tak o dva tři roky později, a kdo by tehdy ještě žil? Nikdo!“

„Němci vzali kluka, jmenoval se Proska. Naučili ho velice dobře česky. Mysleli si, že pak nebude vystupovat jako Němec, ale všem se bude představovat jako Čech. Na mě to ale neudělalo dojem. Jako spojař jsem musel často měnit heslo, pro nové jsem vždycky chodil do městečka. Jednou jsem se vrátil trochu později. Šel jsem obezřetně, kolem se totiž střílelo. A najednou slyším němčinu. Pan Proska hlásil přesné umístění všech našich jednotek. Tak jsem k němu skočil a ptám se, co to dělá. On se jen vymlouval, že nic. Řekl jsem mu: ‚Proska, tím jsme skončili!‘ Ohlásil jsem veliteli Kodrišovi, co se stalo, a on na to: ‚Nech ho, dej mu ještě možnost!‘ On to byl Ukrajinec a silný antisemita. Tak jsem poslal Prosku, aby si někde dál od fronty postavil přístřešek a čekal, až přijdu. Když jsem tam dorazil, hořelo to. ‚Proska, jak se to stalo?,‘ ptal jsem se. A on na to: ‚Já jsem si zapálil cigaretu a ono to chytlo.‘ Věděl jsem, že lže. On chtěl prostě neustále Němcům dávat znamení, kde jsme. Poslední, co jsem mu udělal, bylo, že jsem ho poslal přímo na frontu. Tam byl jeden velice slušný a inteligentní kluk z Uralu, na kterého byl vždycky spoleh. Prosku jsem poslal k němu. Pak jsem je volal rádiem, ale žádná odpověď. Tak jsem se připojil ke skupině, která se tam šla podívat, co se tam stalo. Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že rádio je vypnuté. Ptal jsem se: ‚Prosko, co to má být? Tímhle jsi definitivně skončil.‘ Ať už velitel říkal předtím, co chtěl, Proska šel do trestné roty. Ještě mi hrozil, že se mi pomstí. Říkal jsem si v duchu: ‚Ty se mi chceš pomstít? Tak to si pěkně počkáš!‘“

„Po příchodu do Terezína jsem šel za lékařem, ještě tam byl německý doktor, a dal jsem mu propouštěcí lístek pro mou sestru. A on na to: ‚Za žádnou cenu.‘ Já jsem nevěděl, že sestra je v karanténě. Chtěl jsem ho praštit židlí, ale pak jsem si to rozmyslel. Pak přišel Čech a říkal mi: ‚Pane Kisler, počkejte, já vám to zařídím.‘ Pak roztrhal ten lístek a napsal mi jiný, kde nebyla karanténa. Tak jsem šel za sestrou. Ta ale trvala na tom, že s sebou vezmeme dalších sedm lidí. Jenže já pro ně neměl propouštěcí dokumenty. Nejhorší na tom bylo, že ani neuměli rusky, protože byli z Rumunska. Ale co jsem měl dělat? Na komandatuře jsem prohlásil, že jsou to moji příbuzní. Sice se divili, ale tvrdil jsem, že to je tou válkou: ‚To víte – válka! Najednou jsem je tady všechny našel.‘ Díval se na to moje ‚štěstí‘, ale naštěstí se na nic neptal a nechal nás jít. Došli jsme k vozu, se kterým jsem přijel, jenže ten byl plný, skoro si nebylo kam sednout. A já měl navíc jen tři propustky. Ale to víte, ruský vojáci jsou často negramotný, tak jsem se se řidičem dohodl, že okolo hlídky pomalu projede a já hodím stráži lístky všech ve voze. Tak jsme projeli.“