Ing. Pavlos Kevrekidis

* 1937  

  • „První cesta byla do Evzoni, protože to je hned u hranic, autem jsem jel. Spal jsem u tety, strejdy jsem navštívil, bratrance, co tam byli, protože ti, co sloužili, byli mimo, ale potom jsem je všechny potkal. Potom odtamtaď je asi čtrnáct kilometrů naše vesnice, jel jsem po staré cestě až k nám do vesnice, úplně jsem byl napnutý. Před vesnicí jsem potkal jednoho z naší vesnice. Říkám si, pásl tam ovce, že se s ním musím dát do řeči. Ptal jsem se ho, jestli je… on říká: ‚Ano, a ty kdo jseš?‘ Říkám, protože mě neznal, každý měl nějaké přízvisko, říkám dědovo přízvisko a tátovo jméno, a jeho syn že su. ‚Ty jdeš z daleka,‘ říká. Říkám: ‚Ano.‘ - ‚A co dělá náš blázen?‘ říkal on. Říkám: ‚Který?‘ Teďka mi jmenoval jejich příbuzný, říkám, že jsou v Brně, dobře a tak dál. Toto si nedovedete představit. Já jsem se postavil před starým barákem strejdovým, protože náš už nebyl, oni sebrali, co tam byly, tašky a to už byly ruiny. Vedle stál novej barák, co postavil bratranec, a ten starej barák měli jako sklad. Nějaké obilí tam dával, měl tam traktor a vlečku. Tam byla teta a on, já jsem přišel tam k nim, objal jsem je a brečel jsem.“

  • „Víte, dříve, jak se to dělalo, velké země chtěly kolonie. Dneska vynalezli bez válek kolonie. Co to je Evropská unie? Budeme jeden stát de facto. Já můžu dělat u vás, co chci, a ty můžeš dělat u mě. Řek může jít do Německa, postavit továrnu a Němec taky v Řecku. To je jak box. Tady to je ohraničený, ten ring, to je dvacet sedm států. Můžeme mít od půli těla… to jsou ty zákony, nesmíš zezadu nebo tak. Dali určité zákony, všechno je jak u ringu, ale jedno není jak u ringu, váha. Ten, co je v boxu osmdesát devadesát kilo, nemůže boxovat s tím, co má šedesát. Dá mu ránu a zabije ho. Tady to je ekonomická síla. Ten silnej stát si to může dovolit, zabije toho Řeka, ale Řek nemůže zabít toho Němce. Takhle je to udělaný a bez válek mají kolonie.“

  • „Tam žila maminka, její sestra, její bratr a její ještě mladší bratr. Ten nejmladší, ten zahynul. Tam většinou byli pravičáci, protože tam byla armáda, celnice, policie. Moje teta, ti byli, říkalo se jim vasiliti, krále chtěli. Národ nechtěl krále, ale oni pořád krále chtěli. Její manžel držel pušku na druhé straně, jako můj strejc, ten, co padl, ten nejmladší. Oni měli potom zelenou, její nejstarší syn se stal náčelníkem jedné celnice, dělal školu. Potom měla ještě další dva u dopravní policie, jeden byl doma a dcera si vzala taky policajta. To tam bylo jinačí, ale co se týče vztahů, co jsme měli, to byly vynikající vztahy jako rodina.“

  • „Když jsem odjížděl z Polska, tak kluci, co jsme chodili plavat, ve Štětíně byl takový klub na plavání, Gwardia Szczecinska, tak tam jsem plaval. Kluci znali Pawel, oni neznali Pavlos Kevrekidis. Paweł mě volali. Když jsem jim říkal, že jedu do Česka, tak oni mně říkali: ‚Co, ty nejseš Polák?‘ Říkám: ‚Ne!‘ - ‚Ty seš Čech?‘ Říkám: ‚Ne, já jsem Řek!‘ A oni mají takovou průpovídku, říkají - neudawaj Greka, nedělej ze sebe Řeka, jako chytráka. Já říkám: ‚Já nemusím, já jsem Řek.‘“

  • „Jednoho dne jsem se dostal s bratrem a s partou kluků s ovcemi do těch kopců. Tak jsem tomu mladšímu bratrovi Janisovi řekl: ‚Víš co, ty hlídej tady ty ovce, já půjdu a donesu nějaké tyče.‘ To jsme potřebovali, ale to jsem lhal. Jeden byl starší a šli jsme k partyzánům. Tam, když jsme přišli, byly nějaké holky od nás z vesnice, které tam praly prádlo, viděly nás, tak nás poznaly a vzaly nás nahoru. Ti zůstali u těch partyzánů, já jsem byl moc mladý, tak počkali, až přišly nějaké rodiny z naší vesnice, a vzali nás do bývalé Jugoslávie.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 26.11.2010

    (audio)
    délka: 01:44:27
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přišel jsem k tetě a bratranci, objal jsem je a brečel jsem, jenom tak, tím vzrušením

dobova.jpg (historic)
Ing. Pavlos Kevrekidis
zdroj: V. Kadlec

Pan ing. Pavlos Kevrekidis se narodil 2. ledna 1937 v severořecké vesnici Megali Sterna v okrese Kilkis. Jeho otec bojoval během občanské války v řadách Demokratické armády Řecka (DSE). V roce 1948 se chtěl pan Kevrekidis s partou kamarádů přidat k partyzánům, a odešel proto do hor. Jelikož byl příliš mladý, byl poslán přes hranici do Jugoslávie. Krátce byl s dalšími dětmi ubytován v klášteře v Makedonii, následně odešel do Bulkesu v srbské Vojvodině, kde se setkal se zbytkem rodiny. S babičkou a sourozenci odešel následně do Polska. Otec byl v bojích raněn, léčil se v Budapešti a poté se s matkou usadili v Československu. V roce 1954 se pan Kevrekidis dostal do Československa. Vystudoval průmyslovku ve Vysokém Mýtě. Následně absolvoval technickou vysokou školu v Brně, obor vodárenství a kanalizace. Poprvé navštívil Řecko v roce 1975, krátce poté se do Řecka odstěhoval. Později pracoval v Libyi a západním Německu. V 90. letech založil v Brně firmu obchodující s mramorem. Za manželku si vzal Češku. Žije v Brně.