„Třeba jídla jako guláš nebo knedlíky. Knedlíky v Řecku neexistují, ale maminka dělala knedlíky nebo vepřo knedlo zelo nebo guláš s knedlíkama. Takový maličkosti, ale nezapomněla na Československo. Dělala kuchařský věci a sem tam, když mně nadávala, tak mně nadávala i česky.“
„Zase Sovětský svaz tou politikou došel tak daleko, že se Československo stalo kapitalistickým státem. Ten převrat prakticky udělal vrch a lidi se jen dívali, ti se toho nezúčastnili, toho převratu. Říkaj revoluci, máte daleko k revoluci, ani sametová, ani nic takovýho nebylo tady. To není pravda, že tu byla revoluce. Kdyby se nepřevrátili v Sovětským svazu, tak tady nic nebylo. A v Sovětském svazu zase: ty lidi se dívali a ten vrch to vyměnil.“
„V Plané, tam nás měli jako vedoucí, to byli knězi, ti se k nám nechovali dobře. Když jsme proti nim, nebo rodiče, ale my jsme byli děti, co jsme věděli o politice? Dostávali od československého státu peníze, šatstvo, aby nám dali, oni nám to nedávali. Vím, že jsem se dělil o bačkory s bratrem. Když on chtěl jít ven, tak bral bačkory on a chodil si hrát ven a já jsem musel čučet doma a obráceně. Oni se k nám nezachovali dobře, ale jinak v těch dalších domovech a to… Jak jsem se naučil česky, to bylo samozřejmý, my jsme museli chodit do českých škol, takže automaticky jsme se naučili. Jinak se zachovali dobře, to bylo všechno pěkný, my jsme měli všechno, k Vánocům nám dávali dárky, pomeranče, cukrlata a tak. Tehdy v padesátých letech toho nebyl nadbytek, ale my jsme měli.“
„Když odmalička slyšíte ‚Vy jste Řek a musíte se vrátit', tak se vrátíte. My jsme byli vychovaní k tomu patriotismu. To nebylo jako vůči dalším státům, že jsou míň nebo že my jsme něco víc. Nás učili, že my jsme Řekové a musíme žít v Řecku, odmalička toto jsem slyšel.“
„Řekové, bylo jich hodně, nám říkali Češi. Někteří to mysleli, že řekli moje jméno, a aby věděl, o koho se jedná, tak přidali ,ten Čech‘, takže ten, s kým mluví, věděl, že mluví o mně. Bylo hodně těch, kteří nás neměli rádi, že jim bereme práci. Tady, co jsme byli, všichni byli vyštudovaní, nebo když nevyštudovali nějakou školu, tak měli aspoň odborné učiliště. Něco znali. Tam ty lidi většinou nebyli. My jsme byli lepší, školu jsme měli nebo jsme měli odborné učiliště, tu práci jsme znali líp, takže jsme jim ji opravdu trošku brali.“
Pan Athanasios Kesidis se narodil roku 1943 v severořecké obci Akritas nedaleko jugoslávských hranic. Rodina se živila zemědělstvím. Během druhé světové války bojoval otec proti Němcům v ELAS, za občanské války byl v řadách Demokratické armády Řecka (DSE). V této armádě bojovali také starší bratr a sestra pana Kesidise, kteří v bojích padli. V roce 1948 odešel pan Kesidis s matkou a mladším bratrem přes Jugoslávii a Maďarsko do Československa. Žil s bratrem v několika dětských domovech, matka pracovala v dětském domově jako uklízečka. Později se do Československa dostal i otec, který poté pracoval v Královopolské a získal byt v Brně. Pan Kesidis vystudoval gymnázium v Králově Poli. Brzy poté se oženil, vzal si Češku, ale po pěti letech se s ní rozvedl. Vystudoval večerní průmyslovku. V roce 1978 se vrátil zpět do Řecka, živil se jako řidič kamionu. Do Řecka se přestěhovali také jeho rodiče a syn. Ten se však začátkem 90. let vrátil do Československa. Pan Kesidis Českou republiku pravidelně navštěvuje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
