Yann-Fañch Kemener

* 1957  †︎ 2019

  • „Mluvená podoba jazyka byla v minulosti pro bretonštinu velmi důležitá.“ – „Velmi důležitá, jistě! Ústně se předávaly veškeré znalosti. Sloužilo k tomu nesmírné bohatství písní, vyprávění, krásných přísloví a metafor. Moje matka tyto básnické prostředky mluvené bretonštiny často používala. Miluji například jeden její oblíbený obrat, který zní: každé slovo má svou notu. V bretonštině to rovněž znamená, že má svůj rým, svou přesnost. A když někdo přijde o rozum, my Bretonci říkáme, že ztrácí svou notu. Nota v bretonštině zároveň znamená i hudební notu. Mně to přijde prostě nádherné.“

  • „Pamatuji si, když začala politika scelování polí. Sainte-Tréphine byla komunistická vesnice a razilo se tu Stalinovo heslo 'Od Brestu k Brestu'. Tradiční obdělávání políček mělo vzít za své. Nástup mechanizace samozřejmě požadoval jisté změny, ty ale politika scelování mírou radikality dalece překročila. Byla to opravdová pohroma.“

  • „Měli jste ve vesnici auta, elektřinu?“ – „Elektřina musela být v Sainte-Tréphine zavedena ve třicátých čtyřicátých letech. Netýkalo se to ale všech domácností. V obci byl jeden transformátor. Oproti tomu sousední obec měla vlastní transformátor až velmi pozdě, v padesátých nebo šedesátých letech. Já jsem se narodil jen krátce po elektrifikaci. Žili jsme v domech s podlahou z udusané hlíny – jako v 19., možná dokonce jako v 18. století.“ – „Bez tekoucí vody?“ – „Přesně tak. Pro vodu bylo třeba chodit a spotřebovali jsme jí určitě mnohem méně než dnes. V celé obci nebylo víc než deset aut. Patřily zámožnějším lidem, jako byli pekař, tajemník obecního úřadu, učitel, kněz, možná starostka. Auto neměl ani pošťák, ten rozvážel zásilky na kole. První traktory se objevily také v 60. letech, do té doby se v zemědělství pracovalo pouze s koňmi a manuálně. Já a moji vrstevníci jsme jako malí chodili pracovat na pole. Děti potřebovaly jíst, takže musely pracovat.“

  • „První bretonskou knihu jsem objevil, když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let.“ – „Takže knihy v bretonštině nebyly?“ – „Ne. Jediné bretonsky psané knihy tvořily životy svatých a pár církevních zpěvníků. To je vše. Takže jsme neměli ponětí o tom, že vůbec existují nějaké bretonské knihy.“ – „Byli jste Bretonci, ale bretonsky jste neuměli číst ani psát.“ – „Ne, ve svém vlastním jazyce jsme byli naprosto negramotní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Trémeven, 08.09.2012

    (audio)
    délka: 01:02:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem zástupcem poslední generace rodilých mluvčích bretonštiny

Yann-Fañch Kemener (kol. 1975)
Yann-Fañch Kemener (kol. 1975)
zdroj: archiv pamětníka

Sběratel folkloru, vypravěč a přední interpret bretonské hudby Yann-Fañch Kemener se narodil 7. dubna 1957 v Sainte-Tréphine ve Francii. Pocházel z velmi skromných poměrů. Zatímco otec pracoval jako námezdní dělník v zemědělství a nechával se vždy najmout na jeden rok, matka si vydělávala zejména jako pradlena. Díky svému bratranci Eugènu Grenelovi a sousedovi z vesnice Albertu Bolorému začal Yann-Fañch Kemener od r. 1973 vystupovat na vesnických slavnostech festoù-noz a ve svých dvaceti letech byl již oceňován jako zpěvák tradičních písní. Na popud Alberta Bolorého a povzbuzován prof. Léonem Fleuriotem začal brzy souběžně se svým hudebním angažmá intenzivně studovat a sbírat bretonskou lidovou slovesnost. Jeho slibně započatou uměleckou kariéru však na začátku 80. let poznamenal v konzervativní Bretani skandál, vyvolaný rozhovorem pro časopis Le Gai Pied, v němž otevřeně promluvil o své homosexualitě: Kemener po následujících sedm let nesměl účinkovat na keltském festivalu v Lorientu. Podle francouzské novinářky Hélène Hazerové Kemenerův coming out však Bretani ve výsledku umožnil překonat pokrytecký vztah k LGBT komunitě, dopomohl k přijetí gayů v bretonské společnosti a Kemenerova orientace se do jeho uměleckého působení promítla v podobě určité hloubky a empatie. V následujících desetiletích se Kemener postupně stal jednou z významných postav bretonského národního obrození. Vydal přibližně třicet desek a účinkoval také v divadelně-vypravěčských a recitačních projektech. Věnoval se ryze tradičním baladám gwerzioù a bretonskému zpěvu k tanci kan-ha-diskan, ale i experimentům. Ve spolupráci s violoncellistou Aldem Ripochem a s pianistkou Florence Pavie například spojil bretonské zpěvy s barokní instrumentální hudbou, posluchači dále znají jeho jazzové či orchestrální experimenty s Didierem Squibanem. Českému publiku se Yann-Fañch Kemener opakovaně představil během koncertních turné v letech 2012 až 2016. Významná část zpěvů, jež Yann-Fañch Kemener zaznamenal během cest po Bretani, vyšla v knize Carnets de route (Zápisky z cest, 1996), ústně tradované příběhy svého kraje vydal v antologii Collecte de contes en Basse-Bretagne (Příběhy z Dolní Bretaně, 2014). Jako odborník na sběr lidové slovesnosti Yann-Fañch Kemener působil na Západobretaňské univerzitě v Brestu na Ústavu bretonských a keltských studií. V roce 2009 byl za své celoživotní zásluhy o bretonskou kulturu vyznamenán Řádem hranostaje, v roce 2015 byl odměněn rytířskou medailí Řádu umění a literatury. Yann-Fañch Kemener zemřel 16. března 2019 v Trémevenu.