Ida Kelarová

* 1956  

  • „Já jsem tady ale tak strašně chtěla bydlet. V divadle se za mě nikdo postavit nemohl. Byla to taková ta doba, kdy s námi v Dánsku byl nějaký soudruh, který to celé nahlásil, byli jsme tam pořád sledovaní. Pomaličku jsem se dostala do světa komunisty, který jsem dosud vytěsňovala. Každé ráno jsem měla pod oknem auto. Když chtěli, tak mě do toho auta vrzli a vezli mě na stanici a tam mě vyslýchali. Udělali to kdykoli se jim zachtělo. Znepříjemňovali nám ten život tak strašně, že se mi to tady úplně, ale úplně zprotivilo. Pak jsem si říkala, že mě ten Vávra dostal. Opravdu mě donutil. Já jsem skutečně pronikla do té atmosféry toho komunisty a to mě nakonec dostalo. Nakonec jsme si tedy sbalili věci a odjeli jsme do Walesu. Tak jsem se tam tedy dostala.“

  • „Do Walesu jsem šla proto, že se mu [manželovi] v Británii nelíbilo, a tak jsem řekla, aby šel do Československa. A on že jo. Nastěhoval se, já měla tenkrát obrovský státní třípokojový byt, což si v Anglii mohl dovolit jen obrovský kapitalista. On byl nadšený, jak si tady žijeme. Ale nelíbilo se to soudruhům. Oni to považovali za nějakou zradu, podezřívali ho, že je špión, protože přijel tenkrát s divadlem Na provázku, což bylo tehdy politické divadlo. Byly neustálé výslechy, pak jsem byla na koberečku, co jsem to provedla, vyhodili mě z divadla, které tenkrát patřilo pod státní brněnské divadlo. Tomu panu Vávrovi, soudruhovi, který si mě zavolal na kobereček, jsem to musela celé převykládat, jak to bylo. On řekl, že jsem porušila zákon a že mě musejí vyhodit z divadla. Já jsem se s tím smířila. Ale dostal mě tím, když řekl: ‚Ale odtud vás určitě vyhostíme.‘“

  • „Potom když jsem byla už starší, chtěli ze mě mít virtuóza a to jsem vůbec nechtěla. Měla jsem talent a absolutní sluch, takže ti učitelé na té lidovce, i potom později, zjistili, že mám obrovský talent a že ze mě chtějí mít virtuóza. Já jsem tedy všechny v podstatě zklamala. Začala jsem rebelovat. Protože mě klasika hodně svázala. Klasickou hudbu ale miluji. Mám ji ve své duši. Ale necítila jsem se s ní svobodně. Chodila jsem například do klavíru k paní učitelce Gertrudě Kratochvílové. Ona byla určitě perfektní pedagožka a učitelka, ale já zase, když jsem hrála třeba Mozarta a cítila jsem tam crescendo a decrescendo a fortissimo, prožívala jsem to emocemi. Třeba jsem to někdy přehnala, a když moje fortissimo bylo na tu klasiku příliš, ona vzala tužku a práskla mě přes prsty. Já se lekla, protože jsem do toho byla tak zažraná a opravdu mě to tak bavilo, že jsem to ale cítila po svém. A ona mě za to práskla, já se lekla... postupně jsem se v tom klasickém světě dostávala do takové uzavřené, nesvobodné škatule.“

  • „Tatínek a celá jeho rodina se zapřeli úplně do hloubky duše, že nejsou Romové. U nich to bylo takové obrovské tabu, které jsem se dověděla od jednoho bratrance, který mě našel a zavolal si mě. Já za ním přijela a zjistila jsem, že mám bratrance, který se tímto tématem zabýval a zjistil, že se rodina Bittova zapírala už snad od nějakého čtrnáctého století. Má k tomu nějaké dokumenty, které já nemám. To, co mi vyprávěl, mi dnes dává smysl. Je v nich tak obrovský a hluboký stud, který se stal v naší rodině tabu. Když jsem se vrátila po revoluci z ciziny, byla jsem hrozně překvapená z toho, jak je to opravdu silné, přestože by se nikdo nemusel za nic stydět. Jsme slušná rodina a nemáme se za co stydět. Táta se určitě neměl za co stydět, spíše naopak. Jsem na něj hrdá, kam až došel a jak to všechno zvládal.“

  • „Volala mi z Dánska, z jednoho festivalu, jedna herečka, která organizovala v Cardiffu takový festival a chtěla, abych tam přišla koncertovat. Tak já hned spontánně, že jasně, super… ale pak jsem se lekla, co jsem to naslibovala. Zpanikařila jsem, protože jsem na to byla úplně sama. Dosud jsem byla zvyklá mít kolem sebe lidi z divadla, ale teď jsem byla sama. Jediné, co jsem měla, byl ten klavír. Vyděsila jsem se, co tam vlastně budu dělat, co zpívat. V životě jsem sama sólově s klavírem nekoncertovala. Do dneška si to neumím vysvětlit jinak, než že se odehrálo něco nahoře s mým tátou a to duchovno se ve mně otevřelo. Já jsem totiž opravdu, ještě než jsem vešla na jeviště, vůbec nevěděla, co tam budu dělat. Opravdu, to mi nebude nikdo věřit – já jsem opravdu vůbec nevěděla, co tam budu tu hodinu nebo kolik dělat. Klepaly se mi nohy a všechno. Pak jsem si sedla, bylo naprosté ticho a já a ten klavír. Pak se to ve mně najednou otevřelo… to bylo tak silné… Vyzpívala jsem tam všechny ty písně z dětství, všechno, co mě můj táta naučil. Co jsem slyšela v těch Salibech, co mě naučila ještě Iva, moje sestra, když se vrátila z natáčení Růžových snů, to všechno se ve mně najednou otevřelo. Měla jsem takový hlas, který jsem ani netušila, že ho mám. Hodinu a půl bez přestávky jsem to tam všechno tomu tátovi vypověděla. Bylo to něco neskutečného. Úplně jsem zapomněla, že jsou tam lidi. Postavili se a začali aplaudovat a tleskat a já jsem tam stála a až jsem se lekla. Říkala jsem si, že přece ani nevědí, odkud jsem, co zpívám, že je to přece úplně jiná kultura.“

  • „U nich to fungovalo tak, že emoce a to všechno tam bylo cítit. Já dnes dokážu říct, co je která emoce, protože to cítím. Která emoce to je. Jestli je to smutek, láska, jestli je to bolest, zlost, hněv… protože oni mě to učili. Oni mě to učili tím, že já jsem pozorovala, co se u nich děje kolem stolu. Třeba tam začala smutná píseň. Pamatuji si třeba na mou tetu, já jsem jí říkala Růži Mama. Jmenovala se Růžena Bittová, ale byla to taková moje druhá máma. Byla taková prostořeká, řekla všechno, co měla na jazyku, všechno pravdivě. To jsem zdědila po ní, že je pro mě v životě tak důležitá pravda. Já jsem tam pravdu zažila, oni mě naučili, co to je pravda. Taková ta podstata toho bytí, taková ta duše a to všechno. To jsem tam načerpala. Když tam třeba začali zpívat smutnou píseň, viděla jsem například tetu, jak začala plakat. Ale nebyl to velký pláč, jenom takový tichý. Za chvilku tam plakali všichni. Já jsem tam stála jako dítě a dívala se na to a říkala jsem si, jak jsou krásní. Nebylo to takové to: ‘Jéžiš, proč pláčou?', což takhle dneska je. To jsem pochopila později, že když se pláče, tak člověk už patří na prášky nebo někam do blázince, nebo že s ním je něco špatně. Ale u Romů je to naopak, tam je něco špatně, když nepláčeš. Takže jsem si odnesla takovéto odkazy na celý svůj život. Neskutečně mě to inspirovalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.10.2017

    (audio)
    délka: 02:05:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z Československa nás komunisti nakonec vystrnadili

Ida Kelarová 2017
Ida Kelarová 2017
zdroj: Post Bellum

Ida Kelarová, rozená Bittová, se narodila 10. února 1956 v Bruntále do národnostně smíšeného manželství Ludmile a Kolomanu Bittovým. Maminka pocházela ze slovácké rodiny z Uherského Brodu, otec z romské rodiny z jižního Slovenska. Ida má dvě mladší setry, Ivu a Reginu. Matka byla učitelka, otec známý muzikant. Rodina se několikrát stěhovala kvůli otcově angažmá. Ida vyrůstala ve Vrbně pod Pradědem, v Prešově, Opavě, kde chodila do lidové školy umění, v Brně pak studovala na Janáčkově konzervatoři hru na klavír a violoncello. S tatínkem často navštěvovala jeho širokou rodinu v Horních Salibech, kde se cítila nejsvobodněji. Poprvé se provdala ve svých 18 letech za hornistu Vlastimila Kelara, s nímž má syna Tomáše, manželství se ale po dvou letech rozpadlo. V letech 1975 – 1982 měla angažmá v Divadle na provázku v Brně. V roce 1982 odjela s divadlem do Dánska na mezinárodní festival, kde potkala svého druhého muže z Velké Británie, který se za ní přestěhoval do Československa. Idu a manžela však začala pronásledovat StB, která podezírala jejího partnera ze špionáže. Ida přišla o práci v divadle, měla být vystěhována ze země. Neustálé výslechy oběma natolik zprotivily život v Československu, že se nakonec sami rozhodli přestěhovat do Walesu, odkud její partner pocházel. Ida se stala ženou v domácnosti a po porodu dcery se dozvěděla o smrti otce, která ji hluboce zasáhla a způsobila u ní životní obrat. Absolvovala svůj první sólový koncert s romskými písněmi, s manželem se přestěhovali do Dánska, kde začala pořádat hlasové a pěvecké workshopy, přijala pozvání do Norska, kde cestovala a zpívala s obyvateli z odlehlých komunit u severního pólu. Právě tam se v listopadu 1989 dozvěděla o probíhající revoluci. Do Čech se natrvalo vrátila v roce 1995, založila zde Mezinárodní školu pro lidský hlas, organizuje mezinárodní workshopy, multietnické projekty, romský festival Gypsy Celebration Hartmanice, zakládá sbory s repertoárem romských písní. V roce 1999 založila se svým nynějším partnerem Desiderem Duždou skupinu Romale Rat (Romská krev), se kterou koncertuje po celém světě. Za hudbu k filmu Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba byla v roce 2001 nominována na českého lva. Byla první z rodiny, kdo prolomil rodinné tabu o romských kořenech.