P. Antonín Pavel Kejdana

* 1932  

  • “Takže obdivuju třeba takového Otčenáška, Mandla, Zvěřinu, Aleše našeho, který byl opakovaně – asi třikrát nebo čtyřikrát – v kriminále. A že se vrátili… a jednou nás právě Aleš navštívil na čistírně při noční směně. Právě přišel z kriminálu. Říkal: ‚Bratři, potkal jsem tam vzácné lidi, naučil jsem se mnoho básní. To byl člověk, který se nadnášel nad tou skutečností toho kriminálu, kterého to naprosto duševně nepoznamenalo. Žil duchovním životem i tam.”

  • “Na Pankráci, tam jsme byli v celách, kde za Rakouska byli dva vězňové. Ovšem nás tam bylo osm. To bylo napěchované, že jo. Spali jsme na zemi na matracích a akorát jsme zaujmuli celou plochu. A ten osmej musel mít skrčený nohy kvůli záchodu, anebo měl záchod mezi nohama. A tam byla zase zajímavá společnost. Na každý cele byl aspoň jeden řezník a jeden farář. Ale většinou byli dva řezníci a tři faráři. Protože byl hon na řezníky a na faráře. Proč na řezníky? Protože bylo málo masa a oni to svedli na řezníky. Ne na výrobu a na zemědělství pokulhávající a špatnou organizaci, ale že řezníci kradou.”

  • “Nebyl dobrý příklad pro nás studenty, že – nevím, jestli to bylo v tom osmačtyřicátém, spíš asi v tom devětačtyřicátém, padesátém – že jsme je začali potkávat na chodbách a měli tady komunistické odznáčky na klopě. Museli je nosit. Vstoupili do strany a podmínka byla, že teda se k tomu přiznají veřejně. No a my jsme se tak trochu smáli, protože jsme znali jejich smýšlení, že to byli většinou masarykovci. A přitom na fasádě gymnázia... při jeho založení Alois Jirásek napsal takový výrok, na každé straně té budovy byl jeden vyvedený do fasády: ‚Ó, školo na hranici zemské, pěstuj cit a zasaď kořen povah rozhodných.‘ Takže v tomhle selhali, ovšem většinou měli rodiny, měli děti. Třeba ředitel gymnázia měl jednoho chlapce, nadaného velice, a chtěl, aby se dostal na vysokou školu. Dostal se tam, ovšem za cenu, že otec byl ve straně. Chlapec musel bejt, jako jedinej snad ze třídy, no kromě asi dvou takovejch komunistickejch žáků, taky ve Svazu československo-sovětského přátelství. Takže žádný povahy statečné to nebyly, ale zas je omlouvá to, že by šli do výroby, a to taky se jim nechtělo. A potom ty děti, že měly ten kádrovej posudek špatnej. A u nás z naší třídy polovina nebyla doporučena k vysokoškolskému studiu pro špatný vztah k lidově demokratickému zřízení.”

  • “Vzpomínám si, když jsme stáli nad naším zemřelým bratříčkem – já jako asi pětiletý a sestra už chodila do školy – ale nevěděli jsme, co to je smrt. Divili jsme se, že se nehýbe a že má modré nehty. A že když jsme šli na hřbitov v průvodu, tatínek nesl tu rakvičku malou, tak nás rodiče museli napomínat, že jsme se honili v tom průvodu. To byl taky takový zážitek, že jsme vlastně ještě nechápali, co to je smrt. A ta bolest rodičů.”

  • “Na ty Židy často myslím, protože moje maminka, když byla svobodná, tak pět roků sloužila nebo dělala kuchařku a zároveň děvče k dětem jedné rodině, která se jmenovala Ledererovi – taky židovské jméno. A maminka to považovala za taková nejkrásnější léta života. Ba dokonce já jako prvorozený, nebo druhorozený teda, ale který zůstal naživu, jsem se musel jmenovat Pavel. To nebylo u nás zvykem. Protože ten židovský chlapec se jmenoval Pavel. A dědeček byl proti tomu. Vyjádřil se: ‚Takové židovské jméno dostal.‘ Ale maminka na to ráda vzpomínala. Ale vím, že když jsem tam jako chlapeček s ní byl na návštěvě u těchhle jejích bývalých pánů, tak mezi sebou mluvili německy, ale jinak mluvili perfektně česky. A oba ti jejich synové, Jindřich a Pavel, chodili do stejného gymnázia jako já jsem chodil po válce. Jindřich byl na takové praxi, dá se říct, tenkrát v Indii, když vypukla válka, protože pan Oberländer tam měl nějaký závod nebo zřizoval v Indii nějaký textilní závod. Takže ten příchod Němců, ten začátek protektorátu... tady zůstala rodina – čili manželé, myslím že Marta a Otto, Ledererovi a Pavel. A všichni zahynuli potom v koncentračním táboře.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 19.09.2019

    (audio)
    délka: 02:49:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Základem je modlitba – a z té by měla pramenit vnější činnost

Antonín Pavel Kejdana, maturitní foto, 1951
Antonín Pavel Kejdana, maturitní foto, 1951
zdroj: archiv pamětníka

Antonín Pavel Kejdana se narodil 3. ledna 1932 ve vesnici Nízký Dřevíč (dnes Velký Dřevíč) u Hronova. Pro svůj původ ze selsko-živnostenské rodiny a kladný poměr k náboženství nebyl po maturitě na gymnáziu v roce 1951 doporučen k vysokoškolskému studiu. Protože se navíc chtěl věnovat katolické teologii, jejíž studium umožňovala jen litoměřická fakulta fungující pod dohledem komunistické moci, rozhodl se odejít do výroby. Po vojně u Technických praporů se v roce 1958 připojil k “podzemní” řeholní komunitě v Roztokách u Prahy, kde se začal teologicky vzdělávat. V roce 1961 byl kvůli tomu zatčen. Prošel věznicemi v Hradci Králové, Pankráci, Ruzyni a Valdicích, celkem strávil za mřížemi devět měsíců. Po propuštění pokračoval ve studiu a přípravě na duchovenskou činnost. V roce 1968 byl tajně vysvěcen na kněze a o rok později začal působit v duchovní správě. Prošel vícero farností v okolí Liberce, šestnáct let sloužil v Hrádku nad Nisou a nedaleké Chrastavě. Od roku 1989 žije a slouží v Liberci v tamní františkánské komunitě.