Mgr. Roman Karpaš

* 1951

  • „Nám přišlo do hotelu pozvání na výstavu Henri Rousseaua a na té pozvánce byl ten jeho autoportrét, co visí v Národní galerii. My jsme si říkali: 'Ježišimarja, my jsme tady turisticky oblečení.' Tak jsme se dali trošku do pucu. No, tam přišli lidi z ulice, jak byli. Tam to nebylo jako u nás, když jde člověk třeba do divadla. Potkal jsem tam ředitele Národní galerie, pana Kotalíka. Tak jsem se ho na něco ptal a teď on se úplně lekl, vyděsil, neodpověděl mi na otázku a začal mi vykládat, že oni tam ten obraz pražský ani nechtěli dávat. Myslel si, že jsem nějaký špicl. Obráceně se nám to samé stalo, když jsme jeli do Grenoblu. Tam jsme přes kamarádku měli nějaké známé, kteří nás přijali na tři dny. Vylezeme z vlaku a teď na nás nějaký. Říká: 'A vy jste Češi, že jo? A jak jste jeli? Jeli jste načerno?' To já jsem měl teda sevřený zadek. My na něj čuměli a teď on se začal vyptávat, bylo znát že je tady z Liberce, nebo z toho kraje. Moje žena Marie, ta ho teda potom tvrdě odmrštila, protože tak nějak pochopila, o co jde. Ono bylo jasné, o co jde.“

  • „Bylo to takové... já na tu školu vzpomínám rád. Na děti taky. S nimi nebyl problém. Problém byl s ředitelem. To byl, vy jste se ptala na tu politiku, tak tady se to zkřížilo. To byl komunista, samozřejmě dosazený, nomenklaturní. Jeho nezajímalo, co se týče výtvarné výchovy nic, kromě toho, aby tam měl všude nějaká taková ta politická hesla, nástěnky a tak podobně. To jsem mu sice vyhověl, ale jinak to s ním bylo strašné. Já jsem měl takovou představu, že to hlavní pro ty děti, co se týče výuky, se má odbýt ve škole. Čili já jsem je péroval, opravdu péroval. Každou hodinu jsme měli nějakou desetiminutovku, vždycky tam musel být nějaký kontakt, museli vyvinout nějakou aktivitu. Nebylo to tak, že by tu hodinu proseděli někde v tichosti vzadu. Takže já jsem moc nebyl na domácí úkoly. To bylo první, co se mu nelíbilo, že dávám málo domácích úkolů. Problém nastal, když byly nějaké - myslím jarní - prázdniny a my jsme měli jít na nějaké politické školení. To bylo jenom dva dny, zbytek mělo být volno. Ale já jsem si říkal: 'To je blbost, já na žádné školení nejdu. Toho mám dost ze školy. Tady je prázdný kabinet, já si ho potřebuju zařídit.' Tak jsem si tam zařizoval kabinet místo toho, abych poslouchal nějaké ty politické kecy. Tak jsem si to zařídil, byl jsem spokojený, že to konečně mám. Protože tam to bylo takové, že jsme si museli třeba na geometrii půjčovat věci ze sousední školy. Tam nebylo nic, to nebylo zařízené. No a jednou si mě zavolal. Nebo tahle. Ještě předtím mě oslovil Karel Čtveráček z okresního kulturního střediska, který založil Malou výstavní síň na Šaldově náměstí, že už by chtěl skončit, jestli bych to po něm nevzal. No a já měl před sebou tu prázdnou budovu, kde jsem chtěl něco vytvořit. Tak jsem váhal, moc jsem váhal a taky se mi tak úplně nechtělo. Ale nějak se to ten ředitel domákl a říkal: 'Vám se tady nelíbí? Vy chcete někam jinam?' Tak jsem mu vysvětloval, že se mi práce s dětmi líbí, že s tím nemám problém. Ale díky tomu, že jsem se neúčastnil těchhle školení, tak jsem napsal vysvědčení a ze dne na den jsem šupajdil do Hrádku nad Nisou. Prostě přeložili mě opravdu z hodiny na hodinu. Tak jeden den mě přeložili a druhý den jsem řekl Karlu Čtveráčkovi, že to beru.“

  • „Já jsem dokonce v tomto směru udělal i takový krok vstříc, že jsem vymyslel výstavu na počest nějakého výročí strany. Jmenovalo se to 'Svět klidu a svět násilí' a Ivan Bukovský tam vystupoval. Pražský výtvarník, který byl v nemilosti tím, že spolu s dalšími vystavovali v Terezíně, ta výstava byla úplně rozcupovaná. On měl takové opravdu drsné věci, bylo tam třeba něco jako Hirošima, Enola Gay, to letadlo, jak lítá, prostě takové drastické věci. Měl ale i portréty nějaké kamarádky, takové docela milé. Tak jsem to nazval 'Svět klidu a svět násilí', takový skoro politický podtext. Z toho jsem měl strašnou radost, že jsem podsunul vlastně moderní umění lidem, kteří k tomu neměli co říct. Jediné, co mi řekli, bylo: 'Ale toho klidu tady moc není.'“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 26.07.2020

    (audio)
    délka: 01:52:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Cesta k Velké knize o Liberci začala sabotáží politického školení

Roman Karpaš, 1989
Roman Karpaš, 1989
zdroj: archiv pamětníka

Roman Karpaš se narodil 30. října 1951 v Liberci. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a roku 1973 nastoupil jako učitel do tehdy nově zbudované základní školy ve Vrchlického ulici v Liberci. Poté, co byl nucen opustit učitelské místo, stal se ředitelem Malé výtvarné síně v tomtéž městě. Dařilo se mu pořádat kvalitní, politickou ideologií nezatížené výstavy a dávat prostor mladým či dobou nepříliš podporovaným umělcům. V roce 1988 nastoupil na místo výtvarného redaktora Severočeského nakladatelství. Po rozpadu nakladatelství po roce 1990 přešel do nově založeného nakladatelství Dialog. Po sametové revoluci se rozhodl vydávat zeměpisnou a historickou literaturu osvobozenou od politické cenzury. Pod jeho rukama tak vznikly knihy o Liberci a jeho okolí a také publikace s tematikou historických pohlednic. Jeho asi nejznámější publikací je Kniha o Liberci, poprvé vydaná v roce 1994.