Vilém Kantor

„Tam byl po levé straně židovský hřbitov. Takový hradby kolem dokola. Tak oni Němci na ten hřbitov. Tam se opevnili, dali tam kulomety. Jak šli, sebrali ženský a děcka i nějaký chlapy a zavřeli je do stodoly naproti židovskému hřbitovu. A vyhlásili, že když na ně někdo bude střílet, tak že tu stodolu zapálí. A tam byl mladý partyzán Rovmanik. Skočil a povídá: ,Nechť sa robí, co chce, já iděm otvoriť.‘ Tak skočil k té stodole a otevřel ty vrátka a dostal zrovna do hlavy. Jak už byla stodola otevřená, tak ze všech stran se začalo pálit na ten hřbitov. Němci utíkali do toho břehu. Tak jich tam též postříleli. A který chytli, tak potom… To byly jatka. Rusáci opláceli. Řezali to jak berany.“

„Ten Jožo Kukulík se spojil s partyzány a donesl jakési granáty. Tak měl barák a vedle toho měl jakousi chaloupku. A nad tím byla veliká hruška. A u té zdi bylo z té hrušky spadané listí. A on ten blbec schoval ty granáty pod to listí. Manželce nic neřekl. Ona šla a hráběma začala hrabat to listí. To byly granáty s tím kroužkem. Když ho držel, to péro vytrhnul, ten kroužek, toho držet mohl třeba den dva. Ale jak povolil, tak už se to začalo odmotávat a musel ho házet. No a ona do toho těma hráběma chytla a potáhla. Granáty vybuchly. Tak ji to tam zabilo. On když ji viděl, tak už utíkal. Ale už pozdě. Tak chytl taky nějaké ty střepiny. Tak ta jeho manželka byla mrtvá a jeho odvezli do Žiliny do nemocnice Němci.“

„Viděl jsem v Považské Bystřici, když jsem tam šel do tohoto, tam takovou starou Židovku, Bichlerovou, která seděla na takovým starým křesle. Měla už tak devadesát roků nebo kolik měla. Dva gardisté, jeden na jedné straně, druhý na druhé, ji na tom křesle dali na auto. A tých Židů, aji starších aji mladých, to tam bylo plné nákladní auto. No a vezli to do Žiliny a tam je postříleli.“

„Tak jsme ho odzbrojili a vedli jsme ho nahoru. Já kolo, Kukulík kolo, pistole jsme měli na řídítkách a šli jsme. Nahoře ve Stupném se připojil Karel Vatalíků. Potom ještě ve Šebešťanové Behúňka. Tak jsme s ním šli čtyři. Dovedli jsme ho hned na kraj do Popradna. Tam byl takový obchůdek a tam už chlapi čekali. A byla tam už i Žuchova manželka. Tam ji Žucha vyliskal, vyfackoval. Taky ho tam vyšetřovali. A já jsem držel před tím obchodem stráž – hlídku. To bylo čtrnáct dní před koncem války. To byl velitel gestapa v Považské Bystřici. No tak ho tam ti Ukrajinci zmlátili. Ukrajinci uměli německy, tak jsme ho tam vyšetřovali. Tam byl jeden Ukrajinec, jmenoval se Vasil, ale už nevím druhým jménem, to bylo chlapisko, a špatně viděl. Přes den ještě jakž takž, ale jak se začalo šeřit, tak ho museli vést. To byl takový chlap. Jak mu dával facky, tak mu létala hlava na všecky strany. Potom ho zatáhli nahoru do štábu a tam ho pověsili. Ten Němec měl pěkný prsten a ten Floro ho nemohl sundat, a tak mu usekl ten prst a dával ho mně na pamňať. Já jsem ho nechtěl. Mně se to hnusilo.“

„Večer v hospodě. On přijel kdesi od Považské Bystřice, měl samopal a pistoli. A teď vykládal těm ostatním ľudovcům. Každý hubu otevřenú a poslouchali, co jim vykládal. Vykládal, jak tam stříleli z kulometů, ze samopalů. Jak potom do tý vápenky, jak je tam pálili. Mě to tak jaksi dojalo. Potom začal o těch Češích. A povídá: ,Keby som chtěl, tu kurvu českú taky odstrelím.‘ Já jsem chtěl už vytáhnout pistoli. Jenom Ignač Šebik, s tím jsme kamarádili, tak ten mě otočil a povídá: ,Neblbni a pojď.‘ Mě vyved’ ven a potom jsem byl aji rád nebo to by byla rodina zatentovaná.“