„Já jsem měl bezesný noci, strašný bezesný noci... protože jsem se bál stesku... ale nakonec jsme hlasovali... kluci viděli tenisový rakety a co všechno můžou. Tak jsme odhlasovali, kdyby byl jeden jediný hlas, že nezůstaneme, tak jsme jeli domů. Jenže, když vám to potom dojde, že jsme doma nechali dům, který jsme přestavěli... a teď to zamknete a odjedete...“
„Jel jsem do špitálu mezi tanky, který přijížděly od letiště, po Dejvické. V nemocnici jsem byl týden, nepřetržitě. Dvacátého pátého jela tramvají na Klárově studentka techniky, bylo jí dvacet pět a měla dvouletého synka. Jela odevzdat diplomovou práci. Když vystoupila z tramvaje, tak na refýži stál ruský voják. Jak ji uviděl, nařídil jí, aby si sundala trikoloru z kabátu. Ona se jen zeptala proč, a voják na nic nečekal a rozstřílel jí břicho. Z té refýže ji naložili a odvezli k nám do Nemocnice Pod Petřínem, to bylo nejblíž. Šéf mě požádal, abych zkusil, jestli s tím půjde něco dělat... tady se nedalo nic dělat... taková krásná, pětadvacetiletá holka... a byla mrtvá. Byli jsme zděšení, co to je... mladou holku pro nic za nic... prostřílet.“
„Pak to začalo být tak zlý, že mi zarazili jakýkoli vědecký postup. Dva roky jsem žádal o obhajobu kandidátské práce... našla se ale v profesorském sboru spousta slušných lidí, ustanovili komisi, která měla rozhodnout, jestli budu obhajovat, nebo ne. Profesor Svatý a Nahodil řekli, že nevidí důvod, proč bych nemohl obhajovat kandidátskou práci, která je kvalitní. Šéf se zástupcem ale chtěli, abych odešel, abych obhajoval z jiné fakulty. Profesor Svatý k tomu poznamenal: ‚Jak tak na to koukám, Kalný je z jižních Čech, to je Hus a Chelčický dohromady, má svůj názor, který nechce opustit.‘“
„Tak co já tady budu moct dělat... nic... to mě vedlo k tomu, že jsem o tom přemýšlel. Ale bránil jsem se tomu strašným způsobem... nakonec to dopadlo tak, že jsem tam zůstal... a bylo mi to hrozně líto, že nemůžu operovat doma... to se nemělo stát. Vždyť, kdybych chtěl odejít ze zištných důvodů, tak jsem mohl odejít hned, 22. srpna... na co jsem měl čekat...?“
Josef Kalný se narodil 14. března 1933 v Čímicích u Sušice. Vystudoval lékařskou fakultu v Plzni a po promoci nastoupil do sušické nemocnice. V roce 1959 vstoupil do Komunistické strany Československa. Poté, co vyhrál konkurz na chirurgickou kliniku pražské Nemocnice pod Petřínem, se přestěhoval do Prahy. Pracovně pobýval v Rakousku a ve Švýcarsku a díky odborným kvalitám mu bylo nabídnuto místo na klinice a trvalý pobyt. Odmítl však a vrátil se do Čech. Několik dnů po jeho návratu obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Během dramatických srpnových dnů roku 1968 ošetřoval raněné v Nemocnici pod Petřínem v Praze. Na základě negativních zážitků z okupace se rozhodl vystoupit z komunistické strany. Během normalizace v 70. letech mu bylo znemožňováno věnovat se vědecké práci, musel přestat učit na vysoké škole a nemohl ani plně vykonávat svou lékařskou profesi. V roce 1980 se proto rozhodl s rodinou pro emigraci. Bylo mu znovu nabídnuto místo na klinice v Badenu ve Švýcarsku a místo přijal. V roce 1989 s kolegy založil nadaci Česko-švýcarská společnost, jejímž cílem byla podpora českého zdravotnictví. Roku 1999 odešel do penze a rok nato se vrátil do Čech. S manželkou Naděždou, také lékařkou, žijí v Sušici, mají spolu dva syny, starší Petr je architekt a mladší Martin, akademický malíř, zemřel v roce 2012. Pamětník zemřel krátce po natáčení v roce 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
