„Dávali pozor, a jak viděli, že vysouvá se ten Němec, tak stříleli prostě. Aby ti, který útočili, těmi zákopy se blíže dostávali, aby byli chránění. Tak jdeme blíže a blíže a Němci už měli asi strach, tak možná už, když jsme zaútočili, tak tam ani nebyli. Tak se prostě lekli a ustoupili. Tak se nám podařilo tu výšku vzít. Ale co chci říct – ten velitel roty, byl vedle mě, to nebylo snad ani pět metrů, najednou zvedne hlavu a rusky [řekne – pozn. autor]. Umíte aspoň trochu rusky? [On řekl – pozn. autor]: ‚Proščatsja rodyna nykuda ne umyrajet.‘ Ještě teď na to vzpomenu. Byl to prima chlap, nadporučík, bylo mu asi padesát let. Vidíte, jak byli oddaní: ‚Loučím se s tebou ženo, matko nebo co, loučím se s tebou, vlasti.‘“
„[Volali – pozn. autor] do armády ty ročníky, které odváděli. Mně bylo tenkrát sedmnáct let – a už odváděli. Tak moji všichni kamarádi dostali obsílky, já jsem ji také dostal, ale nakonec mi na vojenské správě řekli: ‚Ne, musíte počkat, my vás pošleme do Svobodovy armády.‘ Tak jsem čekal – a nic se nedělo. A moji kamarádi už odcházeli a mně to bylo strašně blbý.“
„[Mám dokonce i – pozn. autor] děkovný list za výborný výkon bojových činností při osvobození Gdaňska. To bylo v březnu. Něco jsem vám ještě zapomněl říct. V prosinci, to bylo asi tak začátkem prosince, jsem byl raněn právě u bojů u Varšavy. Ono to bylo tak trochu zprava Varšavy, z toku Visly [, která vede – pozn. autor] až k Gdaňsku. Byl jsem dva měsíce v polní nemocnici, protože to nebylo nijak vážné. Dva měsíce [jsem ležel v nemocnici – pozn. autor].“
Poručík v. v. Jiří Kadeřábek se narodil 28. září 1926 v Kyjevě v tehdejším Sovětském svazu do české rodiny. Otec Josef Kadeřábek byl ruským legionářem, který po roce 1918 zůstal v Kyjevě, zatímco maminka Karolína pocházela z Dubna z komunity volyňských Čechů. Pamětník strávil dětství v Kyjevě, kde také docházel do obecné školy. Během nacistické okupace Ukrajiny studoval v průmyslové škole. Stal se svědkem masakru židovských obyvatel v rokli Babí Jar v září roku 1941. Po osvobození Kyjeva vstoupil dne 16. listopadu 1943 dobrovolně do Rudé armády. Nejprve krátce působil u Žytomyru a poté absolvoval výcvik, v rámci něhož se s jednotkou zvláštních úkolů (hlídat možné dezertéry) dostal až na Sibiř. V Rudé armádě poté působil jako samopalník ve 2. běloruském frontu, 162. divizi a 224. střeleckém pluku a bojoval u Toruně, podél Visly a u Varšavy, kde dne 23. prosince 1944 utrpěl zranění do lokte. Dva měsíce se pak léčil po polních nemocnicích a poté byl v rezervním pluku v Kyjevě. Shodou okolností se vrátil přímo ke své jednotce a následně bojoval v Gdaňsku, Gdyni a Sopotách a postupoval polským územím, až byl dne 21. dubna 1945 zraněn do nohy nedaleko Frankfurtu nad Odrou. Znovu se tak léčil po polních nemocnicích a následně ho transportovali až k městu Čita u Bajkalského jezera. Dne 10. září 1946 se vrátil do Kyjeva, ale poté byl ještě odveden do Rudé armády. V srpnu 1946 demobilizoval a dne 19. května 1947 reemigroval do Československa. Po příjezdu hledal práci a Ministerstvo obrany mu doporučilo zaměstnání v uranových dolech. Dvanáct let pracoval v Horním Slavkově, v Trutnově, na Bytízu a jinde. V roce 1968 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a následně pracoval na uranovém výboru. V důchodu byl ještě zaměstnán na Ministerstvu paliv a energetiky. Byl celkem dvakrát ženatý a v době natáčení (2016) žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
