Božena Jůvová

* 1923

  • „Nechtěli do JZD. Táta říkal: ‚Ne, my to vydržíme, a až se kluk vrátí, oběsím komunisty na stromě. Neměl přísahu, nemusel, ale nic s ním nedělali. My jsme měli zlého koně, šimla. A táta s ním šel na okres do Litomyšle a řekl: ‚Vezměte si ho a vezměte si i mě. Ale já se vám pomstím, až přijde kluk domů!‘ Tohle si dovolil. Víte, co to bylo, tohle za komunistů říci?! Vyrazili mu zuby, trpěl. Ale přežil to, přežil to.“

  • „Za tři dny jsem dostala z Litomyšle z úřadu práce výtisk, že se mám znovu dostavit na úřad práce. No tak jsem tam po třech dnech jela. Tam mně bylo řečeno: ‚Tak co, slečno Jůvová, jakpak jste si to rozmyslela? Dáváme vám práci v lese sázet stromky, do cihelny do Vysokého Mýta a Státní statek Voděrady. Kam se rozmyslíte?‘ To jsem musela říct. Tak jsem nastoupila do Voděrad na státní statek v květnu 1950. Nevím, který den, ale vím, že první den pan vedoucí, co se mnou byl, tak jsem se musela jít představit. Měl pro mě kolíčky, a to se dělalo o buráku, lezlo se po kolenách. Tam jsem měla svůj díl a to jsem musela udělat. Takhle jsem do Voděrad jezdila na kole polní cestou půl roku až do Vánoc. Pak jsem se zchvátila a onemocněla. Odtáhli mě do špitálu a dostala jsem infekční žloutenku.“

  • „Když ho zatýkali, přijela tři auta sem před barák. Vláďa v trenkách, tak mu dovolili vzít si kalhoty. Táta řekl těm chlapům, nevím, kolik jich bylo – pět nebo šest – to byli estébáci... Vláďa jim řekl, že nemají právo ho zatýkat. Oni mu řekli, že se s ním nebudou bavit, a jeli s ním zrovna do Hradce na výslech nebo kam s ním jeli. Já nevím, já jsem se ho nikdy neptala, protože ti naši chlapi, když se vrátili, tak nesměli nic říci, to nebyla legrace. Tak (na otázku maminky u dveří) řekli, že jsou z traktorové stanice. Tak mamka jim otevřela. Oni zrovna dali zatykač na ruku a zrovna ho táhli. A máma moje byla také spravedlivá, byli jsme vlastenci. A ona vzala boty a házela botami po těch chlapech. Nevím, jestli byly od hnoje, no tak uskočili. No ale to víte, to nebyla žádná zdržovačka, to byl rychle převlek a odvezli ho... Hradec nebo nevím kam. Byli jsme za ním poprvé až za rok na pět nebo deset minut na takový malý pohovor.“

  • „To byly tak vysoké dodávky vajec, žita, pšenice, že nebylo možné, aby to táta, ty lidi – venkovský kulaci – dodali. No tak jsme byli bez vajec. Všechna vejce jsme museli orazítkovat, to mělo asi šest čísel, to se dělalo. A abychom měli vejce, chodila naše maminka večer potají do jedné chalupy k jedné paní. Ta jí nechávala vejce, aby naše rodina měla vejce. Takhle jsme žili. A byli jsme venkovský kulaci, já říkám otroci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Heřmanice , 09.12.2021

    (audio)
    délka: 01:04:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkali nám kulaci, ale byli jsme otroci

Božena Jůvová, 1948
Božena Jůvová, 1948
zdroj: archiv pamětníka

Božena Jůvová se narodila 25. února 1923 v Českých Heřmanicích-Borové. Spolu s ní se narodil jako její dvojče bratr Vladimír (1923–1983). Otec Stanislav Jůva (1894–1964) a matka Anna, rozená Hudečková (1901–1986), pracovali na rodinném hospodářství. Ke statku patřilo dvacet hektarů půdy, měli pětadvacet kusů dobytka, prasata, tři koně. Děti musely doma už odmalička úměrně svému věku pracovat. Božena po vychození měšťanské školy zůstala doma v hospodářství na pomoc. Otec byl vlastenec a sokol. V době války podporoval masem lidi z měst, kteří trpěli nouzí o potraviny. Po komunistickém převratu v roce 1948 zahájila státní moc násilnou kolektivizaci zemědělství a otevřené pronásledování sedláků, vypsala pro ně devastující dodávky a zabírala jim majetky. V květnu 1950 musela Božena opustit rodinný statek a jít pracovat na Státní statek Voděrady. Po půlroce onemocněla žloutenkou a po vyléčení nastoupila začátkem roku 1951 jako pomocná síla do kuchyně Restaurací a jídelen v Litomyšli. První tři měsíce nedostala jako dcera kulaka žádnou mzdu, poté dělala za 350 korun měsíčně. V srpnu 1951 zatkli na udání příslušníci StB jejího bratra, který doma převzal statek. Po půlroce ho odsoudili k šestnácti letům vězení za to, že ukrýval kamaráda, kterému se nezdařil útěk za hranice. Další ukrývanou osobou u nich na statku byl pravděpodobně konfident StB. Doma zůstala bratrova manželka s ročním synem, na práci zbyli Boženini rodiče a staří prarodiče. Všechno, co vyprodukovalo jejich hospodářství, museli odvést, takže sami neměli co jíst. Bratr si odpykával trest v uranových dolech v Jáchymově. Propustili ho s podlomeným zdravím na amnestii v roce 1960. Božena pracovala v kuchyni do roku 1954, a když kuchyň zrušili, šla jako brigádnice do JZD České Heřmanice. Tam byla na nejtěžších pracích až do roku 1961. To už Jůvovi byli v JZD, protože nebylo jiné cesty. Jejich majetek byl zkonfiskován, ačkoli hrdý otec se bránil, jak mohl. Koncem roku 1961 odešla Božena na Andrlův chlum u Ústí nad Orlicí, kde pracovala jako kuchařka, pokojská a uklízečka v hotelu s restaurací. Posléze si dodělala nástavbu v oboru a vedla učnice, které měly na Andrlově chlumu praxi. Vychovala desítky dívek. V roce 1980 odešla do důchodu. V roce 2021 bydlela u svého synovce v Českých Heřmanicích-Borové ve statku, ve kterém se narodila.