Ak. arch. Vladimír Jirout

* 1932  †︎ 2018

  • „Pražský magistrát se rozhodl, že bude podpovrchová tramvaj, která bude mít v centru krátké úseky, z nichž bude vjíždět tramvaj do stávající sítě tramvají, která měla zůstat. Byly to tři trasy, jedna pod Novým Městem, jedna asi jako dnešní trasa C a ta třetí byla ze Smíchova směrem do Hloubětína. Důsledek by byl, že by se do třech tunelů soustředilo 21 linek tramvají. Těch 21 linek projíždělo Václavským náměstím nahoře, uprostřed nebo dole. To všechno se mělo soustředit a bylo nám jasné, že se to tam nevejde, ani kapacitou, ani množstvím tramvají, které by jely za sebou. Nebylo by možno dosáhnout takového chodu, takového intervalu, jako máme dnes, protože by jezdily jako želvy za sebou. Bylo tam také nebezpečí srážek a tak dále.“

  • „Mám dojem, že z toho poznal, že tam nešlo o žádnou protistátní činnost, ale obžaloba byla na paragraf 79, podvracení republiky, byl to ten nejmírnější, pak byly ještě dva přísnější. Snažil se mě uklidnit, že na to je maximálně pět let. Ty další byly na deset a na patnáct let a na doživotí, podle toho, co zvolili. No a v tomto duchu museli jet. Bylo to v Ruzyni, kde byli dříve vyšetřovaní ti velcí pohlaváři, to skončilo i popravami. Byla tam taková rohová sedátka napříč, tam byly takové řetízky a tam toho dotyčného přivázali, aby se nemohl hnout a mohli si s ním dělat, co chtěli. Jenže za mě to nepoužívali. Určitě ale někdy ano. Zaslechl jsem, jak ten jeden říká: 'Ne, to nemůžeš, ministr to zakázal.' Tak mám dojem, že ministr Barák zakázal bití. To je můj dojem, z toho, co jsem slyšel.“

  • „Že jsem byl ve Skautu, to jsem jim potvrdil, a pak se mě ptali, co na mě nejvíce zapůsobilo. Odpověděl jsem, že doba, kdy jsem působil na Mezinárodním Červeném kříži. Oni se divili: 'Co? Jak? Syčáku, vždyť to není pravda. Přece Jamboree, ne?' Odpověděl jsem, že se mě přece ptali, co na mě nejvíce působilo, a tak jsem odpověděl. Tak to je. Na Červeném kříži jsem strávil řadu týdnů, Jamboree byla jen návštěva zahraničí. Chtěli mi vsugerovat, že jsme na Jamboree byli školeni pro budoucí protistátní činnost. Vysvětloval jsem jim, že ne, že to bylo světové Jamboree míru. Chtěl jsem, aby to tam napsali v plném znění. Bylo to Jamboree míru a zúčastnily se všechny pozvané státy. Bylo jich padesát, ze západní, východní, střední Evropy. To se jim nelíbilo a dál si tam psali, co chtěli. Vypadalo to tak, že se mě na něco ptali, já jsem něco řekl, ale oni si tam psali, co chtěli.“

  • „Mí rodiče vázali takové věci jako první československou ústavu. To je národní poklad, který je uložen v trezoru, je to celé kompletně jejich práce. Pracovali na tom rok. V roce 1920 byla ta ústava schválena Národním shromážděním a odhlasována a o pár let později ji dali vázat. Byla psána na stroji, ale pak ji dali kaligraficky opsat. Je psaná na pergamenu. Tenkrát ještě byli lidé, kteří uměli krasopis. Musela být taky svázaná, to se nedá jinak dělat. Je vázaná v nejcennější marocké kůži, kterou jel můj otec vybírat do Paříže. Kůže z marockých koz. Můj otec ji svázal. Je psána na pergamenu a s tím se nelehce pracuje. Je to mistrovské dílo udělat to tak, aby to drželo pohromadě. Mozaiku na tom dělala moje matka.“

  • „V lednu 1958 jsem končil ČVUT na fakultě architektury a 4. ledna jsem měl mít obhajobu své diplomové práce. Všechny zkoušky jsem splnil, vojenskou přípravu také a teď mělo dojít na diplomní práci, která byla recenzovaná. Hodinu před obhajobou, když už tam zasedala komise, mi bylo řečeno, že k obhajobě nejsem připuštěn. Ptal jsem se, proč to tak je, ptal jsem se kádrového referenta, a ten mi řekl, že to neví, že mi to musí říct děkan. Tak jsem tam čekal, až ty obhajoby proběhly, už recenzovali mou práci, byl tam můj model, ale nemohli nic dělat, divili se, proč tam nejdu, proč nemůžu, nikdo nic nevěděl. Děkan přišel kolem jedenácté hodiny, když už to skončilo a já jsem k němu šel a ptal se ho, co se stalo. Prý mi to bylo řečeno. Řekl jsem mu, že nic nevím a že to ví on. Byl tím trochu podrážděn. Poznal jsem, že odešel proto, aby mi to nemusel sdělovat.“

  • „9. května přijela Rudá armáda a Mezinárodní Červený kříž měl volné pole působnosti. Ale potřebovali pomocné síly, a tak mě zaměstnali jako spojku. Takových nás bylo více, organizovali jsme se v tzv. pomocné službě mládeže složené především ze skautů a dalších. Tak jsem tam pracoval jako spojka v Mezinárodním Červeném kříži, ve svých třinácti letech, asi šest týdnů. Vyučování nebylo, všude byly lazarety. Chodili jsme na Wilsonovo nádraží, kam denně přiváželi propuštěné vězně z Terezína. Starali jsme se o jejich ubytování a jídlo. Ve všech klášterech byly polní kuchyně. My jsme je tam posílali, dávali jim lístky na jídlo a vodili je do škol, kde byly provizorní ubytovny se slamníky na spaní. Nebyli to jen vězňové z koncentračních táborů, ale také repatrianti z internačních táborů. V Německu bylo několik milionů zavlečených pracovních sil, z Francie, Belgie, Holandska, Ukrajiny, Polska.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 31.01.2018

    (audio)
    délka: 01:58:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 31.01.2018

    (audio)
    délka: 02:01:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 17.05.2018

    (audio)
    délka: 01:26:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vedl jsem skauty, pak mi to v Ruzyni spočítali

Vladimír Jirout v roce 2018
Vladimír Jirout v roce 2018
zdroj: Post Bellum

Vladimír Jirout se narodil 10. července 1932 v Praze manželům Aloisovi a Ludmile Jiroutovým, uměleckým knihvazačům. Válku prožil v Praze, jako třináctiletý skaut spolupracoval pro Mezinárodní Červený kříž, kde se bezprostředně po osvobození staral o repatrianty a navrátilce z koncentračních táborů. Tato zkušenost ho silně ovlivnila a po násilném začlenění skautského oddílu Šipka do organizace Svazarm nadále vedl oddíl ve skautském duchu. Tento čin byl klasifikován jako podvracení republiky a v roce 1958 byl za něj Vladimír odsouzen k tříletému vězení. Ačkoli v roce 1958 dokončil studia architektury na ČVUT, nebyl z politických důvodů připuštěn k obhajobě diplomové práce. Po propuštění z vězení pracoval jako projektant a začal studovat architekturu na AVU u Jaroslava Fragnera. Za studií na AVU vypracoval oponentní práci proti plánované a rozbíhající se výstavbě podzemní tramvajové dráhy, která byla nejen dopravně neefektivní, ale také by v Praze způsobila masivní bourání staré zástavby. I díky jeho oponentuře byly práce v roce 1967 zastaveny a zahájila se výstavba moderního metra. V roce 1967 poprvé navštívil Západní Berlín, kde po tři týdny studoval tamní metro, v roce 1968 tam pak vycestoval na dlouhodobou stáž. V Berlíně poté zůstal pracovat jako projektant tamního metra. V roce 1970 se oženil s Němkou a získal vystěhovalecký pas. V Berlíně žil a pracoval do roku 2000, poté se vrátil do ČR. Od roku 1967 byl ministerstvem vnitra veden jako agent kontrarozvědky.