Ing. Alois Jaroš

* 1951  

  • „Zcela určitě to bylo prošpikované agenty. Říkalo se, že na každé lodi jsou dva až tři, o kterých se to vědělo. To byli členové posádky s normální prací. A pak minimálně dva nebo tři, o kterých se to nevědělo a tvářili se spíše nerežimně. Takže opatrnosti nezbývalo. Ale nebylo to tak šílené jako třeba na ruských lodích. S nimi jsme se někde třeba potkali a navštívili se. Proto to vím. Mně osobně se stalo, že jsme jednou popíjeli v jídelně s Rusy. Přišel jejich politický důstojník a řekl, že mají odejít. A to jsme byli bratři, kamarádi.“

  • „Měla obrovské zázemí u rodičů, kteří bez jediného slova a rádi pomáhali. Zázemí bylo ve Frenštátě pod Radhoštěm, kdy žily naše tety, strýcové, bratranci. To bylo příjemné soužití a malé město bylo dobré. Nebylo nám na vyskakování finančně. Na dovolené jsme byli jednou s ROH, když jsem byl malý, to jsme jeli do Krkonoš. Ale jinak si nemohu stěžovat ani na sociální izolaci či ostrakizaci. Dětství bylo hezké díky mamince. Ona si to samozřejmě ‚vychutnávala‘ nejvíc. Měla fobii od zatýkání ve Zvěstově. Bylo to tak, že jezdili nad ránem, o půl čtvrté, ve tři, v ‚báječný‘ čas. Mamince pak psychicky vadilo, když někde v noci zastavilo auto a cvakly dveře. Z toho měla hrůzu ještě deset let. To vím z dětství, že to tak bylo. Jak zastavilo auto a cvakly dveře, byla špatná. To byl pro ni zvuk hrůzy.“

  • „Moje maminka byla těhotná, když tátu zavřeli. Nakonec asi udělala to nejlepší, co mohla, protože vzápětí zavřeli moji nevlastní babičku i tetu Edu. Dědeček zemřel asi rok předtím. Ona, když tam zůstala sama v prázdném velkém baráku, sbalila pár věcí, peřiny a poslala to vlakem. Pak se vrátila k rodičům do Ostravy. Pak jsme bydleli v Kunčicích pod Ondřejníkem u prababičky a různě jsme se tloukli. Máti, přestože byla přijata na farmacii, šla dělat do textilky. Moravskoslezské pletárny ve Frenštátě byly takový azyl. Poznala tam spoustu dobrých lidí. Pracovala tam až do sedmdesátých let, kdy si splnila životní sen. Dodělala si pedagogické minimum a šla učit na základní školu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 05.06.2019

    (audio)
    délka: 01:24:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta se o mém narození dozvěděl ve vězení. Pak ho popravili

Portrét 2019
Portrét 2019
zdroj: autoři natáčení

Alois Jaroš se narodil 19. srpna 1951 v Ostravě. Jeho předkové vlastnili zámek a velkostatek ve Zvěstově, ale po roce 1948 o něj v rámci znárodňování přišli. Jeho otec byl zatčen, protože odvezl svého známého Františka Slepičku na místo, kde došlo k přestřelce s komunistickým funkcionářem Václavem Burdou. František Slepička utekl, Václav Burda zemřel a Státní bezpečnost rozpoutala velké zatýkání. Ve vězení skončilo šestatřicet lidí. Otec Aloise Jaroše byl označen za vedoucího protistátní skupiny a 17. května 1952 popraven. Ke dvanácti a deseti letům vězení byly odsouzeny i babička a teta Aloise Jaroše za to, že Františka Slepičku nechaly přespat v jejich domě. Alois se narodil v době, kdy byl jeho otec ve vězení a čekal na popravu. Jeho matka se s ním odstěhovala k příbuzným na severní Moravu. Pracovala v pletárně a žili ve velmi skromných podmínkách ve Frenštátě pod Radhoštěm. Nikdy si už nenašla dalšího partnera a svůj život zasvětila výchově jediného syna. Alois vystudoval kybernetiku na ČVUT v Praze. Za socialismu pracoval jako elektrotechnik na nákladních lodích. Po listopadu 1989 byl jeho rodině vrácen rodinný majetek v zdevastovaném stavu. Ze zámku ve Zvěstově zbylo jen torzo, objekt byl částečně odstřelený a zničený tím, že v něm byly sklady zemědělského družstva. Alois po roce 1989 začal podnikat a stal se jedním ze společníků firmy Logis, která poskytuje informační technologie hutnickým firmám v řadě zemí světa. Jeho matce byl z archivu až v roce 2006 předán poslední dopis, který jí její manžel napsal krátce před popravou. Komunisté jí ho tehdy zatajili a neodeslali.