Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alois Jaroš (* 1951)

• narozen 19. srpna 1951 v Ostravě

• jeho předkové vlastnili zámek a panství ve Zvěstově ve středních Čechách

• jeho otec Alois Jaroš byl 17. května 1952 popraven za účast v protikomunistickém odboji

• s matkou Sylvou Jarošovou vyrůstal ve Frenštátě pod Radhoštěm

• vystudoval kybernetiku na ČVUT v Praze

• za socialismu pracoval jako elektrotechnik na nákladních lodích

• po listopadu 1989 byl jeho rodině vrácen zámek a rodinný majetek ve zdevastovaném stavu

• stal se společníkem firmy Logis

• v roce 2006 byl jeho matce z archivu předán dopis napsaný manželem před popravou

 

Svého otce nikdy neviděl. Narodil se, když tatínek čekal ve vězení na popravu. Komunisté zničili život i dalším jeho předkům. Ve vězení skončila jeho babička i teta. Důvod? Účtování s bohatými lidmi v době kolektivizace. Ale co je na tom všem nejhorší? Komunisté neodeslali jeho mamince poslední dopis, který jí manžel před popravou napsal. Prostě jí ho zatajili. O jeho existenci se rodina Jarošových dozvěděla až v roce 2006. 

Alois Jaroš se narodil 19. srpna 1951 v Ostravě. Těžko si lze představit, co tehdy jeho matka prožívala. Její muž byl ve vězení, ona zůstala sama s novorozencem, bez majetku a s nálepkou „žena nepřítele státu“.

Začátek příběhu pamětníkových rodičů naznačuje, že šlo o velkou lásku dvou mladých lidí. Sylva Jarošová z Frenštátu pod Radhoštěm jela na první prázdniny po maturitě ke své spolužačce, která pocházela ze Zvěstova ve středních Čechách. Tam se poznala s Aloisem Jarošem starším, otcem pamětníka. Už na podzim se konala svatba. Alois tehdy pracoval jako řidič v jednotném zemědělském družstvu, ale ve Zvěstově a okolí všichni věděli, že nebýt komunistického převratu v roce 1948 a následné kolektivizace, jeho život by byl výrazně jiný. Jarošovi byli váženou rodinou, vlastnili dříve ve Zvěstově velkostatek a zámek. Sylva a Alois brzy čekali potomka. Strávili však spolu jen velmi krátkou dobu. Na jaře 1951 byl Alois zatčen. Předcházela tomu situace, jejíž pozadí nikdy nebylo přesně objasněno.

Alois Jaroš starší se netajil svým odporem k tomu, jaký způsobem komunisté převzali moc v zemi a jak se vypořádávali se svými odpůrci. Jeho známý František Slepička ho požádal, aby ho zavezl do Zlatých Hor. Pamětník, syn Aloise Jaroše, ví následující jen z vyprávění své maminky a příbuzných. „Nevíme, zda to nebyla záměrná provokace StB, ale je to pravděpodobné, protože příběh hodně připomíná Babický případ. Nevíme, jestli pan Slepička bojoval s komunisty z přesvědčení, nebo byl nastrčená figurka sloužící k tomu, aby se komunisté dostali na kobylku bohatým vesnickým sedlákům. Otec vzal pana Slepičku na motorce do Zlatých Hor. Tam se strhla přestřelka mezi panem Slepičkou a jedním funkcionářem, který následně zemřel. Otec pak pana Slepičku dovezl zpátky. Podle matky z toho byl špatný a vyjadřoval své znechucení,“ vypráví.

Zatýkání ve Zvěstově a okolí

Státní bezpečnost kvůli smrti komunistického funkcionáře začala zatýkat lidi, kteří Františka Slepičku znali. Vytvořila z nich organizovanou skupinu nepřátel státu. Otec pamětníka Alois Jaroš starší byl označen za vedoucího skupiny a jako jediný dostal trest smrti. Dvanáct a deset let dostala i babička a teta pamětníka za to, že Františka Slepičku nechaly přespat ve svém domě. „V té skupině rozhodně byli aktivnější lidé než tatínek. Jenže on pocházel z bohaté rodiny, a tak zřejmě bylo záměrem ukázat, že je nebezpečný,“ domnívá se Alois Jaroš.

Ve Zvěstově zůstala po zatýkání matka pamětníka, která byla těhotná. „Když tatínka zavřeli, udělala asi to nejlepší, co mohla. Zůstala tam sama v prázdném baráku, tak sbalila pár knih, peřiny a poslala to vlakem k rodičům do Ostravy. Pak přijela k nim a já jsem se v Ostravě narodil,“ vysvětluje Alois Jaroš.

Jeho otec byl mezitím ve vězení. Až o mnoho let později, když byli propuštěni na svobodu někteří z jeho spoluvězňů, se pamětník dozvěděl, za jakých okolností byl tatínek informován o jeho narození: „Bachař prý nakoukl špehýrkou do cely a řekl: ‚Jaroš, narodil se vám syn.‘ Tak tátu v té hrůze potkala aspoň jedna radostná událost. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak mu tehdy muselo být. Bylo mu dvacet osm let. Mladý chlap. S mámou spolu byli jen půl roku.“

Dětství bez otce a v nouzi

Sylva Jarošová se nastěhovala s malým Aloisem do Frenštátu pod Radhoštěm, kde měla příbuzné. Našla si práci v tamní pletárně. „Žili jsme velmi skromně v podnájmu, v jedné místnosti. Až později jsme se přestěhovali do jednopokojového bytu v bytovkách, který už měl aspoň vlastní sociální zařízení. Maminka si před výplatou půjčovala od příbuzných nějakou tu stovku, abychom měli z čeho žít, a pak ji hned vracela. Jako dítě jsem to všechno bral jako normální život. Nedocházelo mi, jaký to byl děs. Uvědomění celé té hrůzy, kterou máma a táta prožili, přišlo až v dospělosti,“ říká Alois.

Vybavuje si, že s maminkou jezdíval do vězení navštěvovat tetu Edu, otcovu sestru. Ta byla propuštěna až po deseti letech, v roce 1961. Následně se vdala za Františka Ottu, který byl spoluvězněm popraveného Aloise Jaroše staršího. Právě od něho se Alois Jaroš mladší dozvěděl o tom, jaký jeho tatínek byl, jak se ve vězení choval, jaké byly jeho poslední dny před smrtí a jak byl rád, když se dozvěděl o jeho narození. „František byl dědic továrny Otta Rakovník, dnešní Rakony. Jeho otec býval jeden z nejlepších výrobců mýdla a velký sponzor tamní opery. S tetou Edou se seznámili po propuštění z vězení, když se naše rodiny navštěvovaly. V roce 1966 pak emigrovali a žili v Kanadě,“ popisuje Alois osud jedné ze svých rodinných větví.

Matčiny psychické potíže kvůli vzpomínkám

Alois na své dětství vzpomíná jako na obyčejné dětství kluka z malého podhorského města. Jeho maminka celý svůj život zasvětila tomu, aby si neuvědomil, jaká tragédie jejich rodinu potkala. „Já to bral tak, že někdo má tátu a někdo nemá. Nepřipadalo mi na tom nic divného. Tatínek byl pro mě jakási mytická bytost, i když je pravda, že se na něho doma vzpomínalo,“ vypráví pamětník a vybavuje si, že když si matka o něčem vyprávěla s příbuznými, často slýchával větu: „Alečku, o tom, o čem doma mluvíme, nesmíš nikdy nikde nic říkat.“ Což dodržoval, i když si jako malý kluk neuvědomoval souvislosti.

Ve škole však nepociťoval kvůli svému původu žádný útisk. „Poznali jsme ve Frenštátě spoustu dobrých lidí. I k mamince se většina spolupracovníků v pletárně chovala slušně. Pracovala tam až do sedmdesátých let, kdy si splnila životní sen. Udělala si pedagogické minimum a začala učit na základní škole,“ říká. Na maminku velmi rád vzpomíná, protože si uvědomuje, že zasvětila život jeho výchově a památce jeho otce, se kterým mohla strávit pouhý půl rok života. Už nikdy si nenašla dalšího životního partnera. „Moje dětství bylo hezké díky mamince, ale ona si samozřejmě tu hrůzu ‚vychutnávala‘. Měla takovou fobii. Pamatovala si zatýkání ve Zvěstově. Oni jezdili zatýkat nad ránem, tak ve čtyři, ve tři, v ‚báječný‘ čas. Jí pak celý život vadilo, když někde v noci zastavilo auto a cvakly dveře. Měla z toho hrůzu ještě deset let. Pamatuju si z dětství, že jak někde zastavilo auto a cvakly dveře, máma z toho byla špatná. To byl pro ni zvuk hrůzy,“ vzpomíná Alois.

Život v blízkosti pluku sovětské armády

Pro pamětníka i jeho matku bylo velkým rozčarováním, když v srpnu 1968 obsadila Československo sovětská armáda. Alois byl 21. srpna shodou okolností v Praze, a tak přímo sledoval protesty lidí proti okupantům v centru města. Poté se sovětská posádka usadila v kasárnách ve Frenštátě pod Radhoštěm, takže Jarošovi si každý den uvědomovali, že žijí v nesvobodné zemi pod dozorem cizích vojsk. Na sovětské okupanty Alois vzpomíná takto: „V něčem byli směšní, v něčem z nich šel strach. Byli to lidé, kteří nevěděli, do čeho jdou. Život těch řadových vojáčků musel být děsivý. Důstojník šel do města, za ním pochodovali dva nosiči nákupů a vykulovali oči, jak to tady vypadá. Ty pluky se střídaly. Když přijel nový, vyvěsil se prapor. Byl ostře rudý. Za půl roku, co tady byli, vybledl. Ve Frenštátě se říkal takový fórek, že ten prapor odráží smýšlení armády. Po čase, co tady vojáci byli, začali uvažovat, jestli je v pořádku, že si tady žijeme lépe než oni doma, a tak je odveleli zpět do Ruska a přišel nový pluk s krásným červeným praporem a červeným přesvědčením.“

Potíže na vojně kvůli původu

Alois vystudoval kybernetiku na ČVUT v Praze. Obor si zvolil záměrně, protože byl těžký, nebyl o něj velký zájem, a tudíž existoval předpoklad, že bude i přes svůj původ přijat. Za socialismu se totiž při rozhodování, kdo bude přijat na vysokou školu, přihlíželo k tomu, zda jeho rodina podporuje komunistický režim.

S šikanou se setkal až po ukončení školy, když nastoupil na roční povinnou vojenskou službu. „Absolventi vysokých škol dostávali hodnost desátníka, ale já jsem byl jen vojín. To byli jen největší průšviháři a darebáci. Tak mi dali poznat, že jsem osoba nespolehlivá. Paradoxní však bylo, že mě nechali dělat údržbu radaru, protože mým oborem byla elektronika. Takže jsem byl sám u radaru, který stál pár metrů od rakouských hranic, a nebyli tam žádní nadřízení,“ vzpomíná.

Říká, že se celý život snažil nijak nevybočovat a neprovokovat, i když si velmi dobře uvědomoval, jak komunistický režim zničil jeho rodinu: „Rozhodně jsem ke komunistům necítil sympatie, ale zároveň jsem se snažil být objektivní a negeneralizoval jsem. Lidé, kteří dělali největší sviňárny, byli často ti, kteří předtím dělali pro Němce. Po válce otočili a dělali pro komunisty. Byla to smečka, která si vždy najde žrádlo, když jí to systém dovolí.“

Práce na nákladních lodích

Od roku 1981 pracoval jako námořní důstojník pro Československou námořní plavbu. Dvanáct let jezdil na velkých nákladních lodích a měl na nich na starost vše, co se týkalo elektrotechniky. Díky této práci se dostal do řady zemí světa, i když si uvědomoval, že je pod dozorem Státní bezpečnosti.

„Zcela určitě to bylo prošpikované agenty. Říkalo se, že na každé lodi jsou dva až tři, o kterých se to vědělo. To byli členové posádky s normální prací. A pak minimálně dva nebo tři, o kterých se to nevědělo a tvářili se spíše nerežimně. Takže opatrnosti nikdy nezbývalo. Ale nebylo to tak šílené jako třeba na ruských lodích. S nimi jsme se někde třeba potkali a navštívili se. Proto to vím. Mně osobně se stalo, že jsme jednou popíjeli v jídelně s Rusy. Přišel jejich politický důstojník a řekl, že mají odejít. A to jsme byli bratři, kamarádi,“ říká.

Nový život po roce 1989

Alois Jaroš rád vzpomíná na to, jak velkou radost přinesly jeho matce listopadové události z roku 1989. „Byla z toho úplně euforická a já se jí nedivím,“ říká. V roce 1992 se stal společníkem firmy Logis, která poskytuje informační technologie pro velké hutnické firmy a je úspěšná v řadě zemí světa. 

Jarošovi dostali zpět rodinný majetek v zdevastovaném stavu. Zámek ve Zvěstově používalo za socialismu zemědělské družstvo jako sklad hnojiva a strojů, a jeho část byla dokonce odstřelena. Když ho Jarošovi dostali zpět, byl v katastrofálním stavu a Alois Jaroš se nakonec dohodl s obcí Zvěstov a přenechal jí objekt za symbolickou jednu korunu.

Jeho maminku však potkal ještě jeden šok. V roce 2006 dostala informaci, že v Národním archivu v Praze byl nalezen dopis, který jí její muž napsal krátce před popravou. Jenže jí ho dozorci neodeslali. Pamětník ji vezl do Prahy, kde si dopis převzali. Dodnes je to pro něho velmi emotivní a osobní vzpomínka. Jeho tatínek se v dopise vyznává z lásky ke své ženě, se kterou mohl strávit jen půl roku života. Uvádí v něm i to, že před popravou marně čekal na její návštěvu. Skutečnost byla taková, že Sylva se datum manželovy popravy dozvěděla na poslední chvíli, takže do věznice nestihla přijet, přestože se o to pokusila. Nakonec ji dozorci do věznice stejně nepustili. To, že dopis nebyl nikdy odeslán, považuje pamětník za nejvýstižnější ukázku toho, jak bezohledně se komunistický režim zachoval k jeho rodině.

Obavy z vývoje společnosti

Nad osudem rodičů a nad tím, jak jím byl poznamenán i jeho život, občas přemýšlí: „Setkával jsem se s názory, že otec se měl raději starat o rodinu. No, kdyby se každý staral jen sám o sebe a o svou rodinu, tak tady chodíme v hadrech a je z nás někdo jiný. Myslím, že z dnešního pohledu bylo snažení otce a dalších trošku naivní z hlediska toho, že bojovali se státem, který byl tak silně tlačený Ruskem. Nemohli to zvrátit. Jenže to tehdy nikdo nevěděl. Němci předtím vypadali taky neporazitelně, a najednou zmizeli. Komunisté vypadali porazitelně, ale vydrželi dlouho. Trocha občanské statečnosti je nutná, a proto jsem otci nikdy nic nezazlíval, přestože to bylo hodně sebevražedné.“

Alois Jaroš se angažuje v komunální politice za frenštátské sdružení Naše Beskydy. S vývojem ve společnosti nebyl v době natáčení v roce 2019 spokojen, probíhalo ve dnech, kdy se v Praze a dalších městech konaly demonstrace za odstoupení trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše. „Slovník dnešních mocných připomíná slovník představitelů z roku 1989. Tehdy také říkali, že je pár křiklounů nezajímá. Nemám z toho dobrý pocit. Volby se stávají otázkou renomovaných marketingových společností, které důvěřivější polovinu zmanipulují. Do jisté míry si nyní dnes penězi můžete zařídit část volebního výsledku,“ míní.

Na otázku, jak ho tragický životní příběh jeho rodiny ovlivnil, říká: „Já se do toho jen narodil. Hodně mně to dalo, poznal jsem život z různých stran. Možná jsem díky tomu opatrný, rozhodně nejsem střelec a nehraju vabank. Nikdy nepřestanu být vděčný mámě za to, jak hezký život mi udělala, ale dal bych všechno za to, aby všechno bylo jinak a máma s tátou mohli žít spolu.“