Ing. Olga Janíčková

* 1935

  • „S bratry Nedvědy jsem se seznámila krátce po mém nástupu do slánského muzea. Někdy v 60. letech se prováděla revize památkových objektů, zakresloval se jejich stav, popisovaly se předměty i budovy, které si zasluhují větší pozornost a jejich restaurování. Jan Nedvěd byl starší z bratrů a ten se kolem památkových objektů pohyboval celou řadu let, snad od své začáteční praxe. Velice jsme si ho všichni vážili a také to byl on, na kterého jsme se obrátili, když se v 68. roce rozhodlo, že se v Třebízi zrekonstruuje statek č. p. 1, který dodneška se po svém majiteli nazývá Cífkův statek. Tento statek se měl původně zachovat jen zčásti, počítalo se s využitím na depozitáře pro slánské muzeum, ale jakmile jsme prohlédli torzo statku, rozpadlého statku, který vypadal podle fotografií, které si mohl každý návštěvník prohlédnout, ve velmi žalostném stavu a spíše to vypadalo, že celá ta část se bude postupně bourat, ale pan stavitel Nedvěd, znalec svého oboru, nejdříve vyfotografoval stávající objekty, vyměřil je, připravil perfektní dokumentaci, s kterou jsme potom předstoupili před památkovou péči, a pak hlavně za podpory paní doktorky Dvořákové, která v té době byla ředitelkou Krajského památkového úřadu, jsme začali s jeho obnovou. Pan stavitel Jan Nedvěd vychoval a znovu pracovně připravil skupinu důchodců, bývalých řemeslníků. Vybral řemesla, která byla zapotřebí při té obnově, ať už to byli zedníci, tesaři, truhláři, kovář, kameník, a postupně připravil v plánech postup jednotlivých oprav a během pěti let došlo k tomu, že se podařilo celý statek obnovit, to znamená všechny budovy, ať už to byla hlavní budova, konírna, kolna, stodola, anebo i objekty sýpky, všechno se nám podařilo do takového stavu, že jsme v roce 75 mohli celý objekt veřejnosti předat. Bohužel pan stavitel Nedvěd se vlastního otevření nedočkal, protože dva měsíce před otevřením zemřel. Nastala další etapa, kdy jsme potřebovali dalšího stavitele, který by vedl opravy, protože se přecházelo z č. p. 1 na číslo 2, kde byly také potřeba velké stavební zásahy, a dokonce ještě č. p. 10, což byl půllánní statek, opravoval se kostel a připravovaly se také k otevření malé chalupy. Tohoto úkolu se ujal jeho bratr Karel, kterého jsem tedy teprve poznala až při této druhé spolupráci. Byl to člověk velice znalý řemesla, ale ne v pravém slova smyslu takový praktik jako jeho bratr Jan. I s ním jsem se velice dobře spřátelila a jak s Janem, tak s Karlem jsem získala velké zkušenosti, pokud se týče stavebních prací a jejich postupů, i jednotlivých řemesel, které byly při rekonstrukci tak velikého rozsahu, jaká se v Třebízi prováděla, zapotřebí. Obou pánů jsem si velmi vážila a jsem ráda, že jsem měla možnost se s nimi seznámit jak po stránce přátelské, tak pracovní.“

  • „Traduje se, že jeho Libuše přinesla do manželství velké věno díky tomu, že její rodiče prodali množství svých polností. To umožnilo strýci založit záhy stavební firmu. Vyučil se řemeslu stavařskému a tesařskému, o další oficiální odborné vzdělání neusiloval, ale celý život se pilně a se zaujetím vzdělával sám. Je dobré zdůraznit, že se vypracoval na váženého stavitele, bez jeho firmy se neobešla žádná prvorepubliková stavba nejen ve Zlonicích, ale ani v širokém okolí. Šlo jednak o velké projekty, jako byla například budova zlonické záložny či mateřské školy, nebo hospodářského družstva, obecního domu pro obecní zaměstnance a další. Dodnes jsou k vidění funkcionalistické vily, trvale elegantní, včetně jeho vlastní rodinné vily v areálu firmy, dnes bohužel znehodnocené neuváženou přestavbou nového majitele. Jan jako šéf firmy měl absolutní, přirozenou autoritu u svých zaměstnanců, vychoval více jak stovku učňů a všichni, pokud ještě žijí, na něho vzpomínají s uznáním a úctou. Podobnou autoritu vzbuzoval strýc všude. Dodnes, když kamkoliv přijdu, vždy se najde člověk, který žije v domě jeho firmou postaveném či ho pamatuje i z občanského styku. A vždy slyším – jo, pan Nedvěd, to byl někdo. Na jeho osudu je možno dokumentovat zhovadilost komunistického režimu: jeho rodina žila skromně, vše obětoval firmě, dal dobrou práci mnoha lidem, zanechal po sobě úctyhodné dílo. A přece byl sražen na kolena, firmy zbaven a tak zanikla jedna výborná tradice, která se mohla rozvíjet dál. Jan Nedvěd snad nejvíce proslul jako znalec historických objektů, od zvoničky v polích až třeba po slánskou radnici. Citlivě, zkušeným způsobem, uvedl ve Zlonicích znovu do života obce bývalý Kinského špitál jako trvalé kulturní centrum s hlavním zaměřením na Památník Antonína Dvořáka. Existuje projekt restaurace zlonického zámku, kde chtěl obnovit někdejší arkády v jeho nádvoří, ale to už změna poměrů nedovolila. Vrcholem jeho záchranářského úsilí o zachování stavebních památek v širokém okolí se stal ovšem dnes známý Třebízský skanzen. Regionální slánské muzeum pod tehdejším vedením paní Boženky Frankové má o tom dokonalou dokumentaci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vlastivědné muzeum ve Slaném, 06.02.2013

    (audio)
    délka: 22:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Penzijní věk jsem přivítala s radostí, že můžu dělat cokoli jiného, než co jsem konala dosud

Článek.jpg (historic)
Ing. Olga Janíčková
zdroj: Vlastivědné muzeum Slaný

Olga Janíčková se narodila 14. prosince 1935 ve Zlonicích. V té době byly Zlonice dobře prosperujícím městečkem. Na jeho chodu se občansky i kulturně podíleli rodiče, Karel a Olga Nedvědovi. Otec pracoval ve stavební firmě, kterou založil jeho bratr Jan Nedvěd. Jeho firma byla známa citlivým přístupem k historickým stavbám. Vrcholem záchranářského úsilí Jana Nedvěda bylo zachování staveb v Třebízi, kde Vlastivědné muzeum ve Slaném budovalo Národopisné muzeum a on jako stavitel měl hlavní dozor nad opravami historických budov. Jeho dokončení se už nedožil. Po jeho smrti dostavbu převzal jeho bratr Karel. Do základní školy chodila Olga Janíčková ve Zlonicích, do gymnázia ve Slaném. V Praze absolvovala Vysokou školu zemědělskou. V prvním manželství se jí narodil syn Michal. Ve dvaačtyřiceti letech se znovu provdala za MVDr. Josefa Janíčka a s manželem žila na Moravě. Do důchodu se přestěhovali do Krhanic na Sázavu. Po manželově smrti se vrátila do rodného kraje, kde žije ve mlýně ve Strádonicích. Nyní se věnuje svým zálibám. Po mamince zdědila vlohy literární, po tatínkovi vlohy výtvarné, a začala je tedy rozvíjet. Podle rodových dokumentů (od r. 1609) a díky vzpomínkám svých předků sepsala Kroniku svého rodu a řadu povídek. Okouzlena hravostí koláží, začala je tvořit sama a uspořádala několik veřejných výstav. Od klasických lepených koláží přešla ke kolážím elektronickým a k počítačové grafice.