Leante Janderová

* 1930  

  • „Oni zmlátili tatínka, v pětačtyřicátém roce zmlátili každého Němce, kdo šel, tak ho zmlátili. Takže nám přivezli kus masa, lidského... nám tam hodili do chodby. Mamka ho vzala nahoru, tam ho ošetřila, my jsme to neviděly, my jsme byly za tím komínem schované, my jsme tam nemohly. A jak ti lidi byli... ten majitel domu, jak tam bydlel, tak ten normálně říkal: ‚Oni jsou na půdě.‘ Tak vidíte, že i tenkrát tam hledali nějakou vymoženost, aby se zachránili oni, tak udali toho druhého. To bylo prostě takové... To dělali i Češi v osmatřicátém, že udávali Němce, když potřebovali něco zjistit nebo... A pak se to dělalo v pětačtyřicátém roce, zase to dělali Němci těm Čechům. Protože to bylo vždycky tak nějak obrácené, ten svět. To byl čas, na který nechci vzpomínat. Nechci, aby se mi vracel. To bylo strašné, co tam bylo, co my jsme tam prožívali. Já jsem třeba zachránila Němce. Zachránila jsem všechny kašperskohorské kluky, německé. Tím, že jsem jela autobusem do Sušice a tenkrát tam byla garda, ta česká garda, to byli ti vrahové. To byla ta největší sebranka, která existovala.“

  • „Prostě se učilo... jednak tam byly nálety, to bylo v pětačtyřicátém roce. Takže my jsme v Mostě, to jsme nemohli udělat, tam bylo všechno vybombardované, všechno zničené. Ervěnice byly vybombardované, Most byl vybombardovaný. Takže my když jsme šli do školy, tak to bylo jen tak, že jsme tam přišli, pobrali jsme ty úlohy, odevzdali jsme je a zase jsme šli zpátky. A měli jsme tam Angličanku jako profesorku angličtiny a to byla nacistka, to byla strašná nacistka. Já jsem žasla, jak může být někdo tak nacisticky založený jako byla ona. To byla strašná nacistka a ta nás učila angličtinu. A jednou já jsem vykoukla z okna, když letěla letadla, hloubkaři, a ona na mě křičela, tak strašně, že je to vidět, že jsem Češka. To bylo vždycky... já jsem byla vždycky to druhé, ne jako to, co bylo momentální. Já jsem byla vždycky to druhé, já jsem nebyla zrovna Češka, já jsem byla Němka. Pak byli Němci a já jsem byla zase Češka. Ono se to vždycky otočilo na ten směr, na který se to točit nemělo.“

  • „A to byla hrůza... a to byla hrůza. My jsme se jich báli strašně. My jsme spaly čtrnáct dní za komínem, se sestrou. To jsme skutečně prožívali až až. A pak jsme odtud utekli. No, utekli - sebrali nám všechno, co jsme měli. Sebrala to ta dívka, která se u maminky vyučila a u maminky šila. Ta Věra, která byla vychovávaná zároveň s námi, využívala takových dost benevolencí od mé matky, tak ta všechno sebrala: ‚Paní Niederlová, teď je to moje a teď už to vaše není.‘ No a my jsme šli odtud jen s tím, co jsme měli na sobě, my jsme neměli nic, my neměli nic. Všechno bylo sebrané, všechno. Co mohla sebrat, tak to sebrala. Takže my jsme nic neměli. Takže tím pádem my jsme šli do Mostu, tam byli hodně vzdálení příbuzní, tam jsme byli jednu noc a pak jsme jeli domů, do Kašperských Hor. A protože jsme byli Němci, jako Němci hlášení, tak jsme museli nosit tu bílou pásku a my jsme ji tenkrát v tom vlaku neměli. Protože bychom tenkrát nemohli vůbec nikam jet. Takže jsme tu pásku neměli a přijeli jsme do Sušice, sem a odsud pěšky až do Bohdašic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sušice, 24.02.2020

    (audio)
    délka: 02:25:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Sušice, 16.07.2020

    (audio)
    délka: 41:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po válce zmlátili každého Němce, to byl čas, na který nechci vzpomínat

Leante Janderová
Leante Janderová
zdroj: archív pamětnice

Leante Janderová, za svobodna Niederlová, se narodila 28. července 1930 v Kašperských Horách. O dva roky později se ale s rodiči a starší sestrou přestěhovala do Ervěnic na Mostecku. Její otec František Niederle tam v období hospodářské krize získal místo vedoucího Baťova obchodu a jeho žena Josefa Niederlová si zřídila oděvní závod. Ona byla české a on německé národnosti a doma se mluvilo oběma jazyky. Po záboru Sudet zůstali v Ervěnicích. Leante, která nastoupila původně do české školy, musela přestoupit na německou a posléze začala studovat i na německém reálném gymnáziu. Ke konci války byl Most, kam dojížděla do školy, opakovaně bombardován a bomby dopadly i na Ervěnice, v troskách zůstaly desítky domů. Ve vyhrocené atmosféře květnových dnů roku 1945 nastaly pro rodinu Niederlových velmi těžké chvíle. Byl jim zabaven všechen majetek, dcery se musely téměř dva týdny ukrývat před sovětskými vojáky a Františka Niederleho zmlátili příslušníci revoluční gardy do bezvědomí. Tehdy se rozhodli pro útěk domů, do Kašperských Hor, které spadaly do znatelně klidnější a bezpečnější americké zóny. Kvůli české národnosti Josefy Niederlové do odsunu nešli. V Kašperských Horách byla ubytována americká posádka a jeden z vojáků si za svou budoucí ženu vyhlédl Ritu Niederlovou, starší sestru Leante. Krátce nato odletěli do Spojených států a prožili spolu spokojený život. Oproti tomu Leante to měla v Československu o poznání složitější. Po roce 1948 jí nepovolili dokončit školu a dlouho nemohla najít zaměstnání adekvátní jejím nadprůměrným jazykovým znalostem. Pracovala v různých dělnických profesích a teprve v roce 1965 se jí podařilo získat místo recepční v hotelu Škoda v Plzni. V roce 1950 se vdala za důstojníka Československé lidové armády Borise Janderu, a to i přesto, že mu armáda sňatek s ní výslovně zakázala. Neuposlechl a armádu musel opustit. V době, kdy začala Leante Janderová pracovat v plzeňském hotelu, začali ji pravidelně kontaktovat příslušníci tehdejší Státní bezpečnosti. Mělo se jednat o „rutinní“ návštěvy všech recepčních, které byly v dennodenním kontaktu s ubytovanými cizinci. Z dochovaných materiálů v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že byla evidována jako spolupracovnice StB. Během svého života se několikrát, ona i její blízcí, dostávala do vleku dějinných událostí, které mohla jen minimálně ovlivnit, a byla nucena se jim přizpůsobit. Klid a opravdovou svobodu v rozhodování o vlastním životě jí přinesl až pád komunismu v listopadu 1989.