Miroslav Janda

* 1929  †︎ 2009

  • „Během dvou let šly šifrovací zprávy. Pak jsem se ptal, zda by to nešlo dělat jiným způsobem. A to byla chyba. ‚Ano, máme pro vás připraveno tajné písmo. Budete psát a nebude to vidět, dám vám tužku. Budete to psát na druhou prázdnou stránku v dopisu.‘ Čili dva roky od Záhřebu jsou od našich estébáků záznamy, že šifrovací tabulky nebyly prověřeny, protože se jim nepodařilo dešifrovat dopisy – obsah dopisů není znám. Naši estébáci měli šifrovaný dopisy evidovány. Evidovali všechny dopisy, které šly mimo republiku, které považovali za závadové. Šifrované dopisy nebyly psány neviditelně, to byly normální německé věty, ale nevěděli, co písmena znamenají. Tak ty dopisy jen evidovali. První dva roky 1971 a 1972 neměli tušení, co se v dopisech píše. Až to začalo s tím neviditelným písmem. Naši měli chemický rozbor dopisu, takže neviditelný písmo bylo viditelný a bylo to v prdeli. Vypadalo to jako obyčejná tužka Hardtmuth České Budějovice, akorát tuha byla jiná. Člověk psal, a nic nebylo vidět. Naši ten chemickej rozbor znali. Sice věděli, že se jedná o oblast Mimoň, o kasárna v Mladé Boleslavi, o posádku na hranicích u České Kamenice, o sklad pohonných hmot u Hřenska – tam jsme jezdili měřit Labe, ale nevěděli, kdo dopisy píše. Trvalo sedm let až do 24. září 1977, než zjistili, že jsem to já. StB zkontrolovalo 11 450 dopisů, aby zjistili odesílatele tajných zpráv a jeho písmo.“

  • „Podal mi ruku a povídá: ‚Prokop z prokuratury.‘ A obrátil se na estébáky: ‚Už jste mluvili s panem Jandou?‘ – ‚My čekáme na tebe.‘ Vytáhl trestní zákon: ‚Pane Janda na základě zjištění poznatků StB na vás dnešním dnem uvaluji vyšetřovací vazbu podle § 67. Důvodem je § 105 – vyzvědačství pro cizí zpravodajskou službu.‘ Listoval v zákoně: ,Jinak vám můžu říct, že sazby jsou 10–15 let. V případě organizované skupiny i více.‘ – ‚No tak počkejte, jsem tady druhej den a vy už mi říkáte, že dostanu 10 let.‘ – ‚Zjištěné poznatky pro nás hovoří, abychom vám tuto sazbu navrhli. V § 105 se pod sazbu nikdy nesoudí.‘ Tak už jsem měl 10 let.“

  • „Když jsem se s nimi někde setkal, třeba v Holandsku, Belgii, kdekoliv, platil určitý řád, který jsem musel dodržovat. Například až budu příště telefonovat, že musím hlavně říct, kde naše sportovní výprava bydlí a jak dlouho zůstane, např. Ancona – pět dní, atd. To stačilo. Vždycky jsem zjistil, že se kolem naší výpravy motal nějaký člověk, který tam nepasoval. Dal si kafe, colu... Byl zřejmě od nich a hlásil, že jsem přijel. Moji fotografii už dávno měli. Jen jednou mi dotyčný řekl, konkrétně v Basileji, abych večer přišel v 21:00 hodin. Když jste přišel v 21:15, ještě tam někdo byl, čekal na vás. V 21:20 už tam nikdo nebyl. Platilo pravidlo, že se kdyžtak vše opakovalo následující den. Doporučení znělo – přijít dřív a zdržovat se poblíž, případně párkrát projít. Jestli tam není ještě někdo cizí. Bylo to komplikovaný.“

  • „Náčelník Blažek mi připadal jako herec Adamíra – uhlazenej, kravatička, prstýnek, nóbl. Bylo na něm vidět, že je strašně ‚upracovanej‘, že v životě nevzal krumpáč do ruky. Měl desky a říkal: ‚Tak, pane Janda, znáte tohoto pána?‘ Ukázal mi toho Fankiho. Řekl jsem, že ho znám. Trochu ho to rozhodilo, myslel, že řeknu: ‚Ne, nikdy jsem ho neviděl.‘ Brácha ho znal osm let a já s ním chodil po Praze nakupovat myslivecký věci. Co bych zapíral? ‚Znám ho velmi dobře. Byl u nás.‘ – ‚A kdy jste ho viděl naposled?‘ Řekl jsem, že ten rok v Záhřebu, asi tak 1971, že byl ještě střílet u bratra. Bratr totiž v roce 1973 na Vánoce zemřel. Znova sáhl do desek: ‚To jste psal vy?‘ Koukám na to: ‚No, je to moje písmo.‘ Zase čekal, že se budu hádat. Píšu normálně tiskacím. ‚To ale neznamená, že to nemůže někdo napodobit.‘ – ‚Ne, ne... To je přesně vaše písmo. Pane Janda, ne kdybyste napsal tenhle dopis, ale kdybyste napsal jen jednu větu do tohoto dopisu, tak máte 10 let.‘“

  • „Přijel jsem do Záhřebu. Protože přes Rakousko mě nepustili, jel jsem přes Maďarsko Hungaria Expressem. Ubytoval jsem se v Hotelu Central, asi 300 metrů od nádraží. Ptám se, kde je pošta, abych si zatelefonoval. ‚Telefon máte tady v hotelu.‘ – ‚Jak se volá do Německa?‘ Zavolal jsem a on říká, že pozítří je v Záhřebu, a jak dlouho se prý zdržím. Pobyt jsem měl na 14 dní, tak říkám, že počkám, že jsem v Hotelu Central. Přiletěl letadlem z Mnichova a přijel taxíkem. Recepční mi volá, že mám návštěvu. Tak jsem seběhl dolů a bylo. Dva dny jsme byli spolu ve dvou hotelech, vždycky do noci. Vyprávěl mi, že můj bratr mu říkal, že jezdím měřit vodu do oblastí, kde jsou Rusové – všechno věděl. Šlo o vojenský prostor Mimoň. ‚Měl bych zájem, kdybyste nám o tom něco napsal. O nic nejde. Jen se budete rozhlížet a psát.‘ Druhý den přišel, měl bonboniéru: ‚Nerozbalujte to, až doma v Praze. Dole na spodku budou šifrovací tabulky.‘ – ‚Co když na to na hranicích přijdou?‘ – ‚Jugoslávci nekontrolují, ani Maďaři. Jediný nebezpečí jsou Slováci.‘ – ‚Když to náhodou najdou a řeknou, abych bonboniéru otevřel, budu tvrdit, že o ničem nevím, že jsem jen v obchodě koupil bonboniéru.‘ – ‚Správně, dělejte, že o ničem nevíte.‘ Převezl jsem to až domů.“

  • „Co jsme řešili první: ‚Pane Janda, napsal jste nám pět dopisů.‘ Dopisy různě klasifikovali, čísly: 1, 2, 3. Ty nejdůležitější měly jedničku. To bylo 1000 marek za jeden, 500 marek druhý a 200 marek za třetí. ‚Tak za loňský rok to bylo pět dopisů, tak vám to dělá 5000 marek.‘ Chtěli abych si to vzal do autobusu. Vždycky jsem je ranil, alespoň ze začátku, že žádný peníze nechci. Mohl jsem si vzít tak 50 marek, abych koupil triko pro dceru, ale nešlo si vzít 3000 marek do autobusu, kde má každej schováno někde v ponožce ubohejch deset nebo dvacet marek. Kdybych jednal podle jejich nápadů, tak bych byl za 14 dní zavřenej.“

  • „Bonboniéru jsem večer doma rozbalil. Každá věta a každý pořadí písmene znamenalo určitý druh zbraní. Třeba letectvo – věta musela začínat písmenem ‚B‘. Dělostřelectvo nebo pěchota měly zase jiná písmena. Musel jsem německy sestavovat věty podle jednotlivých písmen. Jeden dopis jsem psal čtyři hodiny. To nebyla legrace. Text musel mít nějakou souvislost: ‚Jsem v Praze, pozdravuju tě a těším se domů, maj tu dobré jídlo a pivo,‘ a to jsem všechno překládal do němčiny. To bylo na zabití. Do toho rodina. Nakonec jsem to psal v práci. Jediný, kdo věděl, že něco píšu, byla uklízečka. Říká: ‚Pane Janda, vy jste jedinej, kdo tady pracuje.‘ Tímhle stylem jsem psal zprávy. Bylo to vo držku. Člověk musel v telefonním seznamu najít nějakou normální adresu, ale zároveň člověka s titulem. Nešlo použít zedníka, který by uměl německy. Hledal jsem proto lidi s tituly. Měl jsem instrukci, že když najdu někoho třeba na Žižkově, mám zprávu hodit do schránky poblíž jeho bydliště. V noci jsem chodil po Žižkově a hledal poštovní schránky! Měl jsem taky asi čtvrt hodiny u schránky dávat pozor, jestli za mnou někdo nejde nebo nesleduje schránku. Radši jsem chodil dopisy házet v noci. Taky jsem nesměl dopisy brát do ruky bez rukavic. Namítal jsem, že v zimě je to normální, ale v létě, když pojedu tramvají v rukavicích, tak je to blbost. ‚Tak si vemte leukoplast a přelepte si ukazováček a palec, kterým budete dopisy brát, a pak náplast odlepte a zahoďte.‘“

  • „Dne 17. února 1978 jsem se vrátil ze služební cesty ze severních Čech. V pátek odpoledne v půl čtvrtý jsem šel do podniku a tam byl jediný člověk ing. Kulhánek: ‚Člověče, kde jsi, od rána tě tu hledá StB. Byli u náměstka, mně se ty chlapi nelíběj.‘ Neviditelnou tuhu jsem měl v práci v normální tužce, ale až na konci. Tak jsem ji vymačkal, otevřel jsem okno a vyhodil ji do Vltavy. Měli jsme trénink, tak jsem šel do Lidické ulice na tramvaj, která jela k radlické hale. Vyjdu od Jiráskova mostu směrem k Palackému mostu, a než jsem došel k tramvaji, najednou vystoupí dva chlapi z auta, jeden byl podplukovník Horák, druhý major Hudec. Dva další ještě stáli u volhy. Horák ke mně přišel: ‚Vy jste pan Janda? Půjdete s námi.‘ – ‚Co bych s vámi chodil?‘ – ‚To si povíme jinde.‘ Šli jsme k volze. Nepadlo ani slovo. Jeli jsme a najednou koukám – dole Ruzyň. Sjeli jsme dolů. Otevřely se železný vrata. Horák: ‚Tak jsme tři plus jeden.‘ Vjeli jsme na dvůr. Já seděl v autě. Vystoupili, Horák šel dovnitř. Na schodech stál bachař, první bachař v mém životě, a Horák mu říká: ‚Dáte ho do cely předběžného zadržení a nikoho k němu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Praha, 04.11.2008

    (audio)
    délka: 04:05:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Estébáci zkontrolovali 11 450 dopisů, aby zjistili odesílatele tajných zpráv a jeho písmo. Musel jsem jim dát práci

M. Janda v době maturity 1951
M. Janda v době maturity 1951
zdroj: archiv pamětníka

Miroslav Janda se narodil 27. listopadu 1929 v Praze. Roku 1947 nastoupil na vyšší střední lesnickou školu v Písku. V roce 1951 úspěšně odmaturoval a na podzim narukoval na vojnu. Přes svého bratra Jiřího se v 60. letech seznámil s Wolfgangem Fankim, důstojníkem Spolkové zpravodajské služby (BND), který ho v roce 1971 přesvědčil ke spolupráci. Janda tehdy pracoval jako měřič vody v hydrometeorologickém ústavu, mohl se tak volně pohybovat po celých Čechách a sbírat informace především o sovětské armádě. Během prvních dvou let poslal celkem osm šifrovaných dopisů, později používal neviditelnou tuhu. Jako volejbalový činovník doprovázel sportovní zájezdy do západních zemí a předával zpravodajské informace i ústně. Osobně se s BND sešel celkem šestkrát. StB ale dokázala všechny jeho dopisy zachytit a dopisy napsané neviditelnou tužkou dokonce i přečíst. Přesto jim trvalo celých sedm let, než Jandu dokázali odhalit. Janda byl zatčen 17. února 1978 a po ročním vyšetřování na základě § 105 odsouzen za špionáž a vlastizradu na 10 let. V únoru 1979 putoval do Valdic, kde byl zařazen na výrobu bižuterie. Na svobodu se dostal přesně po deseti letech 17. února 1988. Nejprve pracoval jako uklízeč a v září 1988 nastoupil jako umývač nádobí v bufetu na Václavském náměstí. Až po pádu komunismu si mohl v mnichovské bance vyzvednout zaslouženou odměnu za svůj protikomunistický odboj. Dnes je Miroslav Janda v důchodu a píše knihy o svých zkušenostech agenta.