Josef Radim Jančář

* 1951  

  • „Samozřejmě, když tam člověk šel, tak z toho měl strach. Já jsem nebyl žádný hrdina a nikdo. Já jsem vždycky říkal, že ono bylo snazší být hrdinou v Praze než někde na venkově. Protože v Praze, když vás vzali do Bartolomějské, tak hned o tom hlásila Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, ještě ten večer. Kdežto když jste se ztratil někde na vesnici, tak o tom nikdo nevěděl. Takže já vždycky, když jsem šel, tak jsem informoval nějaké blízké, kamarády a tak, aby věděli, kdybych se nevrátil, kde jsem. Kdyby mě zadrželi nebo cokoliv. A když jsem šel poprvé, pak jsem na to už byl zvyklej, v tom Frýdku-Místku tam StB bylo až myslím v šestém nebo sedmém patře v takové nové budově. Pro mě přišel ten estébák Měrka a vyzvedl mě na vrátnici, když ho tam volali. Ani ti vrátní nevěděli, kam mě mají poslat. Až odsunul papír a viděl, že je to StB. Tak on pro mě přišel a teď mě vyvezl výtahem do pátého patra. A do toho sedmého patra mě vedl přes tři katry, které otevíral klíčema, patřičně při tom rachotil a zase je zabouchával a zamykal. To byla už taková masáž od samého počátku. Abych si byl vědom, že se ten katr nemusí otevírat zpátky. To bylo nepříjemné samozřejmě. A tam když mě přivedl, tak mě posadil do místnosti a nechal mě půl hodiny nebo hodinu čekat. Ale oni tam měli průhledné sklo, kde já jsem přes to sklo neviděl, ale oni mě viděli. Sledovali, jak se ten člověk chová. Já jsem vždycky vzal růženec a modlil jsem se celou dobu růženec. Snažil jsem se být klidný, pokud to šlo. A když jsem byl vyslýchaný, tak jsem zásadně odpovídal jednoslovně. Ano. Ne. Ano. Ne. Mně několikrát říkali: ‚Vy neumíte mluvit celou větou?‘ ‚Umím.‘ ‚A proč neodpovídáte?‘ ‚Já odpovídám na otázku. Vy jste se ptali, já odpovídám.‘ ‚Vy jste salesián.‘ ‚Nejsem.‘ ‚My to víme, že ano.‘ ‚Tak když to víte, proč se mě ptáte?‘ V takovémto směru. Takže oni z toho ano a ne nemohli nikdy moc vyvodit. Nejhorší bylo, když se lidi rozpovídávali a mysleli si, že je oklamou. To bylo velmi špatně. Protože oni si z toho vždycky dokázali vytáhnout něco, co se jim hodilo a co mohli použít buď proti vám, nebo proti někomu a tak dále. Takže se mnou ty výslechy neměli jednoduché. Já sice taky ne samozřejmě. Já jsem měl z toho vždycky strach, ale vždycky to chvála Bohu dopadlo dobře.“

  • „Pak celá akce pokračovala. Oni byli ve vyšetřovací vazbě a pořád někoho brali na výslech. Takže fakt se nevědělo, kdy kdo bude odvezen. Jednou jsem byl doma jenom na skok u rodičů a ráno jsem se vrátil. Když jsem šel do kostela, asi o půl šesté do zpovědnice, tak mě tam čekala paní Janýšková, od Tondy Janýšky maminka, že včera zatkli pátera Kupku a odvezli. No, tak jsem viděl, že kruh se stahuje, že se přibližují. Co jsem doma měl samizdaty a všechny ty knihy, které člověk mít nesměl, tak jsem je honem připravil. Pak jsem je celou noc nosil do kostela svatého Mořice, kde mi pan varhaník Antonín Schindler poradil, že bych je mohl dát dozadu do varhan. Ne do toho stroje, ale úplně tam, kde je to zázemí varhan, kde jsem se musel plazit po břichu. Tam jsem to odnesl a tam to přetrvalo až do revoluce. Tady bych chtěl říct k tomu to, že pan Schindler byl taky obviňován, že byl spolupracovníkem StB. Já bych se ho snažil obhájit, že si to nemyslím. Protože kdyby byl, to by byla nejsnadnější příležitost, jak si získat nějaké zásluhy u nich. Že by jim mohl dát tip. Nestalo se tak. Takže já mám o tom pochybnosti, že by on byl spolupracovníkem osobně. Takže se mi podařilo všecko tam odnést, pracoval jsem na tom až do rána, protože jsem si říkal, že by to byla škoda, aby to přišlo vniveč.“

  • „Ovšem oni asi podezření měli, že s něma jsem spolupracoval, protože v osmdesátém jsem musel pryč z Olomouce. Mě teda na výslech nezavolali, zřejmě mě nikdo nepráskl, nebo nenašli důvod, ale musel jsem potom pryč. To nastalo tak, že byly Vánoce 1979, půlnoční mše svatá, kterou už měl nový farář páter Nerychel. A já jsem kázal při mši svaté. Na té mši u svatého Mořice plný kostel, byl nahoře také církevní tajemník, doktor English se jmenoval. Já jsem měl kázání, myslím si, že úplně normální, že tam nebylo nic tak provokativního. Ale v sakristii jsem dal číst přímluvy Jendovi Kouřilovi tady z Olomouce. Nevím, byl ministrantem nebo lektorem, i s tatínkem tam byli. Jenda to vzal jako výzvu. Přímluvy přečetl, které jsem mu dal, a na závěr řekl: ‚A ještě se pomodleme za pátera Františka Líznu, pátera Rudolfa Smahela, pana Josefa Vlčka, pana Adámka a ostatní, kteří jsou s nimi zavření.‘ ‚Prosíme tě, vyslyš nás,‘ celý kostel. Církevní tajemník nahoře prý utíkal k ochozu kůru. Dívat se, kdo to řekl, co se stalo. Mše svatá pokračovala, skončila. Já jsem přišel po mši svaté domů a páter Nerychel mně volal telefonem domácím, že jsem strašně rozčílil církevního tajemníka, že tam byla ta přímluva. Já jsem říkal: ‚No, počkejte, já jsem tu přímluvu neříkal ani jsem ji nepsal.‘ ‚No, ale církevní tajemník je přesvědčen, že jste za tím vy, a odnesete to. Ztratíte souhlas.‘ Já říkám: ‚Tak když ztratím souhlas, tak půjdu něco dělat. Nedá se nic dělat.‘ Důsledkem toho bylo, že jsem souhlas neztratil, ale musel jsem z Olomouce.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Olomouc, Hejčín, 04.06.2018

    (audio)
    délka: 02:23:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Donášeli na mě StB, ale žádnému z nich to nemám za zlé

Pamětník Josef Jančář na dobové fotografii.
Pamětník Josef Jančář na dobové fotografii.
zdroj: archiv pamětníka

Josef Jančář se narodil 22. května 1951 v Těšově nedaleko Uherského Brodu. Jeho tatínek měl kovárnu a maminka pracovala na malém hospodářství, dokud jim na konci 50. let vše nezabavili komunisté. Mladý Josef se účastnil protestů po invazi vojsk Varšavské smlouvy a po upálení Jana Palacha. Nastoupil do semináře v Litoměřicích, ale po druhém ročníku musel jít na vojnu do Týniště nad Orlicí, kde hlídal muniční sklady. Tajně se setkával s karmelitánem páterem Minaříkem, do jehož rukou později tajně složil řeholní sliby. V semináři s dalšími bohoslovci rozmnožovali Chartu 77 a další samizdatovou literaturu. Biskup Vrana vysvětil Josefa na kněze a jeho prvním působištěm se stala farnost svatého Mořice v Olomouci. Tam se také podílel na rozmnožování samizdatové literatury. Po dvou letech musel z Olomouce pryč. Josefa přesunuli do Hranic, kde ho začala sledovat Státní bezpečnost. Protože byl stále aktivní v podzemní církvi a pracoval s mládeží i mimo kostel, přesunuli ho do Frýdku-Místku. Tam se ke sledování přidaly dlouhé výslechy u Státní bezpečnosti. Josef musel znovu farnost opustit a byl přeložen do Frýdlantu nad Ostravicí. Tam také prožil sametovou revoluci a působil zde až do roku 1994. Odešel do Říma studovat církevní právo a patnáct let zde zastával funkci generálního prokurátora. Po návratu zastával funkci soudce církevního.