Ing. Theodor Jan

* 1935

  • „Většina lidí byla vůči nám hodně otevřená. Nemůžu si stěžovat, až na pár úplných blbců. To byly absolutní výjimky, které máme v Česku a Slovensku taky. Musím říct, že jsem tam našel devadesát pět procent přátelského přijetí. Naopak ještě ve Friedrichshafenu bylo emocionální přátelství s tím, jak jsme v Československu dopadli.“

  • „Tehdy nebyla ještě naše policie na Pernštýně kontrolována seshora a ti mi telefonovali: ‚Heleď, ty tady máš v trezoru služební pasy pro tebe a rodinu. Přijď si pro ně, možná se ti budou hodit.‘ Přišel jsem na policii na Pernštýně, otevřeli trezor a dali mi pasy. Nemusel jsem emigrovat nějakým násilím. Projel jsem s rodinou ve staré škodovce přes hranice docela normálně a ještě mi ten pohraničník říkal: ‚Tak hodně štěstí, pane inženýre.‘“

  • „Tehdy jsem ještě doufal, že se nám to povede nějakým způsobem ošvejkovat, Rusové odejdou a my budeme pokračovat. Nějakou dobu to tak šlo. To byli ještě ve vládě lidi jako třeba Smrkovský. Zátopek měl co říct. Bylo to ještě nadějné. Jenže pak v květnu přišlo plenární zasedání komunistické strany, na kterém se dostal k moci Biľak, Jakeš a ten slovenský prezident. Tak jsem viděl, že tady je konec.“

  • „Šli jsme po Palackého nábřeží a měl jsem připíchnutou trikoloru s černou stužkou. Na Palackého náměstí přišel takový chcípák, ruský oficír. Prcek s automatem. Kdybych mu ji tíhnul, tak by šel přes plot. ‚Dolů!‘ Musel jsem to sundat. Chvíli jsem protestoval. Manželka křičela: ‚Neblbni, neblbni, on tě zastřelí, neblbni, neblbni!‘ Dcera brečela. Tak jsem mu to hodil pod nohy. Hádal jsem se s ním. Říkal jsem mu: ‚My jsme tady doma. Ty mi nemáš nic co říkat, ty jsi invazor.‘ Nakonec mi moje kecy byly stejně na nic.“

  • „Já naivka si tenkrát myslel, že je možné... vůbec jsem neuvažoval o celkové mezinárodní situaci. Myslel jsem si, že jsme tady, a co uděláme, to budeme mít. Možná jsem to tak měl po tátovi. A když půjdou slušní lidi do komunistické strany, tak vyházíme ty lumpy a uděláme z Československa to, co bychom chtěli mít, nebo to, jak jsme si Československo představovali po roce 1945 v rámci Evropy. Se socialistickým programem, ale bez násilí. Bylo to absolutně naivní ode mě, ale holt jsem takový byl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 16.07.2021

    (audio)
    délka: 03:23:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisté nám vzali firmu. Bez ní jsem však měl pestrý život

Theodor Jan, 1960
Theodor Jan, 1960
zdroj: Archiv pamětníka

Theodor Jan se narodil 3. července 1935 v Praze. Mládí prožil v městské čtvrti Braník, kde navštěvoval gymnázium. Po válce vstoupil do znovuobnoveného Skautu, který jej přivedl ke sportu. V roce 1953 komunisté znárodnili rodinnou firmu. Vládnoucí strana ale rodinu již více neperzekvovala. Patrně proto byl ještě téhož roku přijat na České vysoké učení technické v Praze. Odtud již jako inženýr zamířil do Sokolova, kde pracoval na několika stavbách jako stavební dozor. Během pobytu na severu Čech vstoupil do Komunistické strany Československa. V roce 1964 se vyskytla pracovní příležitost v Indii, které využil. Další tři roky strávil v indickém státu Bihár. Do Prahy se vrátil zrovna v době začínajícího pražského jara. Vzhledem ke svým postojům, které souzněly s atmosférou politického uvolnění, byl povýšen v práci. Po srpnové okupaci ovšem hrozil strmý kariérní a společenský pád. Ačkoliv stále věřil ve změnu, vývoj na počátku roku 1969 jeho náhled změnil. Rozhodl se k emigraci. Žil s rodinou v západním Německu, kde nalezl zaměstnání ve stavebních firmách. Později se podílel na zahraničních zakázkách na Blízkém východě a v Africe. Do rodné Prahy se opět podíval až v roce 1989. V devadesátých letech se přestěhoval blíže k česko-německým hranicím do města Regen, kde v roce 2021 stále žil.