Radivoj Arcibiskup Simeon Jakovljevič

„Měli jsme velice krásné dětství. Museli jsme odmalička pracovat. Bratři se s nadšením účastnili toho zemědělského života. Já už méně, protože jsem k tomu nelnul jako bratři. Ještě za války jsem jezdil s traktorem. Byla to možnost, jak se uchránit od totálního nasazení v Německu. Ale dalo mi to hroznou práci, ten traktor zvládnout. Tak to bylo vlastně až do konce války. Já jsem tedy za války studoval. Ještě v Praze. Vystudoval jsem reálné gymnázium v Praze 10 - Karlíně a v pětačtyřicátém roce jsem ještě udělal doplňující maturitu z latiny a filozofie. Tu latinu jsem se učil, když jsem místo oktávy musel pracovat jako traktorista. Tak vždycky v šest hodin skončila práce, do sedmi jsem se navečeřel, pořádně umyl a pak jsem si sedl a do devíti jsem studoval tu latinu.“

„Tak já jsem se zeptal, jestli u nás pravoslaví vydrží. A on řekl: ,Ano, vydrží. Ale musíš přiložit ruku k dílu.‘ A potom mi povídá: ,Víš, budeš arcibiskupem. Něco takového mě nikdy nenapadlo. Já jsem byl přesvědčený, jestli se stanu knězem, tak se ožením a budu někde knězem. A tohle, to mě velmi zarazilo. Tomu hochovi, co byl se mnou, jsem říkal: ,U nás žádní arcibiskupové nejsou. My máme metropolitu a pak jenom biskupy.‘ – ,No, do té doby to bude, když to báťuška řekl, tak určitě bude.‘ Já jsem z toho byl špatný. Potom asi za týden přijeli moji spolužáci: ,Radivoj, ty jsi byl u starce Serafima. Co ti řekl?‘ Já jsem mu řekl: ,No on mi povídal, že budu arcibiskupem. Ale mně to bylo divný. To mi nepřipadá možný.‘ A jeden z mých spolužáků mi říká: ,Podívej se, to nesmíš tak brát. Ten stařec Serafim je takovej hodnej dědeček, on má rád studenty a chce jim udělat radost. Tak všem slibuje, že budou biskupové. Dokonce Aljošovi Ridigerovi řekl, že bude patriarchou.“ (Alexej Michajlovič Ridiger byl jako Alexej II. patriarchou ruské pravoslavné církve v letech 1990 až 2008 – pozn. autora.)

„A jak jste vnímal jako dítě okupaci a příchod německého vojska?“ „Já jsem vlastně v té době dospíval. Velmi těžce jsem nesl, když nám zabrali pohraničí. Vzpomínám si na ty průvody. ,Zavřete krámy a pojďte s námi. My, potomci Jana Žižky, rozbijeme Němcům šišky.‘ Všichni jsme očekávali, že se budeme bránit. Pak došlo k odevzdání pohraničí. Já jsem byl v sekundě, v druhé třídě gymnázia, a měli jsme učitele zpěvu, profesora Hojného, který s námi nacvičoval chodské písně. My jsme s ním vystoupili. Měli jsme vystoupení. Vždycky byla nějaká přednáška. A vzali nám Trhanov a Klenčí (chodské vesnice - pozn. autora). My jsme potom vystupovali a zpívali jsme ty písně. Já si pamatuju jako dnes, když Němci přišli. Nebyla žádná zima a tu noc ze 14. na 15. března, když už mělo přijít jaro, tak přišel strašný mráz.“

„Tchán byl kulak. Tedy byl největší sedlák z Vysokého u Žďáru nad Sázavou. Měl nějakou zemědělskou školu, takže měl perfektní statek, perfektní hospodářství. No a když už přišli komunisté, tak zabil prase. Oni už na něj číhali. Poznali to a zavřeli ho na dva roky a vystěhovali maminku. Mohla si všechno odnést na jednom nákladním autě. Co se jim vešlo, to si mohli odvézt. Takže tam zůstala manželčina knihovna, zůstalo tam její pianino. Teď stroje vyvezli za vesnici. Ty tam zmokly a zničily se. Na to nikdo nedbal. Řadu věcí si poschovávali po vesnici. Celá ta vesnice, to byli všelijaký příbuzný a hrozní přátelé. Takže různé věci si poschovávali u těch sousedů, kteří jim to potom zapřeli.“

„A já jsem se potom začal více zabývat otázkami víry. Začali mizet spolužáci. Přede mnou seděl nějaký Vojtěchovský. Pak najednou přestal chodit do školy. Později jsem se dozvěděl, že celou rodinu popravili. Já jsem si uvědomoval, že se může kdykoliv stát, že Němci se rozhodnou, že vyvraždí tuhle ulici nebo támhletu ulici. A říkal jsem si, že věřící lidé to nesou nějak lépe. Tak jsem začal číst bibli a začal jsem číst různé náboženské knihy. Vzpomínám, že jsem s velkým zaujetím četl myšlenky Blaise Pascala o náboženství. A že jsem si řekl, že když budu věřící a že až mě potom budou mučit a zabíjet, že to budu lépe snášet. Ovšem došel jsem k názoru, že Bůh určitě je. Ale že bych se byl méně bál, to říct nemohu. To až po válce jsem se dostal k tomu poznání, k bezprostřední zkušenosti, že Bůh je. To bylo později.“

„V tom Leningradě, to byl krásný zážitek. Tam jsme žili v takovém jakoby zvláštním ráji. Třeba když se šlo na volby, tak všichni podle tváří poznali ty bohoslovce. Měli jsme dlouhé modlitby, bohoslužby a každodenní modlitby a tak dále. První rok, to byl takový služební rok. Mě bolely nohy, když jsem měl tři hodiny stát v tom kostele. Tak jsem si vždycky klekl, potom jsem stoupl a potom zase klekl. A když jsem se ohlédl, chrám byl přeplněný a plný hlavně žen a mezi nimi bylo mnoho mladých válečných vdov, které neměly kam dát dítě. Držely ho v ruce a tekly jim slzy a ony se modlily. Chrámů tam nebylo dost, takže všude to bylo přecpané. A já jsem si potom zvykl. Začal to být krásný zážitek. Chrám se zamykal na noc, ale kůr byl otevřen. Takže jsem mohl jít a modlit se celou noc na tom kůru. První rok byl takový zkušební. Pak jsme okusili té sladkosti modlitby a sladkosti bezprostředního stavu s Bohem. Prostě jsme s ním hovořili a on nás slyšel a mluvil k nám. Takže my jsme prožívali takový stav blaženosti.“