„U nás bylo hodně Zakarpatských Ukrajinců, kteří šli dobrovolně do armády a dobrovolně šli i na frontu. A byli to opravdu hrdinové – to se bojovalo a neptalo se.“
„Později přišla československá armáda a tam jsem se hned seznámila s prvním manželem Jašokem, který pocházel z Ostravy – Orlové a který byl opravdu velký vlastenec.“
„Když se to všechno osvobodilo, viděla jsem ten koncentrační tábor – bratr byl vězněn v Osvětimi – uviděla jsem tu hrůzu. A neviděla jsem lidi, ale kostry.“
„Hned mi nabídl, že se vezmeme a že odejdu z domu už vdaná, jako jeho manželka. Táta nesouhlasil, říkal: ,Máte čas.‘ Tak jsme šli do armády, kde jsem měla nesmírně krásnou svatbu. To nikdy nezapomenu, dělal ji sám generál Svoboda a oddávali nás v Přemyšlu ve velké katedrále.“
„Když člověk viděl tu hrůzu a ty zvěrstva, tak bylo nepochopitelné, že vzdělaný člověk, který má nějaký lidský cit, může tak zacházet s lidmi a dětmi.“
„Největší zážitek, který mám, je, když jsme osvobodili Československo a v noci jsme přišli do Kežmaroku na Slovensku. Šlo se těžko, byli jsme neumytí a tak, jak jsme byli, jsme si lehli na zem a spali. Ráno jsem vstala a uviděla tu krásu – ty hory. Slovensko mělo tehdy ještě všeho dost v obchodech. To já jsem se nemohla dva dny uklidnit, že je na světě ještě mír, kde není všechno rozbité a že všechno mají. Kdežto my jsme už léta neviděli nic z toho.“
„Byli jsme šťastní, když jsme dobyli Ostravu. Lidi nás vítali a já se nemohla smířit s tím štěstím, že bude konec války. Nikdy jsem nepočítala, že se dožiju konce války.“
Viktorie Ivancová se narodila v roce 1923 v Lucku na Volyni. V té době patřila Volyň Polsku, nicméně na základě paktu Molotov - Ribbentrop byla na počátku války zabrána SSSR. Otec paní Ivancové byl Rus a doma se mluvilo především rusky. Díky tomu neměla problém se za nových poměrů uchytit a pracovala jako sekretářka pro Sověty. Za životní zlom považuje setkání se svým prvním mužem, který do Volyně přišel s 1. čs. samostatnou divizí v SSSR pod velením generála Svobody. Paní Ivancová vstoupila do armády a tam se také vdala. Nicméně manželství trvalo krátce a skončilo tragicky - její muž byl zastřelen v průběhu bojů na Dukle. Paní Ivancová zůstala v armádě, na technické správě. Na konci války se doslechla o věznění svého bratra v Osvětimi, kde se s ním také po letech setkala. Podílela se také na osvobozování Ostravy a v této oblasti se později usídlila.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
