Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Viktorie Ivancová (* 1923)

„Nikdy jsem nepočítala, že se dožiju konce války.“

  • narozena 23. 12. 1923 v Lucku na Volyni, v tehdejším Polsku

  • pracovala jako sekretářka, později vstoupila do armády

  • prvního muže poznala, když přišel se sovětskou armádou do Volyně

  • nastoupila k němu do armády, kde se také vzali

  • muž padl brzy poté při bojích na Dukle

  • bratr byl vězněn v Osvětimi, kde se s ním po letech setkala

  • osvobozovala Ostravu, po válce se usadila v Opavě

Člověk si zvykne na boj a zůstane mu jediný cíl – aby osvobodil svoji vlast!

Narodila se na Volyni a pocházela ze 4 dětí. Otec byl Rus a matka pocházela z Kromštátu, takže doma nijaký zvláštní vztah k Československu neměli. Po Sovětském záboru pracovala u Sovětů jako sekretářka. Zde pracovala u dráhy až do odchodu do armády. Zde se seznámila se svým prvním mužem. Jašok – ten byl v době krize jako specialista – horník na území Sověského svazu a už zde také zůstal. Díky němu vstoupila do Československé armády a díky svým jazykovým schopnostem se uchytila na štábu. Do armády vstoupila hned jak se Čechoslováci dostali do Lucku, kde pracovala.

Výcvik prodělal základní jako ostatní vojáci. Ale už během výcviku měla svoje zaměstnání na technických správách na štábu. Jako její hlavní práce bylo přebírání tankové techniky od Rusů - byla pod velitelem tankových technických vojsk Jegorovem.

Ráj na zemi

Největší zážitek který mám, je když jsme osvobodili Československo (vstup na Československé území). To bylo u Kežmarku a to víte. Šlo se pěšky, tak jak jsme byli, neumytí a přišli jsme tam v noci a tak jak jsme byli jsme si lehli na zem a spali.

Když jsem ráno uviděla tu krásu, ty hory a Slovensko mělo všeho dost v obchodech… To já jsem nemohla se dva dny uklidnit, že je na světě ještě mír, kde není všechno rozbité a že všechno mají. Kdežto my jsme už léta neviděli nic z toho.

Nebrali nás za lidi

Němce jsme neměli rádi. Viděli jsme jak se k nám choval. Se Slovany vůbec nepočítal a to bylo zřetelně vidět na území, které jsme osvobodili – ty koncentráky. A nejhorší byly děti – to byly kostry.

Manžel padl ještě před hranicemi, před Svidníkem. Dále se účastnila ostravské operace. Ta se velmi těžko dobývala – vesnice za vesnicí. Byli jsme velmi šťastní, když jsme dobyli Ostravu. Lidé nás vítali. Nikdy jsem nepočítala že se dožiji konce války. V Ostravě jsem taky díky rozhlasu našla bratra v Osvětimi. Tak jsme jej dovezla do Ostravy a on byl jen kost a kůže.

Po válce se usadila v Opavě.

Poselství

Aby další generace nepoznaly válku, hlad a chlad. A by si vždy vážily vlasti. Aby byl klid a mír.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Tomáš Jungwirth)