Karel Hvížďala

* 1941  

  • „Jak měli dědeček s babičkou letní domeček v Lukách pod Medníkem, tak kolem zahrady chodil pást kozy chlap, který vypadal jak James Joyce. Nosil zbytky anglické uniformy, kraťasy, měl kulaté brejličky, nosil takovou kšiltovku s dlouhým zeleným nehtem. Prostě k těm kozám nepatřil, to bylo evidentní, upoutal mě. Takže jeden den jsem za ním utekl, šel jsem s ním pást kozy. A on najednou měl ucho – a mohl vyprávět. Ukázalo se, že to byl nějaký redaktor od Jaroslava Šaldy, vyhozený z Melantrichu. A měl obrovskou knihovnu v domečku, který si postavil kousek od toho našeho. No, a tam jsem si chodil půjčovat knihy a poslouchal ho, jak vypráví, jak vzpomíná na nakladatelství, jak to tam fungovalo. A já jsem najednou vycítil, že mluví o světě, který zmizel, který už není, a měl jsem chuť to zapsat. Takže jsem to jeho vyprávění do sešitů z druhé strany zapisoval. Ale pak, když jsem si to přečetl, jsem zjistil, že to není ono. Že si to dost dobře pamatuju, ale ten pocit, ten zážitek, který mám z toho vyprávění, tam není. Tak jsem to celé prázdniny přepisoval a tehdy jsem zřejmě poprvé přišel na to, že nejde o ty slova, že ty člověk dá nějak dohromady, ale že musím všechno, co v tom člověku je – jak vypadá, jak se tváří, jaká gesta dělá –, že to tam všechno musím nějakým způsobem dostat.“

  • „Doma věděli, že je to konec. Na dlouho. Vlastně, otec nám s bráchou řekl, ať odejdeme. Protože on udělal tu chybu, že nevyužil nabídky, aby odešel k Phillipsu. To kvůli rodičům, rodině, nechtěli je tu nechat. Zřejmě to ani nebyla pravda, zřejmě by mohli odjet všichni, ale z nějakých důvodů to neudělali. Tak to bylo první, co nám táta řekl, že život je krátký, že to tady bude ještě horší. Ale já jsem si myslel, že by měli odejít oni a ne já, že tak rychle neodejdu. Teprve po Chartě 77, když to vypadalo, že to bude na dlouho, tak v 78. jsem odešel. Bratr ještě pochoval rodiče a pak přijel za mnou.“

  • „Když se to celé obrátilo a dostal jsem nabídku se sem vrátit a rychle privatizovat jedny noviny, vytrhnout je z toho chumlu, kde bychom mohli být vydíráni jak přídělem papírů, tak časem tiskáren, dal jsem si jen dvě podmínky. Ať mi vrátí byt a občanství. Byt mi dali během několika dnů, ale to občanství trvalo rok. Vrátil jsem se a neměl jsem žádné problémy, někteří exulanti si stěžují, že je tady nikdo nechtěl. Kromě prvních dnů, kdy mi chodily do redakce dopisy, kde byl třeba namalovaný strom na Karlově náměstí, kde budu viset, až se to zase obrátí, jsem se s ničím takovým nesetkal. Já jsem se ale nikdy nevrátil, abych tady byl ministr nebo něco takového. Tak to asi nikomu nevadilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.03.2016

    (audio)
    délka: 03:41:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Funkce mě nikdy nezajímaly, vždycky mě bavilo psaní

Karel Hvížďala
Karel Hvížďala
zdroj: sbírka Post Bellum

Karel Hvížďala se narodil 16. srpna 1941 v Praze. Vystudoval strojní fakultu na ČVUT, ale již v té době se věnoval psaní, převážně poezie. V 60. letech pracoval v redakci Mladého světa, poté v nakladatelství Albatros, kde založil edici Objektiv. V roce 1978 emigroval s rodinou do západního Německa. Dvanáct let žil v Bonnu, kde pokračoval jak v žurnalistické, tak v literární práci. Napsal zde několik rozhlasových her, přispíval do exilových časopisů, pracoval v nakladatelství Index a jako žurnalista spolupracoval například se stanicí RFE (Rádio Svobodná Evropa). V 80. letech jej proslavila kniha Dálkový výslech, rozhovor s Václavem Havlem. Po listopadovém převratu se vrátil do Česka, kde chvíli působil jako šéfredaktor Mladé fronty DNES a v roce 1994 spoluzaložil zpravodaj Týden. Od roku 1999 se živí jako svobodný žurnalista a spisovatel. Je autorem mnoha dalších knih rozhovorů (s osobnostmi jako jsou Karol Sidon, Pavel Landovský, Václav Bělohradský, Jiří Gruša a další), románů, novel a rozhlasových her.