Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Hvížďala (* 1941)

Funkce mě nikdy nezajímaly, vždycky mě bavilo psaní

  • narozen 16. srpna 1941 v Praze

  • v 60. letech pracoval v redakci Mladého světa, v období normalizace v nakladatelství Albatros

  • v roce 1978 emigroval do německého Bonnu

  • psal rozhlasové hry, přispíval do exilových časopisů, spolupracoval se stanicí RFE (Rádio Svobodná Evropa)

  • po listopadu 1989 se vrátil do Česka

  • 1990–1992 působil jako šéfredaktor Mladé fronty DNES

  • v roce 1994 spoluzaložil zpravodaj Týden

  • od roku 1999 se živí jako svobodný žurnalista a spisovatel

Karel Hvížďala, český dramatik, novinář a spisovatel, se narodil 16. srpna 1941 v Praze. Rodiče, oba ekonomického zaměření, pracovali ve firmě Phillips. Z matčiny strany byla rodina původně židovská, ale dědeček zaplatil přepsání matriky, a tak se dopady války nejbližší rodině vyhnuly.

Karel začal navštěvovat základní školu v Praze roku 1947. „Když jsme začali chodit do školy, na stěně visel Masaryk, Beneš a kříž. A jednou jsme přišli a byli tam místo nich Gottwald a Stalin. Ten kříž samozřejmě taky sundali, ale zbylo tam po něm bílé místo – a to tam zůstalo celou obecnou školu,“ vzpomíná.

Karel pochází z nekomunistické rodiny, sám tedy ani v dětství nenavštěvoval Pionýra. Později chodil do ilegálně založeného Skauta, kde se podílel na vydávání časopisu Sova. S nadsázkou to považuje za své první setkání s žurnalistikou. S přáteli, se kterými se ve Skautu seznámil, se scházel po celý život.

Po maturitě v roce 1958 byl Karel nucen vstoupit do ČSM (Československý svaz mládeže), aby mohl pokračovat ve studiu na vysoké škole. V roce 1963 absolvoval Strojní fakultu na ČVUT. Přestože studoval školu technického zaměření, uchoval si kreativního ducha a během studií psal, převážně básně a povídky.

Mladý svět, Albatros a anticharta

Po dokončení studií chvíli pracoval jako kulisák v divadle, ale brzy začal s novinařinou a zhruba od poloviny 60. let pracoval pro časopis Mladý svět. „Klad toho časopisu je, že dával lidem naději. Byla tam přidaná hodnota ve vynalézavosti a tak dále, i když to byly spíš ozdoby. Taková ta tradice – což jsem tehdy nevěděl – rakousko-uherské mystické fejetonové žurnalistiky. Kdežto Západ zvlášť po druhé světové válce ovlivňovala žurnalistika BBC, bylo to strašně věcné. Všechno muselo být postavené na faktech. U nás to bylo vždy víc na nějaké dojmologii,“ říká. Díky práci pro redakci se Karlovi naskytla možnost cestovat do různých zemí, o kterých psal následně články.

Své působení v Mladém světě v roce 1967 na rok přerušil, protože odjel do Moskvy studovat politické vědy. Během okupace se stal součástí ilegální redakce Mladého světa, ale na začátku normalizace dostal výpověď. Zpětně musím říct, že jsem všem těm režimům, kapitalistickému i socialistickému, nejvíc vděčný za všechny ty vyhazovy. Protože jsem se nikdy nemusel nějak moc přizpůsobovat. Díky těm vyhazovům jsem zůstal víc sám sebou, vždycky jsem se musel o sebe postarat, bilancuje.

Brzy po vyhození z Mladého světa dostal nabídku práce v nakladatelství Albatros. Karel zde působil jako redaktor a také založil edici Objektiv, kde pod pseudonymy mohlo publikovat mnoho dalších autorů, kteří by jinak byli bez práce. V Albatrosu pracoval následujících pět let, během nichž byli on i jeho žena několikrát vyslýcháni StB. V roce 1977 podepsal tzv. antichartu. Brzy poté se rozhodl s rodinou emigrovat do německého Essenu. „Žena mohla vycestovat, ta jela se synem autem. A já jsem jel vlakem na dovolenou do Španělska, pustili nás bez obtíží. Moc jsme nevěděli, co budeme dělat. Ani jsme o tom, že odjíždíme, nikomu neřekli.“ V Essenu dočasně žili u Karlova dědečka, než si našli vlastní bydlení v Bonnu.

Emigrace a rozhovory s osobnostmi

V Bonnu přišel o české občanství, ale podařilo se mu získat německé. Jeho žena, která vystudovala stavařinu a měla doktorát z rekonstrukce památek, brzy získala několik zajímavých nabídek na práci. Karel se nadále věnoval psaní. V Německu v té době vládla kulturnímu životu víceméně mladá generace studentů, jež toužila experimentovat, což Karlovi poskytlo prostor pro vystavění klasické struktury dramatu. Napsal několik oceňovaných rozhlasových her. Brzy začal pracovat v nakladatelství Index, kde redigoval knihy, a jako žurnalista spolupracoval například s rozhlasovou stanicí RFE (Rádio Svobodná Evropa). 

I v emigraci si udržoval vztahy s píšící inteligencí a pokračoval v literární práci. V Bonnu sepsal knihu rozhovorů s Pavlem Landovským Soukromá vzpoura. V roce 1981 vyšla jeho kniha České rozhovory ve světě mapující život dvaceti českých osobnostní v exilu (mj. Kryl, Škvorecký, Lustig) a tvořící obraz české literární scény v zahraničí.

Brzy poté přišel na nápad vydat rozhovory s Václavem Havlem. Kniha Václav Havel: Dálkový výslech vyšla po roce 1989 ve statisícovém nákladu. Velmi populární se stala i na Západě a dodnes slouží jako jeden ze základních zdrojů k poznání Havlovy osobnosti. Výslech samotný nejdříve probíhal korespondenčně, to však bylo složité a zdlouhavé, dopisy se musely pašovat, a tak nakonec Karel sepsal asi 60 otázek, které Havlovi poslal. „No, a Havel si na Vinohradech půjčil byt, a tam to za dvě noci s láhví whisky a kartonem cigaret nahrál na magnetofon,“ vzpomíná Karel Hvížďala. V roce 2006 vydal druhou knihu rozhovorů s Havlem nazvanou Prosím stručně.

Karel se ze začátku svého pobytu v emigraci toužil vpasovat do žurnalistického a kulturního německého života. Brzy však pochopil, že cizím jazykem se nikdy nemůže naučit vyjadřovat stejně jako mateřským, a přestal psát knihy a hry v němčině. Po dvanácti letech se v roce 1989 vrátil s rodinou do Česka.

Zakonzervovaný svět a život po revoluci

Karel se pokoušel navázat na kontakty přátelské i pracovní, ale návrat zpátky domů nebyl takový, jaký očekával. „Byl to pro mě šok. Když jsem zašel do Mladé fronty, vedle bylo pořád bistro Sputnik, a tam seděli ti samí lidé, jako před dvaceti lety a jedli to samé jídlo jako tehdy. Na náměstí zůstaly stejné obchody a stejné prodavačky. Byl to takový zakonzervovaný svět, který chátral,“ říká.

Téměř ihned začal pracovat na knize Výslech revolucionářů z roku 89, ve které podrobně rekonstruuje události a atmosféru revolučních listopadových dnů. Společným cílem se pro osobnosti pohybující se v kultuře a žurnalistice stalo vybudovat nové noviny. Měla jimi být Mladá fronta. Karel začal vyjednávat o jejich odkoupení a snažil se sehnat investora. V letech 1990–1992 působil jako její šéfredaktor, poté ho z Mladé fronty DNES vyhodili. Společně s Jaroslavem Kovaříkem následně založil časopis Týden, kde zastával funkci šéfredaktora až do roku 1998. Posléze se rozhodl stát spisovatelem a žurnalistou na volné noze.

Karel v současné době spolupracuje s deníky MF DnesLidové noviny, s týdeníkem Respekt a dalšími periodiky. Nadále se věnuje psaní, je autorem knih jako Karol Sidon: Když umřít, tak v JeruzaléměVáclav Bělohradský: Myslet zeleň světa, Grušova hlídka na Rýnu a mnoha dalších. „Dnes už se noviny vlastní jen kvůli vlivu. Protože tištěná média ještě pořád nejvíc ovlivňují ty vrcholné lidi,“ uzavírá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Aneta Honzková)