„U nás ta náboženská víra byla tak tvrdá, že tam mohlo být sto Leninů a sto Stalinů a nikdo by je od toho náboženství neodvedl. Bylo to tak po první světové válce a zůstalo to tak i po celou druhou světovou válku. Žádný Lenin nezabránil tomu, aby lidi nešli třeba v noci do kostela. Když byl půst, tak jsem jedl kousek chleba a popel! Protože pánbůh říkal, teď se musíš postit, protože se někdy budeš odpovídat. Až lidi omdlévali, to bylo nedobré, ale tak to prostě bylo.“
„A tak dlouho jsme pokračovali, že než jsem se dostal na Vorkutstroj a Kolymu a Kamčatku, tak to trvalo skutečně jeden a půl měsíce, než jsme došli na konec. To jsme přišli k moři, tam jsme se nalodili a lodí jsme jeli jeden a půl dne. A tam už pak byla úzkokolejka, tam už vlaky nejely. Vydali jsme se po ní a šli jsme osm hodin. A pak už jsme viděli obrovské tábory. Na přivráceném svahu, co ti oči dohlédnou. Jeden za druhým.“
„Tam prakticky není žádný svobodný člověk v těch lágrech. Tam jsou samí vězňové. Vězni řídí fabriky, doly, všecko řídí. Tam není kam utéct, a kde by to bylo možné, tam je hráz. Nikdo z těch, kdo odešli, tam venku nepřežil. Nikdo! Já jsem od Rusů zajatých ve Finsku dostal dekret, že jsem horník, šel jsem do dolů. Já jsem byl takový šikula, hned jsem se bral dělat podlahy nebo stojky, podpírající šachty. To jsem ovládal. Pak mě dali zase ke střelmistrovi. Ten už tam neměl lidi, do jednoho odešli na frontu. Oni mě naučili vrtat, oni mě naučili střílet, oni mě naučili velet! Tak vám říkám, já dostal dekret: Nejlepší Čechoslovák!“
„A každý nám říkal: ‚Co jste tam (v Rusku) dělali? My jsme vás tam neposílali.‘ My jsme se cítili být vlastenci. My jsme pro náš stát žili, umírali a dobrovolně jsme šli pokládat životy. Odešel jsem ještě s dvěma vysloužilýma vojákama. Mě vzali s sebou, já byl takový čiperný, do všeho jsem se hrnul. Říkali jsme, teď utečeme dál, odejdeme támhle do Polska. A z Polska půjdeme přes Maďarsko do Jugoslávie a pojedeme do Francie a tak dále.“
„Já bych šel do války zas. Už jsem pak byl takový malý profík, který se už trochu přiučil z těch skutečných věcí. Šel bych bojovat, nebál bych se toho, opravdu. Dneska už vím, že život je loterie. V Kyjevě jsme zvítězili, i vavříny jsme dostali a mnoho medailí. Mnoho povýšení bylo, protože to pro nás byla veliká zkouška, zkouška naší armády vůbec. Protože tam v Sokolově jsme neuspěli.“
Jan Huzinec se narodil v květnu 1921 na Podkarpatské Rusi jako jedno ze čtyř dětí. V roce 1939 mu byl zaslán povolávací rozkaz, šlo však o omyl, protože rozkaz byl určen jeho bratranci, který byl toho času v Belgii. V armádě nicméně už zůstal. Již po měsíci ale byla armáda rozpuštěna. Huzinec se rozhodl se utéct přes hranice a bojovat proti nacistům. S několika známými plánoval cestu do Francie, na západ se však vydávali především důstojníci a mladý vojín proto zamířil na východ. Na hranici však byli zadržen maďarskou stráží a Huzinec byl podroben krutému výslechu. Stráži se však nepodařilo prokázat, že by chtěl emigrovat, a tak byl nakonec propuštěn. Při druhém pokusu se již na polském území dostal do rukou Rusů, kteří jej odsoudili na pět let nucených prací za ilegální přechod hranic. Po dlouhé cestě se dostal do pracovního tábora Vorkutstroj. Tam nakonec strávil tři roky, než přišla amnestie pro československé občany. Mezitím se naučil různým řemeslům a vypracoval se. Velitel jej proto přemlouval, aby zůstal a pracoval dál na lágru než aby se šel nechat zastřelit na frontu. To ale odmítl a vydal se na cestu do Buzuluku. Dorazil tam nemocný, podvyživený, oblečený v hadrech. V armádě se staral o koně generálu Svobodovi a poté se stal členem protitankové baterie. Setkal se i s Heliodorem Píkou, kterého si velice vážil. Bojoval v Kyjevě, na Bílé Cerekvi i na Dukle, zažil velké množství náletů bombardérů a byl i několikrát zraněn. Konec války jej zastihl u Svitav, následně zůstal v armádě, kde sloužil až do důchodu. Chtěl studovat vysokou školu, ale nebylo mu to umožněno. Na nátlak StB vstoupil do KSČ, přesto se roky po válce se například nemohl vrátit domů na Podkarpatskou Rus, protože byl v roce 1939 odsouzen jako „zrádce národa“. Konec života strávil v Rokycanech, angažoval se ve Svazu bojovníků za svobodu a v Čs. obci legionářské. Zemřel v červnu 2009.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
