ThDr. Antonín Huvar

* 1922  †︎ 2009

  • „Jeho poslední hodiny ponuré – Byl jsem s ním v šest hodin večer, ještě jsem mu tam přinsel čytři brambůrky ve ´fraku´ a podmáslí, méně než tenhle šáleček...Tomu říkám večeře pro hrdiny. Poslední jeho věta ke mě, když jsem odcházel, byla: ´Otecko, jak to, že tenhle národ, kterému jsem věnoval i své soukromí a snahu zachovat české jméno na vrchu...(vyřizoval zahraniční pomoc Sovětům, bitvu o Stalingrad též plánoval on) jak to, že tenhle národ mi bere život?...´ Říkal jsem mu: ´Heleď, kdyby všichni z toho sta tisíc, co tehdy na Hradě poslouchali Gottwalda, se postavili na svědectví proti tobě, tak nesvedou nic, protože tohle je kloaka, která vyhřezla na Prahu. Národ bude jednou pyšný, že byl někdo statečný jako ty, a za sto let se v učebnicích ještě najdeš.´ V noci se tam za ním dostal už jen jeho syn a ráno, 21. června, ve třičtvrtě na šest ho pověsili na smetišti pod naším oknem.“

  • „Ti bachaři, to byli prasáci, ti neměli s lidským nic společného. Vzpomínám si, jak dobíjeli kluka vedle mě. A ty jejich báby (manželky), které bydlely v paneláku naproti to slyšely a řvaly ještě: ´Jenom jim dejte, těm sviním, co nám chtějí rozbourat republiku, přidej jim, přidej jim...´Toho kluka bachaři zabili. Byla tehdy děsná bouře a ten kluk si představoval, že vidí v blescích svého tatínka. Sjel modrý blesk, šel přes ty škvíry..a .on volal: tu je tvůj Zdeněk, tatínku, tatínku, ty mě nevidíš? A už jsi mě našel....´ Vyskočil, vzal za okenici a ta spadla na něj...Bachaři tam vpadli a synka dobili.“ A nejhorší bylo, že jste nemohl pomoct, nijak.“

  • „Když mě odváděli od soudu, byly plné chodby lidí, byly tam snad celé Vizovice. Většinou mi lidi chtěli podat ruku... Pak se přiblížil jeden s mnoha odznaky na klopě, plivl mi do tváře a povídá: ‚Sviňáci, my budujeme lidovou republiku pro dělníky a pro vaše táty a vy nám to hned už kurvíte.‘ A plivl na mě ještě jednou. Povídám mu: ‚Ty prase bolševický, co si myslíš, žes dokázal?‘ Tak jsem si jenom utřel hubu... (a šel dál)“

  • "Mám jednu teorii. Je lepší útočit a nechat jeho, ať se brání. A s bachaři jsme to dělal zrovna tak... Jako bachař Hejsek, ten mi jednou málem rozbil hubu - šlehl mě pěstí, až mi málem vyletěla sanice. Nic jsem si z toho nedělal a pak mu povídám: ´Teď mi řekněte pane veliteli, proč vy jste šel k takové svinské službě?´ A on povídá. ´Co ti budu líčit, byl jsem shnilý jak sviňa. Kde já bych dostal tři a půl tisíce na ruku, když ti rozbiju hubu a mám je. Víš jak bych se nadřel ve fabrice? Takhle odpověděl. Potom, když jsem byl často na samotkách a on měl službu, to byste nevěřili, jak mu svědomí muselo pracovat...Co zbylo v kuchyni, tak mi nosil. Nikdy se nezapomněl zastavit u mého okénka...“

  • „To oni dělali takhle ze psiny. Chodili, vynechal jednu celu, šel až na třetí, vrátil se zase... Asi se uváděli do klidu tímto způsobem. V jedné ruce měl pistoli a v druhé takovýhle bejčák. To se nedá vydržet. Pendrek, to je hračka. Mně mlátili pendrekem, po tom máte takové šišky z toho, černé. Barva se za tři měsíce vymění, to máte normální, to se vsaje. Ale bejčák, to je i smrtelné. A zvlášť když vás ještě do čerstvé rány zase přišel mlátit, tak to jste byl vyřízený. To se nedalo vydržet. A potvrdil mi to - byl jsem jednou s Hruškou v televizi a on povídá: 'Já to potvrzuju, ale já jsem jednou vydržel osm ran, ale víc už ne, to už nešlo.' Ale to zase byla záchrana, protože jak už jste ležel, tak by to bylo jedno, co s váma dělá. Ale kdyby byl člověk ještě živý a zvedl hlas nebo tak, tak vás zabil."

  • Celé nahrávky
  • 6

    římskokatolická fara ve Vražném pod Jeseníkem, 20.10.2007

    (audio)
    délka: 03:10:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Udělej si z lapáku prdel a přežiješ! Ináč se s těma hajzlama nedomluvíš

Antonín Huvar
Antonín Huvar
zdroj: Archiv - Pamět národa

Antonín Huvar se narodil v roce 1922 v Albrechtičkách na Moravě. V roce 1942 odmaturoval a vstoupil do semináře ve Vidnavě. V roce 1947 byl vysvěcen na kněze a v srpnu vstoupil do pastorace ve Vizovicích. Po Únoru se angažoval v letákových akcích, které zesměšňovaly nový režim, aktivně podporoval skauting a vystupoval ve svých kázáních proti praktikám komunistů. 26. září 1948 byl zatčen a převezen do vazby ve Zlíně.Pak se dostal do Uherského Hradiště, kde se na jeho vyšetřování podílel i nechvalně proslulý Alois Grebeníček. V listopadu 1948 ho soud poslal jako vedoucího skupiny, jejíž členové se mezi sebou většinou ani neznali, na deset let za mříže. Odseděl celý trest v lágrech v Libkovicích, Jiřetíně, ve věznici na Borech, na těžbě uranu ve Rtyni v Podkrkonoší a dalších devíti trestných zařízeních. Na Borech sdílel celu i s na smrt odsouzeným generálem Heliodorem Píkou. Antonín Huvar opustil brány věznice ve Valdicích (Kartouzích) v září 1958. Vrátil se do rodných Albrechtiček k matce a devět let pracoval jako porybný v blízkosti svého rodiště. V roce 1967 znovu obdržel státní souhlas a nastoupil jako farář do Fulneku na severní Moravě. Za normalizace Huvar o státní souhlas opět přišel, navrácen mu byl v roce 1982. V roce 1998 obdržel Řád Tomáše Garrigue Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Antonín Huvar odešel do důchodu v roce 2005, bydlel ve Vražném a vypomáhal v místní farnosti. Zemřel 22. září 2009 v nemocnici v Novém Jičíně. Pochován je v rodných Albrechtičkách.