Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThDr. Antonín Huvar (* 1922  †︎ 2009)

Udělej si z lapáku prdel a přežiješ! Ináč se s těma hajzlama nedomluvíš

  • narozen 23. července 1922 v Albrechtičkách

  • 1947 vysvěcen na kněze

  • 1. srpna 1947 - 26. září 1948 kaplanské působení ve Vizovicích (letáková činnost, kritika režimu)

  • 26. září 1948 - 26. září 1958 ve vazbě a ve vězení

  • 1958 - 1967 zaměstnán ve státním rybářství Jistebník

  • 1967 znovuzískání státního souhlasu - Fulnek

  • 1975 opětovné odejmutí státního souhlasu

  • 1975-1976 práce v Dopravních stavbách v Olomouci

  • 1976-82 práce ve mlýně v Jeseníku n. Odrou

  • 1982 opět je mu přidělen státní souhlas, stává se administrátorem v Orlové

  • 1998 získává Řád T. G. M. III. třídy

  • od roku 2005 v důchodu

  • zemřel 22. září 2009 v nemocnici v Novém Jičíně

Když začínáme s otcem Huvarem mluvit o jeho plynulém přechodu z pastorace do bolševického kriminálu (jak se tehdy na slušného kněze patřilo), pokládám mu hned zkraje otázku, kterou si neodpustím v rozhovoru se žádným politickým vězněm: Co vzkazujete lidem, kteří se dušují svou naivitou před rokem 1948, s okřídleným výrokem v ústech: „nic jsme nevěděli, netušili“? 

„To bych se musel svlíknout a ukázat jim svůj rozbitej zadek.“ Je to památka na bachaře Walmu, někdejšího kata, který někdy v roce 1950 rozrazil dveře kobky-korekce a přikročil s pistolí v levici a tzv. bejčákem v pravici k nic netušícímu vězni. povalil ho na zem a zmrskal do bezvědomí. Bejčák byl nejobávanější bachařskou zbraní, protože na rozdíl od obyčejného pendreku zanechával na těle hluboké krvavé rány. „Dvacet pět ran bejčákem se nedalo vydržet, po sedmé jsem upadl do bezvědomí. To byla na druhou stranu výhoda, protože pak už mohl dělat, co chtěl, a mě to bylo jedno.“ 

„Rozbitej zadek“ je tedy dodnes viditelnou památkou, kterou je Antonín Huvar ochoten dosvědčit, co se v padesátých letech v komunistických kriminálech dělo. On sám byl přitom známý tím, že si z kriminálu obvykle dělal legraci. „Naučil mě to jeden spoluvězeň-kasař, když mi řekl: ,Tondo, udělej si z kriminálu prdel a přežiješ! Jinak se s těmahle hajzlama nedomluvíš.‘ A to bylo dobré.“

V roce 1942 Huvar odmaturoval a vstoupil do semináře ve Vidnavě, kde se o rok později také začal soukromě učit ruštinu. Z praktických důvodů – v církevních kruzích si prý nedělal iluze o poválečném vývoji Československa nikdo. A ruština se mu opravdu hodila. Po osvobození Rudou armádou působil ještě jako bohoslovec v klerice a s kolárkem jako tlumočník jednomu sovětskému generálovi: „Je zajímavé, že jim to nevadilo. Ale ten generál mi říká: ,Pamatuj na jedno – vy si tu chcete zařídit komunistickou republiku, ale děláte jednu velkou chybu. Chcete komunismus, který my jsme začínali v sedmnáctém roce. Teď je pětačtyřicátý, tak si udělejte republiku třebas i komunistickou, ale s idejemi roku pětačtyřicet a ne sedmnáct, jinak to odskáčete.‘“ 

Vizovice a kritika režimu

I to by bylo možné tlumočit lidem, kteří se po válce domnívali, že si mohou dovolit být idealisty a na rozdíl od skutečných realistů, špiček Komunistické strany Československa a její Bezpečnosti, věřit v poctivé uskutečňování oněch „původních ideálů“. Ne tak Antonín Huvar. Byl vychován orelskou katolickou tradicí a po válce na ni navázal působením ve skautingu. Po svém vysvěcení v roce 1947 organizoval jako kaplan ve Vizovicích (1. srpna 1948 - 26. září 1948) kurzy pro mládež, ve kterých kromě přednášek o skautské etice spojené s ideály křesťanství upozorňoval na stupňující se snahy komunistů dosáhnout co největšího podílu na moci. S únorovými událostmi osmačtyřicátého roku se vedle náboženské činnosti orientoval na protikomunistickou agitaci a začal v rámci malé skupiny důvěrných přátel organizovat tisk ilegálních letáků: „To bylo barvy, co jsme spotřebovali. Pojmenovávali jsme je různě. Třeba Ráj na zemi nebo Ať žije cirkus, lecjaké lehké fráze, ale na rozesmátí dobré. U soudu jsem potom říkal: ,Nám šlo jen o to, udržet náladu.‘ Ale bylo to konspirační, byli jsme pořád sledováni.“ 

Práce s mládeží v křesťanském duchu a letáková činnost byla zejména pro kněze volnou vstupenkou do kriminálu. V době, kdy se rozbíhala jednání státu a církve, která měla v představách biskupů vyústit v nový modus vivendi (tento cíl ovšem komunisté nesledovali), byli kněží jako Huvar pro stát jednou z vítaných záminek, jak poukazovat na úskalí takovéto dohody a posilovat ze strany státu požadavek vědomě nesplnitelné a bezpodmínečné loajality duchovenstva k novému zřízení. Letákovou činností se Huvar kromě toho stával reakčním knězem, který v protikladu s „dobrou vůlí státu se dohodnout“ toto úsilí sabotuje. Ideální případ pro exemplární proces.

Zatčení

Otce Huvara zatkli 26. září roku 1948 a převezli do vyšetřovací vazby do Zlína, odkud byl po pár dnech přestěhován do Uherského Hradiště. Zde se na jeho vyšetřování podílel mimo jiné i Alois Grebeníček: „Nebyl z těch nejhorších, ale byl velmi zavilý, taková šedá eminence. Od něj jsem tady dostal jenom přes držku, nic víc. Byl ze Slovácka, byli jsme stejný ročník. Jak viděl pátera v kolárku, nedovolil si mu jen tak nakopat zadek. Takže v Hradišti jsem ještě tolik nezkusil. Díky tomu jsem si držel dobrou náladu a zpíval z cely na dvůr... To bachaři nesnášeli. Někteří kluci z naší party ale vypadali už jako indiáni, jak byli zmlácení pendrekama. Ale pamatuji si Grebeníčkův výrok: ,Sviňáci, teď vám předvedeme, co nás Němci naučili,‘ a to přitom nebyl z těch nejhorších.“

Vyšetřování proběhlo během dvou měsíců – v listopadu stanul Huvar před uherskohradišťským senátem Státního soudu jako vedoucí skupiny, jejíž členové, kterých bylo několik desítek, se mezi sebou většinou ani neznali. Byl odsouzen na 10 let žaláře, ještě podle zákona na ochranu republiky z roku 1923. O rok později by mu jeho činnost vynesla pravděpodobně doživotní trest. „Když nás odváděli od soudu, byly plné chodby lidí, byly tam snad celé Vizovice. Většinou mi lidi chtěli podat ruku... Pak se přiblížil jeden s mnoha odznaky na klopě, plivl mi do tváře a povídá: ,Sviňáci, my budujeme lidovou republiku pro dělníky a pro vaše táty a vy nám to hned takhle kurvíte.‘ A plivl na mě ještě jednou. Povídám mu: ,Ty prase bolševický, co myslíš, žes dokázal?‘ Utřel jsem si hubu a šel dál…“

Na deset let za mřížemi

„Mohli jsme se odvolat, ale neudělali jsme to. Chtěli jsme se dostat pryč z Uherského Hradiště, z mučírny od Grebeníčka. Odvezli nás na Bory, ale tady jsme odmítli pracovat s vrahama, tak nás odsunuli do Libkovic na šachtu.“ Zdejší muklovský tábor pro hnědouhelnou šachtu patřil na sklonku osmačtyřicátého roku k pozůstatkům humánnějšího vězení (ve srovnání s pozdějšími lágry). Huvar zde zorganizoval duchovní život a spojení s vnějším světem: „Ráno o půl osmé bral zprávy kurýr, na nunciatuře to přeložili a poslali dál. Když mě potom za čtyři měsíce převezli na Bory, měl jsem zvláštní návštěvu, přišel mě navštívit můj šéf, pater Bezděk a přinesl mi růženec, který mi poslal Pius XII. Když jsem se vrátil od návštěvy, vzal růženec do ruky generál Mrázek a já povídám: ,To je pozdrav od našeho vrchního velitele, který se nestydí za svého posledního pěšáka. A vy, když je jenom o frčku níž, tak už je pro vás pes.‘ On na to odpověděl: ,Otecko, jestli máte takového vrchního velitele, tak to přežijete.‘“ 

Mladý kněz Huvar si díky příznivějším podmínkám v Libkovicích přirozeně neodpustil hlásat evangelium a vysluhovat svátosti. Jako většina kněží byl přesvědčen, že pro Krista byl zatčen a věznění je jen jeho dalším posláním:

„Bylo nás v té  ratejně celkem osmdesát, dovedete si představit... Chlapi uřvaní lecjak se tam rvali a já jsem tam byl jediný páter, v šestadvaceti letech, takže jsem si ze všeho dělal prdel. Byl tam řev, smrad, jeden zpíval, druhý prděl a to všechno pohromadě. Ta říkám: ‘Chlapi, nebuďte voli... Jsme inteligence a potřebujeme se taky někdy zamýšlet (rozjímat), tak tenhle roh bude kaple a je to... A třicet kluků na tom participovalo, měli jsme tam Bibli, Následování Krista, před každou šichtou jsem měl půlhodiny rozjímání a růženec.“ 

V jiném táboře, v Jiřetíně, bydleli muklové již ve zděných barácích. Aby Huvar mohl svolat své duchovní žáky dohromady, troufl si požádat jednoho z bachařů o pomoc. Dotyčný bachař mu potom zajistil každý večer setkání věřících muklů na cele: „Tenkrát to šlo, osmačtyřicátý rok, těsně před Vánocemi. Rozezpívali jsme se někdy tak, že jste si myslel, že jste na poutním místě. Jednou mi ten bachař říká: ,Mordyje Huvar, můžu si někdy přijít poslechnout, co jim tam říkáte?‘ Povídám: ,Snad tam máte být jako dozor, ne?‘ Ten večer jsem tam rozebíral tu větu:  ,Budou vás vodit před císaře a vladaře a budou vás pronásledovat pro mé jméno, ale věřte tomu, že víra vás může zachránit.‘ A teď vidím toho bachaře, jak mu kane jedna slza, druhá slza, hlavu skloněnou. Pak mi řekl: ,Přesvědčil jsem se, že Bible má pravdu.‘“ 

Na jaře roku 1949 putují ovšem političtí vězni znovu na Bory. Huvar se vrací v jednom řetězu společně s majorem (dnes plukovníkem in memoriam) Josefem Bryksem, válečným veteránem-letcem a hrdinou druhého odboje. Společně se dostávají na izolované oddělení, kde se již nachází jiná, pro tehdy šestadvacetiletého Huvara vznešená společnost – po svém odsouzení zde čeká na popravu generál Heliodor Píka, dlouholeté tresty si tu odpykávají i generálové Janoušek, Mrázek, Pelich, Přikryl a kromě nich i bývalí členové protektorátní vlády. „A já jako takový všivák šestadvacetiletý mezi nimi. Mám za co děkovat... Obzvláště dobrý vztah jsem měl s Krejčím, předsedou jedné protektorátní vlády. Měl jsem rozštudované právo a potřeboval jsem si doplnit mezinárodní právo. Jediný odborník na to byl právě Krejčí, který seděl, tak jsem si říkal: ,Musím se s ním setkat a to mezinárodní právo s ním nahonit.‘ A ať mi někdo řekne, že existuje náhoda... Mezi třemi tisíci mukly jsem se dostal na celu právě s Krejčím. Se Zemkem jsme mu seděli u nohou a poslouchali. Říkal jsem mu (Krejčímu): ,Nechej brečení, za měsíc to prdne a už budeš učit na univerzitě.‘ Hrozně mu to pomohlo, za měsíc neměl ani jedinou vrásku.“ 

Huvar byl na izolaci nejmladším vězněm. Žertem hovořil ke svým téměř jednou tak starým spoluvězňům „synci“ a byl na oplátku nazýván „otecko“ – tak ho někdy oslovoval i gen. Píka, který ve své cele čekal na smrt: „Nezajímal mě jako voják nebo politik, ale jako člověk, který vyšel z podobného prostředí jako já. Mluvili jsme o věcech výchovy a nitra...“

Jaké byly poslední generálovy hodiny?

„...ponuré – věděl, že jeho žádost o milost byla zamítnuta. Byl jsem s ním v šest hodin večer, ještě jsem mu tam přinesl čtyři brambůrky ve ,fraku‘ a podmáslí, méně než šáleček ... tomu říkám večeře pro hrdiny. On byl ze všech těch generálů inteligencí nejvýš, měl takový osobní šarm a zachovával jemnost, i když věděl, jak je na tom. Jako kdyby měl k vám úctu. Poslední jeho věta ke mě, když jsem odcházel, byla: ,Otecko, jak to, že tenhle národ, kterému jsem věnoval i své soukromí a snahu zachovat české jméno na vrchu ... jak to, že tenhle národ mi bere život?‘  Říkal jsem mu: ,Heleď, kdyby všichni z toho sta tisíc, co tehdy na Hradě poslouchali Gottwalda, se postavili na svědectví proti tobě, tak nesvedou nic... Tohle je kloaka, která vyhřezla na Prahu. Národ bude jednou pyšný, že byl někdo statečný jako ty, a za sto let se v učebnicích ještě najdeš.‘ V noci se tam za ním dostal už jen jeho syn a ráno, 21. června (1949, pozn. autora), ho pověsili na smetišti pod naším oknem.“

Zprvu velká naděje politických vězňů, že režim nevydrží a „do roka všechno praskne“, nečinila sice  kriminál příjemnější, přesto ale o poznání snesitelnější. Když se během let této naděje vzdávali i nejoptimističtější, vstupovala do popředí jiná, osobní naděje každého vězně, že za ním stojí alespoň jeho nejbližší. Antonín Huvar poznal jako kněz osudy mnoha muklů, kteří byli okolnostmi připraveni i o tuto naději: „Třeba hospodáři (kulaci, pozn. autora), kterým rozptýlili rodiny. Někteří ještě za tři roky hledali manželky a děti. Ti to snášeli nejhůř, jako kluci co byli čerstvě ženatí, nebo měli maličké děti. To bylo největší zoufalství. A já říkám, kvůli tomu jsme tam museli jako kněžský stav být, jinak by nestačili pochovávat sebevrahy. Já jsem na Borech po čtrnácti dnech dostal do světnice poštmistra ze severních Čech, který se chtěl zabít, protože ho šidila manželka. Všechny držela jen víra, že je doma nikdo nešidí, že je doma mají v úctě. Poznal jsem osmým rokem v kriminále taky úderníka na šachtě, kterému dali dovolenou na čtrnáct dní. Šel k domu, kde ve dveřích stál chlap, který ho chytne za prdel a řekne: ,Marš ... já už tu s ní žiju čtyři roky.‘ Ještě ten den se vrátil na šachtu a chtěl se zabít. Tehdy jsme mu říkali: ,To tě nesmí přivést k ničemu jinému, než že teď budeš vášnivě žít ... pořádně žít!‘“ 

Výše zmíněnému poštmistru Jandovi Huvar mimo jiné zprostředkoval korespondenci a návštěvu manželky. To bylo možné pouze skrze spřízněného bachaře, který se nabídl dopisy vynášet. Huvar si pamatuje i jeho jméno – Čeněk Petelík. „Toho ovšem za půl roku popravili. Byl dobrý, ale zmlsal se na tom, že mu to zprostředkovávání kontaktů muklů s rodinami něco vynášelo. A to ho asi zabilo. Viděl jsem později i jeho protokol, byl tak dobitý od svých soudruhů, že prý nebyl schopen ani slovní reakce (...) a na šibenici ho zvedali.“

„Boské povstání“

Necelý rok po popravě generála Heliodora Píky zažila totiž borská věznice další justiční vraždu – byli pověšeni tři údajní spiklenci, kteří měli připravovat rozsáhlé povstání vězňů. Obětními beránky se tentokrát stali lidovecký poslanec Stanislav Broj, major československé armády a hrdina druhého odboje René Černý a zmíněný borský bachař Čeněk Petelík. Petelík se do vizíru Stb dostal jako vhodný kandidát exemplárního procesu právě kvůli svým dobrým kontaktům s vězni. Do případu byl vkonstruován jako klíčová postava spiknutí, která měla v plánovaném povstání poskytnout vězňům přístup do zbrojnice.

V souvislosti s tzv. borským povstáním byl vyšetřován i Antonín Huvar. Osudnou se mu stala prý krabička cigaret-partyzánek, které vášnivému kuřákovi Brojovi předtím sehnal. „Hledali nějaké spojení... Na sv. Vojtěcha mě mlátili asi pět hodin. Šafarčík, Strojín a Latman, to byli nejvyšší persony na Borech. Když už mi to bylo dlouhý, řek jsem si, že si z nich udělám prdel. Povídám: ,Kvůli čemu jste mě vlastně volali? Mýlíte se, já nejsem politický...‘ To jimi zalomcovalo a zeptali: ,Tak co jste?‘ ,No, já jsem jenom rozmnožoval exkomunikační dekret na Plojhara...‘ Šafarčík se toho chytil a povídá. ,Hele, tak on nám vlastně může konečně vysvětlit, jak to vlastně s tím Plojharem je...‘ Tak jsem se dostal já ke slovu. Potom mi nakopli zadek a vyhodili mě. Nic mi nedokázali, jen že jsem Brojovi dal desítku cigaret.“

Co se vlastně na Borech stalo, nakolik je toto povstání mýtus a jaký mělo reálný základ?

„Všechno vymyšlené. Když vás někdo chytá za slovo, ukroutí bič ze všeho. Ten Petelík, to byl jen frajer. Občas se rozvykládal, vytahoval se. My jsme mu říkali vždycky: ,Nás můžeš kopat i do zadku, jen nám řekni, jak je to tam venku.‘ Dělal ze sebe frajera, že tomuhle rozumí a tohle ví a zkresloval skutečnost. Nic z toho nebylo ale tak vážné, že by se na tom dalo něco postavit. Patřil k těm bachařům, kteří se styděli za režim, ale nebyl taktik. A na komunisty je potřeba taktika.“

Bachař Petelík ale nebyl jediným, který byl za určité úsluhy ze strany příbuzných ochotný k vynášení korespondence. V důsledku procesu s údajnými povstalci zmizelo z Borů několik desítek bachařů, kteří se na kontaktech za brány věznice podíleli. Zostřené poměry daly vystoupit do popředí jedincům, „kteří s lidským měli málo společného“. Sám Huvar okusil rány tzv. bejčáku od výše zmíněného Walmy, který obhospodařoval kobky-korekce borského sklepení. Přes stěnu sousední cely byl také svědkem vraždy devatenáctiletého spoluvězně, který na sebe nešťastně upozornil v záchvatu šílenství: „Ti bachaři, to byli prasáci... Byla tehdy děsná bouře a ten kluk si představoval, že vidí v blescích svého tatínka. Sjel modrý blesk, šel přes ty škvíry a on volal: ,Tu je tvůj Zdeněk, tatínku, tatínku, ty mě nevidíš? A už jsi mě našel...‘ Vyskočil, vzal za okenici a ta spadla na něj... Bachaři tam vpadli a synka dobili. A ty jejich báby (manželky), kteří bydleli v paneláku naproti to slyšely a řvaly ještě: ,Jenom jim dejte, těm sviním, co nám chtějí rozbourat republiku, přidej jim, přidej jim...‘ A nejhorší bylo, že jste nemohl pomoct, nijak.“

Páter Huvar po popravě dvou svých kamarádů dále svědčit odmítal: „Říkal jsem: ,S mocnýma já už neválčím a vám nikomu nevěřím – čili svědectví odmítám.‘ Tak mi napsali, že akorát chápou mé pohnutky.“

Peklo jménem Rtyně

Pater Huvar pošel celkem třinácti převýchovnými ústavy. Nejdelší čas prožil ve Rtyni v Podkrkonoší, na těžbě uranu, kam se dostal po necelém roce pobytu na Mírově. Zde si nejprve mnoho muklů slibovalo, že se poměry změní a skutečně – brzy po příchodu Huvara na lágru bylo dovoleno založit i vězeňskou kapelu, která po práci směla zkoušet. „Já jsem tam měl flétnu a stoh not, co mi naši poslali. Byla ale jen jedna zkouška. Jenže jsme měli vystoupit na oslavu Rudé armády. Jenom dva z našeho souboru zklamali. My jsme odmítli: ,Kdepak, my nebudeme Neronovi vyhrávat.‘ Tak nám to zakázali a nástroje jsme museli poslat domů.“ 

Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší byl proslulý jako nejnebezpečnější pracoviště komunistického vězeňství. Případy požárů, závalů, kde pravidelně zůstávalo mnoho mrtvých, se odehrávaly několikrát do roka. V případě, o kterém Huvar vypráví, zůstalo pod zemí uvězněno několik desítek havířů, včetně dobrovolníků národní brigády SSM. Problém byl v tom, že na záchranné práce do nebezpečného dolu se nikdo nechtěl přihlásit: „My máme jednu povinnost, říkal jsem jednou skautům. My máme být vpředu před těmi ostatními, aby oni se nemuseli starat, jak mají jednat. Skauting je výchova vůdců a ne kopáčů na pokládání káblů. Jak nás tam na tom pochcaném dvoře stálo těch čtyři sta čtyřicet a ti (nadřízení) takovým plačtivým hlasem žebrali, že je tam dole uzavřených sedmačtyřicet havířů a že potřebují lidi na záchranu. Bylo tam ticho, že moucha kdyby se škrábala, tak by to bylo slyšet – ticho z té hrůzy, jak všichni mlčeli, větší ticho jsem nezažil, ani když se mi zdálo, že stojím nad vlastním hrobem. Čekalo se, kdo vyleze... Tak jsem byl takový všivák, vylez jsem první a pak nás už spouštěli dolů dvaatřicet.“

Konečná bilance mrtvých dosáhla nakonec počtu sedm. Po několikahodinovém zásahu záchranného komanda potkal Huvar jednoho z vedoucích dobrovolných pracovníků socialistické mládeže: „Takový bejk, velký silný... Tak mu říkám: ,Hele brácho, co jste tam dělali ty tři šichty? Jste straníci, tak jste si jistě opakovali Marxe, Engelse, nebo Gottwaldovi připravovali přednášky?‘ A on povídá: ,Držku ti rozbiju, jestli mi dáš ještě jednu takovou blbou otázku... Víš, co jsme dělali? Modlili jsme se všichni Zdrávas a děkovali našim babičkám, že nás to naučily.‘ A já na to: ,A heleď, vy jste se tam modlili, řekni jim to na schůzi – že Marx a Engels jsou dobří, když o nic nejde. A když jde k něčemu, tak že se musejí utíkat k tomuhle pánbíčkovi...‘  Tak jsme skončili ten rozhovor.“

Na Tmavém dole sloužilo jistou dobu několik kněží, vedle Mírova to bylo nejvíce obsazené místo duchovními. Kněz a kolaborace je téma spíše pro život vně mříží, leč i v komunistickém kriminále se stávalo, že někdejší statečný kněz nevydržel a zlomil se. Tvrdá pravidla pro soužití muklů takového jedince ovšem automaticky vyobcovávala ze středu věrných, což paradoxně většinou posloužilo i k nápravě dotyčného a odpuštění:  „Třeba takový Koseček – kapucín. Ten se odvážil podepsat socialistický závazek, to znamená, že ty věci, co my jsme nedostali – rajčata, sardinky, buřta atd. (to si mohl koupit) – a nesl si toho celej pytel. Já byl zrovna na vycházce – to byl takový pochcaný dvůr (všichni jsme byli na ledviny). Šel jsem s jedním továrníkem, a ten povídá: ,Počkej moment, něco uslyšíš.‘ A Tomáš (Koseček) si šel s takovým balíkem, jak ti amerikáni nosí ten pytel místo pořádné tašky, šel a kroutil přitom zadkem. Továrník  mu poklepal na rameno a říká: ,Velebný pane, tuze lacino jste prodal svoji duši, zdař Bůh!‘ To jste neviděli... Ten zbledl, rychle vpadl na ubikaci, tam se mu to rozleželo, práskl s tím na zem, vletěl do kanceláře, pak se vrátil a řekl: ,Už jsem jim to hodil k nohám!‘ Tak my: ,Zdař Bůh, Tomáši,‘ jako by se nic nestalo a zase jsme ho přijali.“

Zcela z jiného soudku byl ovšem případ pátera Ungra, nasazeného z titulu jeho kněžství na kněžská oddělení. Tento benediktin, odsouzený po roce 1948 za defraudace, byl postrachem několika set kněží za mřížemi a předcházela ho pověst nejnebezpečnějšího konfidenta, kterého se báli i samotní bachaři: „On byl můj předchůdce v Orlové. Poslední benediktin v Orlové. Vyložený fízl a  udavač, mravní zvrhlík, mravní zrůda, to byl teplouš jako prase, ostuda církve...“ Jak se z kněze stane takový člověk? „Jak vám ujede jedno přikázání, tak postupně ujede celé desatero. To vidíte na našich politicích. Jak je to nemrava, nedrží věrnost, kterou slíbil manželce – tak je to nakonec aj podvodník a zloděj a je to aj lhář a všecko možný. Těm bych ani svíčku nerozžal...“

Otec Huvar pobyl ze všech kněží na samotkách pravděpodobně nejdéle. Znám svou drzostí a výmluvností, která ho pravidelně stála výprask, dokázal uvádět do rozpaků i samotné bachaře. Stále se tedy drží rady kasaře z Libkovic, „že pokud si z kriminálu uděláš prdel, tak přežiješ. Mám jednu teorii. Je lepší útočit a nechat jeho, ať se brání. Jako bachař Hejsek, ten mi jednou málem rozbil hubu, šlehl mě pěstí, až mi málem vyletěla sanice. Nic jsem si z toho nedělal a pak mu povídám:  ,Teď mi řekněte pane veliteli, proč vy jste šel k takové svinské službě?‘ A on povídá. ,Co ti budu líčit, byl jsem shnilý jak sviňa. Kde já bych dostal tři a půl tisíce na ruku, když ti rozbiju hubu a mám je. Víš jak bych se nadřel ve fabrice?‘  Takhle odpověděl. Potom, když jsem byl často na samotkách a on měl službu, to byste nevěřili, jak mu svědomí muselo pracovat... Co zbylo v kuchyni, tak mi nosil. Nikdy se  nezapomněl zastavit u mého okénka...“

Na svobodě

Antonín Huvar opustil brány věznice ve Valdicích (Kartouzích) v září 1958, po deseti letech. Vrátil se do rodných Albrechtiček k matce. Od prvního listopadu 1958 pracoval do září 1967 jako porybný ve státním rybářství Jistebník. V roce 1967 znovu obdržel státní souhlas a nastoupil jako farář do Fulneku na severní Moravě, kde působil do června 1969. V t édobě se potkával s kněžími, kteří s režimem kolaborovali. jaký k nim měl vztah?

„Nedobrý, protože jsem viděl umírat lidi. Říkal jsem to i tajemníkovi (církevnímu, pozn. autora) z Karviné:  ,Kdybys viděl umírat lidi pro blbost, tak bys ani hlas nezvyšoval. Ale já jsem viděl lidi umírat.‘  

Měl jsem na ně (kolaborující kněze) jednu dobrou zbraň – když jsem začal mluvit o smrti, měli hrozný strach. Hned bylo po besedě. Jeden, který se jmenoval Michna, na mě začal někde kvůli něčemu ječet (to mi zase zrovna vzali souhlas). Nachýlil jsem se k němu a povídám: Mrkni se na tuhle pracku.‘ Myslel, že ho chci uhodit.., ale já jsem mu zašeptal: ,Touhle prackou jsem zatlačoval oči těm, které vy jste zabíjeli.‘ A bylo po debatách. Z tohohle měli strach.“ 

Od roku 1969 do roku 1972 pobýval ve Velké Bystřici později ve Hlubočkách. Tam se podílel na opravách fary, kostela a kaplí v přilehlých vesnicích. Od září 1972 do dubna 1975 dělal administrátora v Břidličné, Velké Štáhle a Václavově. Všude se pokoušel opravit místní kostely. V dobách normalizace Huvar o státní souhlas znovu přišel. Od května 1975 do února 1976 byl zaměstnán v Dopravních stavbách Olomouc a později ve mlýně v Jeseníku nad Odrou. 

V roce 1982 byl Antonínu Huvarovi státní souhlas znovu vrácen. Od dubna stejného roku pracoval na záchraně poddolovaného kostela v Orlové. Do roku 1990 se také krátce zdržel v Rychvaldu a Petřvaldu. V těchto dobách mimo jiné začal znovu organizovat své příznivce z řad mládeže. „Jako farář jsem měl obrovskou výhodu, že rozumím spoustě řemesel.“ 

Od roku 1990 do roku 2004 působil ve Velké Bystřici a Hlubočkách. Znovu opravoval kostely, podílel se na stavbě kaple v Bukovanech a v ranných devadesátých letech vyučoval na bohoslovecké fakultě v Olomouci. V roce 1998 obdržel Řád Tomáše Garrigue Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. 

Od ledna 2005 byl Antonín Huvar v důchodu. Bydlel ve Vražném a pomáhal v místní farnosti i jejím okolí. Zemřel 22. září 2009 v nemocnici v Novémm Jičíně. Pochován je v rodných Albechtičkách.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ondřej Bratinka)