Stanislav Husa

„Přijížděli ty ‚pupíci‘ – Alžběta, Bush. Taky tam byl tenkrát mocipán Putin, v druhé řadě seděl Klaus. Veteráni pochodovali a já musel mezi nimi. Měl jsem skládací hůlku, přede mnou byl Uruba – byl pak učitelem létání v Prostějově. On tak krásně cupital, vůbec né do rytmu! Ten krok byl takový pomalý, francouzský veteránský a bubínek a on cupital jak slepička. Hůl se mi tam pletla, tak jsem ji složil do kapsy a roztáhnul nohy, abych se mu mohl nějak vyhnout, abych mu nepodrážel nohy. Šli jsme a bubínky byly čím dál tím hlasitější. Pak byl dojemný pochod francouzských veteránů, to bylo to nejkrásnější z toho setkání. A já mezi nimi. Byl jsem v té řadě na kraji, byl to asi desetistup a kamery běhaly vedle mě. Když jsem dostal kazetu a pustil si to, tak můj krásný špičatý frňák, ta držka byla přes celou obrazovku. Pak byl ceremoniál. Seděli tam, Alžběta něco říkala. Prohlížela si nás, i mě. Říkal jsem: ‚Ježíšmarjá, Betty, jenom nevstávej, nechoď ke mně a neptej se, kde jsem střílel.‘ Nohy se mi klepaly, že ta baba ke mně přijde a zeptá se: ‚Stando, kde jsi střílel?‘“

„Dělal jsem přejímače pro těžké strojírenství a těžkou chemii. Byl jsem v Hamburku a máma mi řekla, abych se podíval po tátově hrobě. Přejímal jsem velmi velká čerpadla, která šla kvůli velké spotřebě proudu zkoušet jedině v noci. Byla to chladicí čerpadla na ethylen v Záluží. O půlnoci, když byla svačina, tak se mě vedoucí podnikové kontroly zeptal, co budu dělat a že by pro mě měli doprovod na Reeperbahn. Řekl jsem mu: ‚Pane, já tady mám úplně opačný cíl. Budu hledat hrob svého táty.‘ On mi řekl: ‚Pane Husa, já se vám musím nejdřív představit.‘ Svlíknul košili – SS! A řekl: ‚Můj táta byl sociální demokrat. Byl šest roků zavřený, pustili ho a za tři týdny zemřel na rakovinu. Za tři čtvrtě roku jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu a odvedli mě k SS. Máma se chtěla oběsit. Dostal jsem výcvik, vezli mě na Schleswig-Holstein a mně se podařilo vyskočit z vlaku. Měl jsem blízko známého sedláka a ten mě ukryl. Ale přišel konec války a já jsem dostal strach, protože by mě hodili do esesáckého lágru a ti by mě jako zběha oddělali. A teď, pane Husa, můj nejlepší soused-kamarád je ředitel hamburského hřbitova.‘ Přišel jsem domů, sotva jsem zalehl po noční směně. V půl osmé mě budila pokojská, že mám telefon. Volal mi ředitel hamburského hřbitova, že v devět hodin na mě čeká před bránou. A začalo hledání otcova hrobu. Dva dni jsme ho nemohli najít. Prošel jsem všechno. Každý vězeň tam má svůj kámen, datum narození, datum úmrtí, každý národ. Parádní hřbitov, o kterém se nám nezdá. Třetí den ten ředitel dostal nápad a vzal škatulku kartotéční bez národnosti. A tam byl Josef Husa.“