Ing., plukovník Oldřich Hukal

* 1937  

  • „Ve 45., myslím, to bylo, 9. května nebo 8. května, se od Drážďan hrnuli Sověti dolů na Děčín, Ústí, Lovosice a dolů na Libochovice. Už se vědělo, že jsou někde v Lovosicích. Obyvatelé Libochovic, asi dva tisíce, se seběhli na náměstí u mariánského sloupu proti spořitelně. Před hotelem Černý orel stál německý pěší prapor, vzorně vyrovnaný po četách a rotách, vepředu bylo několik důstojníků a před nimi srovnané zbraně – kulomety, pušky – všechno pěkně na zemi, a čekali. Na straně u spořitelny byly dva UNRRA nákladní auťáky a na nich byli vlasovci, měli tam pytle a všelijaký zbraně. Měli ruské světle žluté uniformy. Okolo nich byly ženský, oni dělali frajery. Jenže pak od kina někdo přiběhl a říkal: ,Už jedou Rusáci, už jedou od Slatiny.‘ Hup, nastartovali a šup na Louny, odpálili to vlasovci. Asi za 10-15 minut najednou přijely tanky, auta a přijel osobní teréňáček, ten zastavil a Rusové viděli ty Němce, tak asi dva ruští důstojníci šli, pozdravili se, Němec mu podal pistoli, něco si říkali, zasalutovali, Němec zavelel a odcházeli doprava směrem na Roudnici do zajetí.“

  • „…a jeden zážitek, kdy nám teda nebylo příliš dobře, byla hlídka na hranici. Naše družstvo naložili na Tatru 805 a odvezli nás na hranice s Maďarskem. Bylo to jako ze špatného filmu, vlevo byla jakási zřícenina hradu, nad tou zříceninou hradu byl srpek měsíce. Byli jsme informováni, že kousek od nás je četa pohraničníků, asi 20 chlapů, a že okolo půlnoci tam k nim půjdou s várnicema, abysme o tom věděli, a že asi v jednu hodinu v noci půjde Maďar z Maďarska, kterej půjde do Fiľakova do továrny. Ze Salgótarjánu se ozývala střelba, občas, a my jsme stáli u potoka, roztáhli jsme se do linie a vyhloubili jsme si okopy, a když jsme měli asi 10 cm, tak začalo pršet, tak jsme nad těma kalužema stáli, dali jsme si přes sebe celty a čekali jsme. Bylo nám 19, nebylo to příjemný a řekli jsme si: tak co budeme dělat, 12 km od nás jsou naši, nás je tady šest a víme, že kousek od nás se vzbouřilo maďarské politické a tankové učiliště, byli na straně kontrarevoluce. A ti že maj snahu se podél naší hranice prostřílet na Vídeň, taková byla informace. Takže nám nebylo dobře, když jsme si uvědomili tu sílu, která by proti nám šla. Dopadlo to tak, že v jednu hodinu houkala sova, jestli to byl signál, srpek měsíce, slyšeli jsme klencání. A najednou vidíme, jak se támhle vynořuje temná postava z maďarský strany, tam byla taková cesta. Postava přišla k nám, my jsme znali jeho jméno, on řekl to jméno, byl to nějakej Kelemen, pustili jsme ho a nic se nedělo. Ráno v šest hodin pro nás přijela 805ka a v tu dobu už Rusové nastoupili a po rumunských a našich hranicích udělaly tankové divize kleště před Vídní a ti vzbouřenci se tam neprobojovali.“

  • „…a jednou jsme šli takhle ze školy, to už byl konec války, a takhle u trati, jak silnice ze Slatiny křižuje trať Louny-Lovosice, tak tam se hrnuly tanky, pak zase jely auta a pak koně a na nich dědkové fousatí Sibiřáci. Oni měli na cestě z těch Drážďan čokoládku Diana v Děčíně a čokoládku Deli v Lovosicích a oni to vybrali. A teďko co, měli toho plný auta a plný tankový věže a věděli, že to domů nedovezou. My teďko stáli, asi tři, a rychle jsme si osvojili pokřik ,Da zdrastvujtě krasnaja armija‘ a oni z těch tankových věží a z těch aut házeli pytlíky bonbónů, kazety. My to sbírali a cpali za košile. A takhle to trvalo asi tři dny, ty kolony byly nekonečný, to byla celá armáda nebo dvě, které se sunuly. Když jsem přišel už třetí den, tak maminka říkala: ,No nestydíš se, ty hamoune?‘ Když jsem ukořistil německou denní dávku, tak tam byla desítka cigaret, kávové bonbony, ty byly pro strážné, aby v noci neusnuli, pak tam byl hroznový cukr a ještě nějaké blbůstky. Takže když jsem to rozbalil, tak otec sáhnul po desítce cigaret, maminka sáhla po kávových bonbonech, ze kterých si rozvařila kávu, a já jsem měl ostatní sladkosti.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha 10, 14.12.2016

    (audio)
    délka: 01:02:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 5

    Praha, 04.02.2013

    (audio)
    délka: 03:27:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Proplul jsem, protože jsem narazil na dobré lidi

Oldřich Hukal v uniformně poručíka z roku 1959
Oldřich Hukal v uniformně poručíka z roku 1959
zdroj: fotografie pamětníka

Pan plk. ing. Oldřich Hukal se narodil 10. 3. 1937 v Praze. Dětství strávil v severních Čechách, několikrát se stěhoval kvůli vojenským povinnostem otce. Nevyužil svůj malířský talent a pod vlivem poválečné romantiky šel studovat na vojáka. Strávil čas u několika českých posádek (Bor u Tachova, Horní Počernice, Česká Třebová), které ho zavedly např. k maďarským událostem, a svou kariéru zakončil na ministerstvu obrany. Z poválečné romantiky brzy vystřízlivěl a neměl proto nikdy ambice ke kariérnímu postupu, to ho také uchránilo od vstupu do KSČ. Dnes je pan Hukal penzionován a plně se věnuje malířství, převážně severočeské krajiny.