Josef Hrdý

* 1944

  • "Byl rozsudek, tatínek dostal 10 měsíců do basy, ztrátu všech práv občanských, ztrátu všeho majetku, dále nesměl bydlet v okruhu 20 kilometrů kolem Ředic. Moje maminka, protože byla spoluvlastnice, tak jí polovina statku patřila a ona ho dobrovolně a s radostí darovala československému státu. Taťku vystěhovali už na podzim roku 1955 a já abych mohl dokončit pololetí ve škole v Holicích, tak jsme se za taťkou stěhovali za půl roku. V kontaktu jsme byli telefonicky, telefonní ústřednu jsme měli v našem domě. Když jsme přišli do toho Šnakova, kde byl vystěhovaný - to je součást Vysokého Mýta - tak jsme bydleli v jedné místnosti a otec nastoupil trest. My jsme s maminkou byli 10 měsíců sami."

  • "Kdo měl víc jak deset hektarů, tak byl kulak. Já vzpomínám, když jsem byl malý kluk, tak v jedenácti letech, vyvěsili na stodoly - to nebyly jako dneska všude baráky, to byly stodoly u silnice... Tak vyvěsili plakát, kde dali takovéhle břicho - aby bylo vidět, že je ten kulak přežranej, že vykořisťuje ty ostatní. A napsali tam Špatenka, Hrdý a tak dále - všechny ty, co měli víc jak deset. A já jako malý kluk pamatuju, že jsem šel ještě se dvěma nebo třemi večer - to byla odvaha, ale mně to nedošlo - jsme ten plakát šli strhnout. Aby tam nebyl."

  • „Tak nás jako školu vždycky dali třeba na sbírání brambor nebo, já nevím, na kleštění řepy, na shazování řepy na pomoc nějakému JZD. Protože na rozdíl od soukromě hospodařícího kulaka, který to dělal ve dvou, tak tam bylo spousta lidí, no ale prostě to nestačili udělat, tak se tam zvaly takhle brigády. No a já jsem už tenkrát říkal: ‚Tam mi řekněte, co mám udělat, já si to udělám, no a jo, když si to uděláš, máš pokoj.‘ Představte si, to je zas vzpomínka, já jsem teda byl hotovej během - já nevím - třech hodin, ti ostatní tam měli být pět, no a já jsem skončil a sedl jsem si. Přišel učitel, který nás tam měl na starost, a říká: ‚Jdi pomoct támhletomu, tomu to nejde.‘ Já jsem byl velkej stavák a řekl jsem: ‚Tak já nikam nejdu, vy jste řekl a tak dále a tak dále, kdo to udělá.‘ Tak jsem šel na pohovor k soudruhu řediteli a měl jsem první ředitelskou důtku. Nikdy víc jsem z chování neměl, ale ředitelskou důtku jsem měl za to, že jsem nešel pomoct spolužákovi.“

  • „Tak jsem vzal dopis a napsal jsem soudruhu prezidentovi Novotnému - samozřejmě k jeho rukám - ono to přišlo do prezidentské kanceláře, a teď jsem mu vylíčil, že jsem se vyučil v tomhle a v tomhle oboru, že jsem měl... tenkrát nebyly fotokopie, tak jsem jenom konstatoval, že jsem měl vyznamenání a tak dále. Že jsem byl přijat na zemědělskou technickou školu a že to dopadlo takhle a takhle a že teda bych prosil, jestli by to mohli nějak přezkoumat. Představte si, během měsíce - nevím, jestli jsem to vzal s sebou, možná že jo - mně přišla odpověď okresního výboru komunistické strany Chrudim, kde mně psali: ‚Vážený, a to už bych musel citovat, kdybych to četl prostě, přezkoumali jsme, byla nám postoupena, že vaše žádost nebo vaše stížnost na prezidentskou kancelář ohledně vašeho studia na střední odborný škole, my po přezkoumání vám dáváme toto vyrozumění. Nebyl jste doporučen na školu zemědělskou technickou střední Litomyšl od základní organizace KSČ a potom za to, jak se chováte na pracovišti.‘“

  • „Je pravda, že jsem měl trošku jinačí známkování, to je pravda, ale ono to bylo k něčemu dobré, poněvadž když jsem dostal trojku, tak jsem sice jako malý cítil nespravedlnost, no ale pan řídící řekl v hospodě: ‚Pepíku, dyk víš, my to musíme takhle brát.‘ A bylo to. My jsme mu to zas odvedli, že já jsem zpunktoval spolužáky od šesti roků do deseti, a tenkrát se zavádělo 'Čest práci!' a 'Soudruhu!'... no a já jsem zas zpunktoval kluky a říkali jsme: ‚Dobrý den, pane řediteli!‘ No byla to hrůza, že jo. Nevím, nemělo to snad cenu, ale já jsem to cítil jako takový vzdor, a když jsem viděl, jak mají strach, že teda neprosadí, aby se říkalo 'soudruhu' a 'dobrý den', tak jsem měl takový pocitek tenkrát dobrý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Ředice, 03.05.2019

    (audio)
    délka: 50:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Hradec Králové, 14.01.2020

    (audio)
    délka: 03:48:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do vlastního domu se mohli vrátit, museli si ho ale od státu znovu koupit

V tanečních, Štíty, 1960
V tanečních, Štíty, 1960
zdroj: archiv Josefa Hrdého

Josef Hrdý se narodil 19. října roku 1944 v Pardubicích do staré selské rodiny, žijící v Horních Ředicích na Pardubicku. Po komunistickém převratu v únoru 1948 nastaly rodině těžké časy. Z otce se stal kulak, musel odvádět vyšší dodávky a byly mu sníženy ceny za dodávané produkty. Během padesátých let byl statek mnohokrát prohledáván, při jedné razii příslušníci bezpečnosti zabavili rodinnou kroniku, která mapovala historii rodu od konce 17. století. Josef Hrdý starší odmítl vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), které bylo založeno v roce 1955, a ještě téhož roku byl odsouzen k deseti měsícům vězení, ztrátě všech práv občanských a ke konfiskaci veškerého majetku. Součástí trestu bylo i nucené vystěhování minimálně 20 kilometrů od původního bydliště. Z Horních Ředic se tak rodina odstěhovala do Šnakova ve Vysokém Mýtě. Po nějakém čase se stěhovali ještě jednou do Blížňovic na Chrudimsku. Josef Hrdý mladší nemohl jít studovat a musel nastoupit do dílny státního statku. Později si vymohl zařazení do učebního oboru kovář - podkovář a učiliště dokončil jako premiant. Přesto nesměl dál studovat. Až po základní vojenské službě v druhé polovině 60. let dálkově vystudoval střední průmyslovou školu v Chrudimi a stal se mistrem výroby. V roce 1968 se rodina mohla vrátit zpět na statek v Horních Ředicích, kde si mohli odkoupit obytnou část objektu. V roce 1970 se Josef Hrdý oženil, s první manželkou měli dvě děti. Vedle zaměstnání pěstoval na zahradě a ve sklenících zeleninu na prodej. Sametovou revoluci prožil jako vedoucí stávkového výboru v podniku Československé automobilové opravny (ČSAO) Moravany. Po neúspěšné privatizaci podniku začal podnikat v zemědělství, chovu a prodeji dobytka se věnoval až do chvíle, kdy mu bylo v roce 1995 diagnostikováno závažné onemocnění. V současnosti žije Josef Hrdý na statku v Horních Ředicích.