Josef Hrdý

"Kdo měl víc jak deset hektarů, tak byl kulak. Já vzpomínám, když jsem byl malý kluk, tak v jedenácti letech, vyvěsili na stodoly - to nebyly jako dneska všude baráky, to byly stodoly u silnice... Tak vyvěsili plakát, kde dali takovéhle břicho - aby bylo vidět, že je ten kulak přežranej, že vykořisťuje ty ostatní. A napsali tam Špatenka, Hrdý a tak dále - všechny ty, co měli víc jak deset. A já jako malý kluk pamatuju, že jsem šel ještě se dvěma nebo třemi večer - to byla odvaha, ale mně to nedošlo - jsme ten plakát šli strhnout. Aby tam nebyl."

„Tak nás jako školu vždycky dali třeba na sbírání brambor nebo, já nevím, na kleštění řepy, na shazování řepy na pomoc nějakému JZD. Protože na rozdíl od soukromě hospodařícího kulaka, který to dělal ve dvou, tak tam bylo spousta lidí, no ale prostě to nestačili udělat, tak se tam zvaly takhle brigády. No a já jsem už tenkrát říkal: ‚Tam mi řekněte, co mám udělat, já si to udělám, no a jo, když si to uděláš, máš pokoj.‘ Představte si, to je zas vzpomínka, já jsem teda byl hotovej během - já nevím - třech hodin, ti ostatní tam měli být pět, no a já jsem skončil a sedl jsem si. Přišel učitel, který nás tam měl na starost, a říká: ‚Jdi pomoct támhletomu, tomu to nejde.‘ Já jsem byl velkej stavák a řekl jsem: ‚Tak já nikam nejdu, vy jste řekl a tak dále a tak dále, kdo to udělá.‘ Tak jsem šel na pohovor k soudruhu řediteli a měl jsem první ředitelskou důtku. Nikdy víc jsem z chování neměl, ale ředitelskou důtku jsem měl za to, že jsem nešel pomoct spolužákovi.“

„Tak jsem vzal dopis a napsal jsem soudruhu prezidentovi Novotnému - samozřejmě k jeho rukám - ono to přišlo do prezidentské kanceláře, a teď jsem mu vylíčil, že jsem se vyučil v tomhle a v tomhle oboru, že jsem měl... tenkrát nebyly fotokopie, tak jsem jenom konstatoval, že jsem měl vyznamenání a tak dále. Že jsem byl přijat na zemědělskou technickou školu a že to dopadlo takhle a takhle a že teda bych prosil, jestli by to mohli nějak přezkoumat. Představte si, během měsíce - nevím, jestli jsem to vzal s sebou, možná že jo - mně přišla odpověď okresního výboru komunistické strany Chrudim, kde mně psali: ‚Vážený, a to už bych musel citovat, kdybych to četl prostě, přezkoumali jsme, byla nám postoupena, že vaše žádost nebo vaše stížnost na prezidentskou kancelář ohledně vašeho studia na střední odborný škole, my po přezkoumání vám dáváme toto vyrozumění. Nebyl jste doporučen na školu zemědělskou technickou střední Litomyšl od základní organizace KSČ a potom za to, jak se chováte na pracovišti.‘“

„Je pravda, že jsem měl trošku jinačí známkování, to je pravda, ale ono to bylo k něčemu dobré, poněvadž když jsem dostal trojku, tak jsem sice jako malý cítil nespravedlnost, no ale pan řídící řekl v hospodě: ‚Pepíku, dyk víš, my to musíme takhle brát.‘ A bylo to. My jsme mu to zas odvedli, že já jsem zpunktoval spolužáky od šesti roků do deseti, a tenkrát se zavádělo 'Čest práci!' a 'Soudruhu!'... no a já jsem zas zpunktoval kluky a říkali jsme: ‚Dobrý den, pane řediteli!‘ No byla to hrůza, že jo. Nevím, nemělo to snad cenu, ale já jsem to cítil jako takový vzdor, a když jsem viděl, jak mají strach, že teda neprosadí, aby se říkalo 'soudruhu' a 'dobrý den', tak jsem měl takový pocitek tenkrát dobrý.“