Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hrdý (* 1944)

Do vlastního domu se mohli vrátit, museli si ho ale od státu znovu koupit

  • narodil se 19. října 1944 v Pardubicích

  • vyrůstal na rodinném statku v Horních Ředicích

  • otec Josef Hrdý starší prohlášen za kulaka, dvakrát vězněn

  • po druhém dsouzení otce v roce 1955 rodině zabaven rodný statek

  • nucené vysídlení a přestěhování do Šnakova u Vysokého Mýta a později do Blížňovic

  • v letech 1960 – 1961 se učil na kováře

  • po základní vojenské službě dálkově vystudoval Střední průmyslovou školu v Chrudimi

  • v roce 1968 se rodina Hrdých vrátila do Horních Ředic

  • během sametové revoluce členem stávkového výboru v podniku Československé automobilové opravny Moravany

  • po sametové revoluci podnikal v zemědělství

  • v polovině 90. let překonal vážnou chorobu

Josef Hrdý se narodil 19. října 1944 v Pardubicích jako poslední ze tří synů poměrně zámožného statkáře. Dětství strávil v Horních Ředicích na rodném gruntu. Rod Hrdých lze na tomto místě vysledovat již od roku 1698. V 50. letech 20. století rodina skoro o vše přišla.

Kolektivizace měla zničit soukromé zemědělství a rolníky sdružit do jednotných zemědělských družstev. K tomu, aby připravil sedláky o jejich majetek, používal komunistický stát různé prostředky. Jedním z nich byly nehorázné požadavky na dodávky obilí, masa, mléka apod., které sedláci neměli šanci splnit. Otce pamětníka Josefa Hrdého staršího rada ONV v Holicích označila za vesnického boháče a dodávky mu zvýšila. Poprvé byl trestán v roce 1951 právě za nesplnění dodávek, tedy oficiálním jazykem za ohrožení jednotného hospodářského plánu. Ve vězení strávil měsíc a navíc musel zaplatit 30 tisíc korun pokuty.

 

Družstvo „kulaků“ se nehodilo, do nového nikdo nechtěl

V Ředicích se někteří hospodáři mezi sebou domluvili, že založí JZD, už dříve si navzájem vypomáhali. Vstoupil i sedlák Hrdý se svými 22 ha polí. Zanedlouho bylo jejich družstvo zrušeno coby družstvo kulaků, ti velcí totiž údajně vykořisťovali menší hospodáře. Když se komunisté pokusili družstvo znovu vybudovat, už tam nechtěl nikdo vstoupit, Josefa Hrdého nevyjímaje. Režim si ho poté vyhlédl jako obětního beránka, ostatním sedlákům pro výstrahu. Každých čtrnáct dní na statku u Hrdých probíhala domovní prohlídka, příslušníci hledali údajně zatajené zásoby a případný jiný kontraband a při tom vždy rozházeli celý dům. Tehdy zmizela v nenávratnu rodinná kronika, příslušníci ji odnesli a nikdy nevrátili.

 

Zákaz zemědělské činnosti navždy

V roce 1955 sedláka Josefa Hrdého znovu odsoudili za ohrožení jednotného hospodářského plánu a také za přestupek ochrany národního pojištění. Zaměstnával totiž nárazově a za stravu jakousi paní Musilovou a neplatil za ni pojištění. Vratislav, prvorozený syn Hrdých, tou dobou už na statku nebydlel, oženil se a odstěhoval, druhorozený Milan fáral v Ostravě u PTP (Pomocné technické prapory) a třetí syn - náš pamětník Josef byl ještě malé dítě. Statek dále obývali otcova stará maminka a jeho invalidní bratr, jenž měl po nehodě amputovány nohy nad koleny. Na práci zůstali sami rodiče, a proto potřebovali výpomoc. Rozsudek nejprve zněl na šest měsíců vězení, ztrátu veškerého majetku a občanských práv a pětiletý zákaz pobytu v Ředicích. K tomu musel Josef Hrdý uhradit náklady na soudní řízení. Sedlák Hrdý se naneštěstí odvolal a následný rozsudek byl ještě tvrdší; trest vězení mu soud zvýšil na deset měsíců a přidal zákaz zemědělské činnosti, a to navždy. Na statek určili správce. Josef Hrdý starší odešel do Šnakova u Vysokého Mýta, kde pracoval a bydlel na místním statku. Jeho manželka Marie se synem zůstali zatím na místě. Stát konfiskací získal jen půlku statku, druhá polovina patřila manželce, ale ta byla zanedlouho donucena „darovat lidu“ i zbývající část majetku. Vymohla si aspoň, že zde zůstane ve dvou místnostech uskladněný její nábytek a osobní věci, směl zde nadále bydlet i jejich syn Milan. V další místnosti mohli dožít otcova stará matka a invalidní bratr.

 

Pepíku, vždyť víš, my to tak musíme brát

Matka s malým Josefem se poté odstěhovala za manželem do Šnakova. Otec se pokusil aspoň o odklad trestu ze zdravotních důvodů, kdysi měl totiž nehodu na motorce a od té doby pobíral invalidní důchod, ale nic nepomohlo. V lednu 1956 musel nastoupit trest, který strávil ve věznici v Podbořanech v severozápadních Čechách. Matka a Pepík zůstali na deset měsíců sami. Doma měli různé zvířectvo, ale matka v životě žádné zvíře nezabila, takže pamětník od svých jedenácti let uměl zabíjet králíky. Josef ve škole podle svých slov nepociťoval žádné ústrky, pouze známkování měl horší než jiné děti. Jak mu objasnil pan řídící: „Pepíku, vždyť víš, my to tak musíme brát.“ Podle pamětníkových slov si otec, poté co ho propustili, v místní hospodě patrně pustil pusu na špacír, a proto se museli opět stěhovat. Odešli do Bližňovic na Chrudimsku, kde otec opět sehnal práci a bydlení na statku, stal se krmičem býků a jeho manželka pracovala na poli.

 

Vzorným učněm

Pamětník měl původně vyjednáno v podniku Karosa, že se půjde učit nástrojařem, ale místní organizace KSČ mu povolila učení pouze v zemědělství. Nastoupil tedy do kovářské dílny Československých státních statků v Březovicích, s tím, že mu mistr slíbil, že nebude jen nekvalifikovaná síla, ale že se bude učit kovářem. Nastoupit do učení ve Štítech u Králík ale mohl až po roce práce v dílně. Bydlel na internátu, kde fungovala šikana, jenže pamětník byl podle svých slov „stavák“ a uměl se bránit. Během čtrnácti dnů se stal místním kápem a šikanu zakázal. Josef se rozhodl, že bude nejlepší a soustavně se učil. Vynaložená snaha se vyplatila, měl samé jedničky. Bohužel na konci prvního ročníku, který složil s vyznamenáním, byla škola zrušena a zdejší učňové byli převedeni do Horního Benešova. Josef Hrdý byl i zde premiantem. Nikdy nepil, nekouřil, měl samá vyznamenání. Také byl všestranně sportovně nadaný; hrál fotbal, volejbal, hokej, stolní tenis, ovládal atletiku a judo. Vydělal si i pěkné peníze. Učeň totiž mohl být ohodnocen nejen známkami, ale i finančně, záleželo na tom, jak dobře pracoval v dílnách. Nejvyšší částka, kterou si mohl vydělat, byla 130 korun měsíčně. Pamětník si takto vydělával pravidelně každý měsíc. Rodiče mu posílali měsíčně dalších sto korun. Většinu z těchto peněz uložil na knížku, takže když skončil s učením, měl naspořeno sedm či osm tisíc korun.

 

Nepomohl ani dopis prezidentovi

V sedmnácti letech složil veškeré zkoušky s vyznamenáním, dostal výuční list v oboru kovář a podkovář a vrátil se domů. Začal opět pracovat v kovářské dílně, ale zároveň se rozhodl, že zkusí studium na střední zemědělské škole v Litomyšli. Přijímací zkoušky složil opět na výbornou. V červnu marně čekal na vyrozumění ze školy a pak se dozvěděl, že přijat být nesmí, protože nedostal doporučení od základní organizace KSČ v Ředicích. V zápalu boje o vzdělání napsal prezidentu Novotnému, že ústava přece každému zaručuje vzdělání a prosil o přezkoumání svého případu. Během měsíce přišla odpověď, která jen opakovala to, že nedostal doporučení od základní organizace KSČ a navíc dodávala, že dalším důvodem bylo jeho chování na pracovišti. A tehdy šel pamětník za vedoucím závodní rady, který řekl: „Pepku, tohle je prasárna, my jsme nic neprojednávali. Jestli chceš ze zemědělství, dej mi občanku, a když ti nepovolí studium, přinesu ti razítko, abys mohl odejít,“ vzpomíná pamětník. A tak se stalo, že v roce 1962 s ním podnik rozvázal pracovní poměr. Na další dva roky zakotvil v kovárně, ale tentokrát v podniku Československé automobilové opravny (ČSAO).

 

Kdo umí jezdit s traktorem, umí to i s tankem

Ačkoli byl synem kulaka, na vojnu ho povolali do poddůstojnické školy v Jihlavě. Díky sportovní průpravě neměl s vojenskou praxí problém a teorii se také dobře učil. Protože uměl jezdit s traktorem, uměl to i s tankem. Mezi vojíny byl kápo, stejně jako kdysi na internátu. Svobodníci těžce nesli to, že je lepší a čelil šikaně, přesto se stal dozorčím roty. Na konci výcvikového roku mu velitel roty nabídl funkci staršiny, nato dostal povýšení na desátníka, zanedlouho na četaře a nakonec rotného. Ke konci vojny úspěšně složil přijímací zkoušky na strojní průmyslovku v Chrudimi a tentokrát již potvrzení ke studiu od závodní organizace dostal.

 

Rehabilitace, zájezd do SSSR, okupace

S uvolněním konce 60. let přišla na přetřes i otázka narovnání křivd z 50. let. Pamětníkův bratr Milan se v hospodě seznámil s právníkem podniku Jednota a společně napsali žádost o otcovu rehabilitaci. V roce 1968 přišlo kladné vyrozumění, nicméně otec byl rehabilitován ode všech trestů kromě konfiskace majetku. A tak si Josef Hrdý starší musel koupit zpět svůj dům a rodina se vrátila ještě toho roku zpátky do Ředic.

V roce 1968 se pamětník zúčastnil podnikového zájezdu do Sovětského svazu, konkrétně na Ukrajinu. Josef Hrdý o komunistickém režimu neměl žádné iluze, ale pro ostatní účastníky zájezdu prý byl střet se sovětskou realitou šok. Všude hlídkovali vojáci, nikde nebyly zpevněné silnice, obrovské vzdálenosti mezi vesnicemi a městy. Občas si chtěl něco vyfotit, ale uvědomělí občané ho hnali pryč. V Kyjevě zájezd provázel průvodce, bývalý vysoký důstojník, v té době již důchodce. Ten jediný mluvil o tom, že nemá Rusy rád, protože ve 30. letech postříleli celou vojenskou elitu. Josef vzpomíná i na rozhovory s mladými lidmi, prý byli úplně „zblblí“ propagandou. Ačkoli neměli vůbec nic, mysleli si, že jsou nejlepší na světě.

21. srpna 1968  ležel Josef doma v posteli, byl zrovna nemocný. Najednou slyšel v rádiu, že Československo napadla vojska Varšavské smlouvy. Bez ohledu na zdravotní stav jel okamžitě do práce, protože si myslel, že se bude organizovat nějaká obrana a chtěl být u toho. Milicionáři tehdy opravdu postavili kulometná hnízda. Večer ho ale napadlo, že by mohla přijít kontrola práce neschopných, a tak se vrátil domů. Nestihl tedy podepsat žádnou rezoluci protestující proti vstupu vojsk. Díky tomu pak prošel normalizačními prověrkami, kdy v podniku vylučovali „provinilé“ členy a nestraníky se naopak snažili nalákat do strany. Komise si volala jednoho po druhém, a když přišla řada na Hrdého, členství mu nenabízeli, ale chtěli aspoň, aby vstoupil do Svazu československo-sovětského přátelství. Jenže Josef měl svazový průkaz už od patnácti let, prý z pragmatických důvodů. Prohlásil, že ho nemají co prověřovat, když oni podepsali petice proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a on nikoli. Od pohovoru ho vyhodili a už ho nechali na pokoji.

Josef tou dobou čtvrtým rokem dálkově studoval strojní průmyslovku a skládal maturitu z odborných předmětů, v pátém a posledním ročníku měl školu zakončit maturitou z češtiny a ruštiny. V podniku si ho chtěli pojistit, a proto po něm chtěli, aby se zavázal, že zde bude pracovat dalších deset let. Odmítl, a tak mu pohrozili, že mu znemožní dostudovat. Jednoduše to vyřídil s vedoucím studijního střediska, který jasně řekl, že Hrdý dostuduje a ve fabrice to museli akceptovat. Za rok studium úspěšně dokončil a ještě o rok později se stal mistrem v kovárně, klempírně a truhlárně.

 

Do průvodu pro mandarinky

V roce 1969 si pamětník pořídil u statku v Ředicích skleníky a začal pěstovat zeleninu na prodej. Když jeho přítelkyně Ivana složila maturitu na gymnáziu, šla do Prahy studovat vysokou školu. Po okupaci se vrátila domů, protože na studium neměla pomyšlení. V březnu 1970 se vzali a měli spolu syna a dceru. Pamětřník vzpomíná na léta normalizace - do prvomájového průvodu chodili prý jen proto, aby si koupili mandarinky a jiné nedostatkové zboží. Jednou si Josef dovolil říct, že se prvomájové manifestace nezúčastní, protože má doma napilno. Řekl, že ho živí zelenina a do práce chodí jen na výdělek. Říká, že svou prostořekost odnesl tím, že mu zvyšovali plat vždy o pár měsíců později než jeho spolupracovníkům, jiný postih nezaznamenal. O Chartě 77 se dověděl pouze z poslechu rádia Svobodná Evropa. V podniku se nepodepisovalo ani prohlášení tzv. anticharty.

V roce 1982 v podniku založili svářečskou školu a pamětník dostal nabídku na pozici učitele a instruktora svařování, navíc získal funkci zástupce vedoucího. Absolvoval dvouměsíční učitelský kurz v Praze a zkoušku na svařování plamenem. Na toto období pamětník vzpomíná rád. Na jejich odloučeném pracovišti panovala absolutní svoboda, práce ho bavila a plat také nebyl špatný. V osobním životě se mu dařilo až do roku 1986, kdy si žena našla jiného partnera. Dlouho se z toho nemohl vzpamatovat. Po rozvodu s ním zůstal syn Martin, dcera Iva chtěla žít s matkou. A jak pamětník říká, jednou sebrali dům komunisté, podruhé žena, musel jí totiž vyplatit polovinu ceny z domu. Zároveň ale dodává, že mezi ním a bývalou ženou nezůstala žádná zášť.

 

Rok zázraků

V roce 1989 Josef našel svou druhou ženu, navíc přišel pád komunistického režimu. V souvislosti se sametovou revolucí si pamětník vzpomíná na návštěvu pražské studentky, kterou náměstek ředitele rázně vyhodil z podniku. Krátce poté se sešlo celopodnikové shromáždění ČSAO, kde se bouřlivě diskutovalo o událostech. Když si vzal slovo Josef Hrdý, rázem se ocitl v čele stávkového výboru. Dnes si myslí, že udělal dvě kardinální chyby; první, když odmítl místo ředitele, a druhou, když všechny komunisty nechali ve fabrice. Kdyby byl ředitelem, snad mohl podnik zachránit. Když nastala privatizace, pokusil se ještě s dalšími zájemci továrnu koupit. To se nepodařilo, získali ji bývalí komunisté z bývalého vedení. A pak ho vyhodili.

Následně pracoval rok jako vedoucí autoservisu v Třebechovicích, který založili další bývalí komunisté. Skončil, když mezi šéfy nastal rozkol. „Oni ti komunisti se žrali navzájem nejvíc,“ vzpomíná pamětník. Tehdy zanikalo JZD v Ředicích. Josef s kamarádem se rozhodli převzít v Horních Ředicích 500 hektarů a několik let společně podnikali v zemědělství. Největší zlom v pamětníkově životě příïšel v roce 1995. Už na vojně v 60. letech se stal Josef dárcem krve. Při jednom odběru mu lékaři diagnostikovali leukémii. Josef na své podnikatelské aktivity rezignoval a všechny síly napřel k uzdravení. Měl štěstí, že díky odběru byla zhoubná nemoc odhalena včas. Prodělal transplantaci kostní dřeně, kterou mu poskytl jeden z bratrů. . Dnes žije na svém statku ve zdraví a štěstí se svou druhou ženou.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj