Eva Hoskovcová

* 1933

  • "U Zachařů byli, jak Němci hnali ruský vojáky z fronty – zajatce, tak u Zachařů byli asi tři. A vzpomínám si, my jsme v pětačtyřicátém šli vítat Rusy a ti vojáci od Zachařů vylítli a ten jeden skočil na to auto a oni ho vyhodili, že se dal zajmout, že nebyl žádný hrdina. Tak ho maminka pak ošetřovala, vazala ho do nemocnice. Nevím, jak to s ním skončilo. Takže celá vesnice nasazovala život, a oni ho pak hned první den málem zabili. To je takový moment, který se mi moc nelíbil a mám ho pořád v hlavě. Že oni tak pohrdali tím, že se dali zajmout, že se měli dát zastřelit a ne zajmout."

  • "Měli jsme nějaké průšvihy po osmačtyřicátém, maminka náčelnice Sokola, tatínek majitel obchodu, který byl ve vesnici zřejmě nejlepší nebo mezi nejlepšími, protože byly asi tři mezi nejlepšími, tak samozřejmě lidská závist je všelijaká. Pamatuji si taky jeden veliký výstup, když jeden pán krejčí pořvával, a to šlo o sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou, a on tam přijel a říkal, Jelínku, já ti ručím za to, že když se nepodepíšeš, tak takhle malinký budete a vyřvával to přes celou ves."

  • „Když jsme tam byli poprvé, tak nás hrozně milovali, ale nedovolili nám třeba, měli jsme tam rande, byly jsme mladý holky, s dvěma mediky na druhý den – nemohli přijít, omlouvali se. Pak jsem v Moskvě našla Sašu Letěnka. Chodila jsem s ním po Moskvě, ukazoval mi, kde v metru je vygumovaný Molotov a tyhlety věci. A to mi všechno ukazoval, tyhle zajímavé věci. A vykládal, jak získávají cédéčka, jak si je dělají ze slídy, jako je na kočárku a podobně. Druhý den měl přijít, přišel jeho tatínek. Přinesl mi pikslu s bonbony a že Saša nemůže, že se omlouvá, že má maturitu. Nesměl.“

  • „Nebylo to lehké, bylo to jako opravdu něco, co nevíte, co se děje, protože když jeli ti Němci na kolech, tak jsme věděli už předem, že nás přepadnou. Ale tohle, my jsme to nečekali, teda někdo asi ano, ale já jsem nebyla tak politicky zběhlá. Dost lidí bylo překvapených a zvlášť ještě, když ten důstojník: ‚Eto ogromnaja glúposť.‘ Tak říkám, to by přece neřekl do televize. Jo, a on to řekl, a ráno tady byli. Tak to bylo dost ošklivé. A já jsem stála tady na té křižovatce a já vám řeknu, já jsem brečela. Já jsem brečela, já jsem říkala: ,Ježišmarjá, vždyť to jsou vnuci těch našich kluků, který my jsme milovali.‘ My jsme je v pětačtyřicátém vítali, milovali a teď oni sem přijdou a my jim hrozíme. My je nemáme rádi a nemůžeme je mít rádi.“

  • „Nálet na Kolín, to jsem byla zrovna u dědečka ve Starém Kolíně. A pak pro mě tatínek přijel, protože nešly telefony, tak pro mě tatínek přijel a setkali jsme se v Pardubicích. Dědeček mě posadil ve Starém Kolíně do vlaku, v Pardubicích na mě čekal tatínek. Tam končil vlak a museli jsme přejít tím městem po náletu do Pardubiček. Za tu dobu jsme byli asi dvakrát v krytu, protože bylo hlášení náletu, ale žádný už nebyl. A my jsme se do těch Pardubiček dostali. A to mě překvapilo. Představte si, že byl useknutý dům a tam snad byl i váleček na stole a useknutá stěna domu, jako když se díváte do divadla. Z toho jsem byla úplně vykulená, protože tam byla postýlka a měli tam nad ní toho samého andělíčka, co jsem měla doma, a oni jim usekli zeď. To bylo pro mě prostě něco strašného.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 24.07.2020

    (audio)
    délka: 02:37:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Liberec, 22.06.2021

    (audio)
    délka: 01:54:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Okupovali nás vnuci těch, které jsme milovali

Eva Hoskovcová, ochotnický spolek Na nádraží, divadelní hra Paní móda vládne věky, cca 1954-55
Eva Hoskovcová, ochotnický spolek Na nádraží, divadelní hra Paní móda vládne věky, cca 1954-55
zdroj: Archiv pamětníka

Eva Hoskovcová, rozená Jelínková, se narodila 1. března 1933 ve Břehách u Přelouče do živnostenské rodiny Františka a Anny Jelínkových. V roce 1938 se přestěhovali do Chroustovic. Zažila zde příjezd německých vojáků na kolech v březnu roku 1939, vzpomíná na válečné bombardování Kolína a Pardubic i na euforii ve dnech osvobození Rudou armádou. Eva se s matkou zúčastnila v červnu roku 1948 XI. všesokolského sletu v Praze. V roce 1948 komunisté znárodnili rodině Jelínkových obchod. Poté se rodina přestěhovala do Vysokého Mýta. Eva nastoupila na gymnázium do Pardubic, po jeho dokončení absolvovala dvouleté pedagogické lyceum. V roce 1952 dostala místo v Liberci. Zde učila na různých základních školách a studovala na Univerzitě Karlově český a ruský jazyk, studium nedokončila. V 50. letech se vdala za Lubora Judla, který sloužil na vojně u pomocných technických praporů a krátce po návratu z vojny zemřel v důsledku vážné nemoci. Podruhé se vdala v roce 1960 za Oldřicha Hoskovce. Vychovali spolu děti Markétu (* 1962) a Tomáše (* 1963). Od roku 1966 začala učit ve zvláštní škole a k tomu si dálkově dodělala psychopedii na Univerzitě Karlově. V srpnu roku 1968 zažila okupaci vojsk Varšavské smlouvy v Liberci. Před rokem 1989 působila jako poslankyně tehdejšího národního výboru v Liberci. V roce 1990 opustila školství a do roku 2003 pracovala jako pokladní v Naivním divadle v Liberci. Dodnes se veřejně angažuje, je členkou neziskové organizace Liberecká občanská společnost.