Eva Horová

* 1943

  • „Vždycky někdo musel vybrat místo, protože v Holandsku se tábořit nedá. Holandsko je placatý, lesy tam nejsou. Takže vždycky jsme našli někoho, kdo znal někoho, kdo o něčem věděl. V Rakousku znal někdo faráře v jedné vesnici, kde fara měla kus louky u lesa a tekl tam potok. Domluvilo se, jestli by nám farář tu louku nepůjčil. Jel předvoj, půjčil si kosy, aby posekal louku. V místní pile nám dali odřezky, abychom si mohli postavit podsady. Stany jsme měli svoje, na to jsme si našetřili. Dokonce jsme si opatřili mikrobus, říkali jsme mu Lochneska. Takže předvojová skupina jela Lochneskou, postavili polní kuchyň, opatřili palubky, pak dorazily dětičky a dětičky dostaly kladivo a hřebíky a hle, postavte si stan. Udělejte si postýlky. Když si uděláte blbě postýlku, nebudete spáti dobře. Každá družina se den musela starat o jídlo. Tudíž den napřed museli mít jídelníček, museli přemýšlet, co si nakoupí, aby uvařili dosti potravin. Bývalo nás tam třicet pět až čtyřicet na táboře. Když se na konci dne stahovala vlajka, bylo hodnocení družstva, jak to dopadlo s jídlem. Nejvyšší známka byla: Bylo to stravitelné! Dětičky nám odrostly a nový dorost ve věku deset až patnáct let nepřibýval. Už nebyli další emigranti v Holandsku. Pozvolna to umíralo, umíralo, až jsme si řekli, že činnost ukončíme.“

  • „A to loučení, když jsme se loučili s našimi v Jindřišské a šli jsme na Wilsonovo nádraží. Máma za námi koukala z okna, my jsme bydleli ve druhém patře, a maminka hlavně říkala: ‚Vždyť z dětí nebudou Češi! Z Péti nebude Čech!‘ A já: ‚Bude a bude!‘ Zůstali jsme česká rodina. Doma se mluví česky, děti obě dvě mluví česky. Náš synek si vydělává na živobytí tím, že tlumočí, překládá, jako soudní tlumočník z češtiny do holandštiny. A náš vnouček, jeho syn, je teď v Praze a učí se česky. Když jdu za mámou na Olšanské hřbitovy, tak jí říkám: ‚Mami, máš česká vnoučata.‘“

  • „V Dobříni jsme neviděli nic, to je malá vesnice u Roudnice, a Jirka řekl: ‚Jedeme do Prahy a padáme!‘ Protože měl v hlavě Moskvu v roce 1964. To byl jeho zážitek. Seděla jsem u rádia a brečela a brečela, protože jsem si říkala, že to přece svět nemůže nechat. To nejde, aby to svět nechal, že přijedou tanky do země, která nikomu nic nedělá. A nikdo se neozve, nikdo nám nepomůže. To byla strašná bezmoc. Tak jsme odjeli do Prahy. Pasy jsme nikdy neměli, protože jsme byli nespolehliví, tak jsme nemohli vyjíždět. Dodnes nevím, jak to ten můj muž zařídil. Odešel, vrátil se a měl pasy a výjezdní doložky. [...] Rozloučili jsme se s našimi, vzali dítě, sporťáček, dva kufry a odjeli jsme vlakem do Lince. Odpochodovali jsme Růžovou z Jindřišský na Wilsoňák a odjeli do Lince. A byli jsme uprchlíci.“

  • „Hned po válce v roce 1945 dosadili do dědečkova podniku národního správce, který prošustroval všechny peníze, který dědeček ve firmě měl. V roce 1948 přišly Revoluční gardy [myšleny Lidové milice] a postavily lidi před vrátka. Naši tam měli taky dům, bydlel tam i dědeček s babičkami. A vystěhovat, do zítřka! Všichni. Teď je to všechno naše. Maminka se ještě ptala, nasadila si růže na zahradu, jestli si je může vzít. Oni jí na to řekli: ‚Růže jsou vaše, ale půda je naše a na ni vy nesmíte šlapat!‘ To mám od maminky. Psala si deníky, mám plné skříně máminých deníků. A teď nás bylo: prababička, babička, dědeček, máma, táta, já a brácha. Sedm. A potřebovali jsme někde bydlet. Našli nám byt v Jindřišské ulici hned u věže v druhém patře a tam jsme se stěhovali a bydleli všichni.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.05.2022

    (audio)
    délka: 01:52:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 12.05.2022

    (audio)
    délka: 01:26:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mámě na Olšanech připomínám, že má české děti

Eva Horová, laboratoř Oustworn, r. 1973
Eva Horová, laboratoř Oustworn, r. 1973
zdroj: archiv pamětníka

Eva Horová, rozená Pěčková, se narodila 24. října 1943 v Praze. Její dědeček začátkem dvacátých let začal podnikat a později se stal spolumajitelem firmy Bratří Bouřové. Po skončení druhé světové války byl obviněn z kolaborace, posléze na krátkou dobu uvězněn, ale soud ho zprostil viny. Po únoru 1948 rodině zabavili majetek a vystěhovali ji z Vokovic. Pamětnice vychodila jedenáctiletou školu v Karlíně a po maturitě, jelikož jí kvůli kádrovým materiálům nebylo umožněno studovat vysokou školu, pracovala jako laborantka a dálkově studovala. Na začátku šedesátých let se provdala a po vpádu vojsk Varšavské smlouvy emigrovali v roce 1968 přes Rakousko a Londýn do Nizozemska. Po vypršení lhůty výjezdní doložky byli za nepovolené opuštění republiky v nepřítomnosti odsouzeni a udělený trest jim byl později v rámci udělené milosti prominut. Od poloviny sedmdesátých let se pamětnice angažovala v organizaci Československého exilového skautingu v Nizozemsku. V roce 1985 se i díky její zásluze uzavřela partnerská smlouva mezi městy Brielle a Havlíčkovým Brodem, která trvá až do současnosti. Později se přestěhovali s rodinou do Haagu a pamětnice po roce 1990 pracovala jako projektová manažerka několikaleté spolupráce v oblasti životního prostředí mezi Provincií Jižní Holandsko a Severočeským sdružením obcí (SESO). Proběhly stáže, konference a výměnná odborná setkání. V době natáčení žila i nadále s manželem v holandském Haagu (květen 2022).