Růžena Horáková

„My jsme byly na té hlavní třídě, a nálet a už to hučelo. Tak vlítnout do nejvyššího baráku, který tam byl, protože jsme si říkaly: ,Nahoře to zbourají, dole snad ne.‘ Tak jsme tam vlítly a tam byl kryt, ale před krytem byla taková předsíň. Tak kryt byl už uzavřen a my jsme se dostaly do té předsíně vlastně. Byly tam ještě jeptišky a my dvě děvčata jsme tam vlítla. Najednou ticho, říkáme: ,Tak snad nebude nic, bude už pokoj.‘ Kdepak, najednou se začala sypat omítka, já povídám: ,No nazdar.‘ Ten dům dostal takhle ze strany zásah. Takový hrobový klid, to si nedovedete vůbec představit, snad v nějaký utěsněný komoře. Tak jsme tam byly, ven jsme nemohly, byly jsme zasypaný. Jenom nám říkali, že nás našli, po kolika hodinách, to ani nevím, ale dostali nás ven.“

„Co obsahovaly tehdy ty potravinové lístky, co se na ně dalo pořídit?“ - „Moc ne. Dávali nám umělý med, margarín, máslo ne, sádlo taky ne. Jenom pro ty malé děti byl příděl másla. Dvacet deka zeleniny na týden, nějaký chleba byl, ani nevím, kolik chleba, ale vím, že jsme měli tak tři tenké krajíčky na den zpočátku, pak ani už to nebylo. Víte, co my jsme dělali za války? Jezdili jsme za Vídeň do polí, sbírali jsme klásky, to obilí jsme si mleli v mlýnku na mák a z toho se dělaly takové placky. Chleba se rozpadal, protože říkali, že v tom jsou kaštany, tam bylo ledacos. Nebo ovoce, plané třešně, když byly, tak hurá, jelo se za Vídeň na plané třešně. Ty plané třešně, to byla práce, ty jsme si zavářeli, abychom měli aspoň trochu marmelády. Nebo švestky, jeli jsme sbírat švestky, dělaly se povidla. Na chleba nic nebylo, tak se mazalo to, co se dalo.“