Dana Hlobilová

„Já jsem byla u profesora Kybala, což byl textil. Byla jsem tam pět semestrů a v průběhu té doby se změnila škola, protože přišel rok 1948. Ministerstvo školství přeorávalo školství. Partaj přeorávala úplně všechno. Jak už jsem se předtím zmiňovala, že každý musel být v nějaké škatulce, tak ti profesoři, kteří to brali volným způsobem, a to odedávna, jak to vždy na vysokých školách bývalo, tak najednou museli vyučovat přesně odtud potud a nesměli přesahovat to, co už vyučoval někdo jiný. Dříve se to tak ale nebralo. Vyučování bylo pro studenty pestřejší, aby se toho naučili více, a předměty se přesahovaly. Kybal od té doby už nesměl na škole dělat gobelíny, nesměl dělat tištěný textil...“

„Já do toho dala dva návrhy a dva návrhy nakreslil Benš s tím, že je Benš načmáral malinký a Kadlec je upravil a zvětšil. A vyhrál můj návrh. Ale podepsaní jsme byli na všech všichni tři. Tím pro mě vznikla dost neblahá situace, že jsem byla jedním ze tří autorů fontány, kterou jsem přitom vymyslela já. Říkala jsem si ale, že nebýt Benše, stejně se k tomu nedostanu. Takže jsem se tím nezabývala a říkala jsem si, dobře, jsme tedy tři. Po absolutoriu nebylo moje sebevědomí nic moc, ale po tomto úspěchu jsem si řekla, že když jsem tohle navrhla a dostalo to celosvětovou cenu, tak už asi něco dovedu a nemusím mít komplexy méněcennosti.“

„Já jsem ten názor měla celkem taky. Ten levičácký. (A proč? Co vás ovlivnilo v tom názoru?) Protože jsem vedle sebe nic jiného neviděla. Uvědomte si, že všechny umělecké fakulty, a filozofická fakulta také, byly levicové. Kantoři i žáci. Všichni. (A vaši rodiče?) Ti samozřejmě taky. I všichni profesoři na UMPRUM. Nejsem si jistá, ale možná Svolinský a Kaplický byli mimo. Ale to nevím přesně. Kdyby někdo nebyl pro KSČ, tak by byl podezřelý. Já jsem se zpočátku vymlouvala, že nejdu do partaje, protože jsem musela hlídat malou sestru a neměla jsem čas lítat po večerech na schůzích, tak mě nechali, ale nakonec jsem tam vstoupila. Ono to vypadalo, že nic jiného není k mání. (V jakém smyslu?) Nebyl jiný způsob slušné existence než být v té partaji.“

„Lidi, kteří nechtěli narazit, protože by si nevydělali ani na slanou vodu, se drželi reality. Museli se přizpůsobit. Já jsem například měla od mládí ráda jasné barvy. Moje máma, která vycházela ve svém malování z postimpresionismu, měla nakoupené z dřívějších dob francouzské a holandské barvy a ty byly zářivé, jasně zelená a podobně. To soudruhy úplně rozčilovalo. Oni potřebovali mít všechno do hněda, do béžova, do neutrálna. Rozčilovalo je vše, co se vymykalo z běžného nivó.“

„Já jsem neměla práci, protože jsem nemohla nic dělat. Když se později vypočítávalo, kolik mám mít penzi, zjistilo se, že jsem třeba i za celý rok nevydělala ani korunu. Ale úplně nejhorší bylo to, že jsme se dostali do strašné situace vzhledem k mým rodičům, kteří byli nejdříve nadšení pro rok 1968, a vzápětí si posypali hlavinky. My jsme pro ně začali být nebezpeční, protože jejich kádrový posudek se zhoršil o to, že my oba jsme byli proskribovaní.“