„Sokoloval jsem ještě na konci první republiky, protože Sokol byl potom ukončen v červnu 1940 a pamatuju si, že tehdy už jsem chodil do Sokola a na závěr jsme měli nějaký takový stanový táborek udělaný na sokolovně a tím končila práce v Sokole. A v pětačtyřicátém, když se obnovila, tak s velkou snahou, aby se celá sokolovna a celá činnost znovu pustila. No v takovém městečku hrál velmi významnou roli, protože si osobně myslím, že celá řada lidí, i těch, kteří se vrátili z vězení, usilovala o to, aby se Sokol dostal do povědomí tak, jak byl před válkou. A samozřejmě cvičení v plném rozsahu, veřejná cvičení, a připravoval se v roce 1948, kterého jsem se účastnil už jako dorostenec. To bylo taky první místo, kdy proti novým – v uvozovkách novým – zvyklostem se tvrdě demonstrovalo, a když se mělo jít kolem slavnostní tribuny, na které byl Klement Gottwald, tak místo vpravo hleď všichni šli vlevo hleď.“
„Po celé té skupině Obrana národa celkem intenzivně Němci šli a v červenci, kolem 26. července přijelo gestapo a proletělo nám kompletně celý dům. Všechny skříně povyhazovali, všechny věci, které tam byly. Shodou okolností se ještě stalo, že prakticky tři týdny předtím jsme měli ještě doma, respektive otec měl doma lehký kulomet, který shodou okolností tři týdny předtím, před tou návštěvou gestapa… prostě celá ta věc byla odvezena jinam. Hledali asi ty zbraně a všechno ostatní a otce potom zatkli. Byl vězněný první v Uherském Hradišti, potom v Brně, v Drážďanech, v Golnově u Štětína a nakonec to skončilo v Berlíně, v roce čtyřicátém třetím. A tam také 26. ledna 1943 byl popraven. No, byla pouze moje máti asi dvakrát za ním na návštěvě, ale my jsme tam jet nemohli. Snaha byla, aby nějakou cestou právní se nějakým způsobem očistil, no prostě, aby se nám vrátil domů, ale to nepřipadalo v úvahu. Pouze máti musela zaplatit za toho soudního poradce, který to měl zařizovat.“
„V devětatřicátém roce se potom [otec Josef] zapojil do Obrany národa. Otec byl šéfem legionářské skupiny. Železniční skupina obzvlášť silná, která zajišťovala potom přepravu utíkajících lidí. Říká se, že asi kolem dvou set až čtyř set lidí odešlo do zahraničí přes tuto železniční skupinu. To jsme vůbec nevěděli a fakt je, že ještě stále mně vrtá hlavou, jestli na poslední Vánoce v roce 1939, když otec říkal: 'Noste rychle na stůl, já musím odjet k porodu,' nevím, jestli náhodou v tu dobu zase někoho nepřevážel, protože kromě železniční skupiny byla ještě skupina legionářská. Ti zajišťovali zase po druhé linii převoz utíkajících přes Horňácko do Velké, Kuželova a Hrubé Vrbky, a on zajišťoval převoz těch lidí, kteří utíkali za hranice. Umožňoval jim útěk přes Budapešť, Bělehrad, na Dálný východ nebo do Francie.“
Zdeněk Hlobil se narodil 24. září 1933 ve Veselí nad Moravou do rodiny významného lékaře Josefa Hlobila. Od dětství se zapojoval do činnosti tělovýchovné jednoty Sokol. V roce 1939 se jeho otec Josef zapojil do činnosti Obrany národa. V červenci roku 1940 pamětník zažil zatčení otce gestapem a domovní prohlídku. Byl vězněn, mučen a v lednu roku 1943 jej nacisté v Berlíně popravili. V témže roce nastupoval Zdeněk na gymnázium do Strážnice. Po válce se zapojil do obnovy Sokola ve Veselí nad Moravou, vystudoval lékařskou fakultu a nastoupil jako lékař do nemocnice v Uherském Hradišti. Stal se odborníkem na tuberkulózu a další plicní onemocnění. Po odchodu do penze působil jako lékař v lázeňském městě Luhačovice. Po roce 1989 inicioval obnovu Sokola ve Veselí nad Moravou, v roce 2019 byl stále starostou tělovýchovné jednoty. V roce 2003 přijal Cenu města Veselí nad Moravou za dlouholetou a obětavou práci ve sportovní oblasti a v sokolském hnutí. V roce 2017 vstoupil do Síně slávy Jihomoravského kraje při vyhlášení nejlepších sportovců kraje, a to za obnovu Sokola po roce 1989.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
