Ludvík Hlaváček

* 1940

  • „Já sám jsem byl v roce sedmdesát sedm vyhozen a chodil jsem dva nebo tři měsíce po kotelnách a žádal o místo. Všude mě odmítali s tím, že chartistu zaměstnat nemůžou. Místo jsem ostatně získal pouze díky tomu, že mě na koupališti v Radlicích přijali narychlo a neptali se mě na kádrový profil. Do občanky mi dali razítko, ke kterému rovnou napsali, že jsem topič stabilních kotlů. Druhý den po nástupu mě vyhodili, protože se dozvěděli, že jsem disident. V papírech jsem však už měl razítko, které stvrzovalo, že jsem topič. Následující týden jsem proto zašel k železničářům a tam mi řekli: 'Ano, vy jste topič. Zrovna někoho potřebujeme na Praze střed.' Nastoupil jsem tam do šíleně smradlavé kotelny a hned ke mně přistoupil člověk, který se představil jako docent Šindelář. Za několik dní za mnou přišli nadřízení a řekli, že prý nesmím být na Praze střed, že musím být někde na Praze okraj.“

  • „Jednoho dne mě zavolali do kanceláře ředitele školy, kterým byl tehdy Jiří Musil. Seděly tam čtyři Američanky a zeptaly se mě, jestli nechci založit a vést Sorosovo centrum pro současné umění. Já jsem jim řekl, že především nevím, co to je. Ony mi to trochu objasnily, načež jsem prohlásil, že mě to zajímá a že jistě ano. Druhého dne nám přiřadili velkou místnost pro práci. Vybral jsem si k sobě Angličanku Pavlu Niklovou a začali jsme centrum. Půl roku jsme pak čekali na první peníze, protože americká byrokracie je snad horší než česká. Koncem roku se najednou všechno rozjelo. Dostali jsme počítače a fascikl s pokyny, co máme dělat. Byly v něm třeba detailní popisy, jak vyhlásit grant, ale také jak dát žadateli vědět, zda jej dostal, nebo nedostal.“

  • „Se Charlottou jsme šli ke svaté Voršile na Národní třídu. Dovnitř jsme se dostali přes nějaký ústav akademie. Ohlásili jsme, že jdeme zvonit a dva pracovníci v bílých pláštích se k nám přidali. Vylezli jsme až na půdu nad klenbou, kde jsem navázal drát na zvon, a v pravý čas jsme začali zvonit. Najednou se zdola ozvaly nějaké výstřely a někdo začal křičet. Za chvíli za námi po žebřících vystoupali ruští vojáci, kteří stříleli ze samopalu do vzduchu. Všichni čtyři jsme zalezli do zadní části klenby a přikrčili se. Oni nás samozřejmě ihned vyhmátli a dostrkali nás dolů až na tramvajovou refýž, kde začal výslech. Chlapi v bílých pláštích říkali, že se tam pouze starali o samotnou stavbu a že jde o jejich práci. Charlottě se taky nějak podařilo dosvědčit, že k nim patří a já jsem tam najednou zůstal sám. Naštěstí šli po chvíli okolo dva policajti v modrých uniformách, kteří řekli, že si mě vezmou na starost. Rusové mě tedy předali a oni mě za rohem pustili domů.“

  • „Do roku 1965 jsem chodil na dějiny umění, ale o filozofii jsem nevěděl nic. V polovině 60. let jsem se přes Honzu Patočku [mladšího] seznámil s panem profesorem a společně s mojí první ženou jsme k němu chodívali na návštěvy. Vždy nás pohostil bowlí, kterou připravil. Byl to pro mě zásadní obrat. Ve chvíli, kdy jsem se začal setkávat s fenomenologií a seznámil se s ní pouze povrchně, tak jsem si řekl: Hochu, ty jsi zase zmeškal pět let svými studii na fakultě. Z mého pohledu se jednalo o absolutní převrat v tom, co je to myšlení a umění. Byl jsem zase na začátku. Později se to trochu změnilo a za deset let jsem dokonce vzal na milost přednášky profesora Pešiny, jeho krásné diapozitivy a pochopil jsem, že to je všechno mnohem složitější. Patočkovy přednášky však byly fantastické bez ohledu na to, zda se odehrávaly na fakultě, nebo v bytech. Dodnes to srovnávám s pobytem v dobrém biografu. Na konci člověk vstal, třásly se mu nohy a musel se vrátit zpět do reálného světa. V takových chvílích jsem pochopil, že myšlení bude asi trochu o něčem jiném než o zapamatování si dat a názvů uměleckých děl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.06.2020

    (audio)
    délka: 01:30:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 21.07.2020

    (audio)
    délka: 01:44:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 02.09.2020

    (audio)
    délka: 01:40:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 15.10.2020

    (audio)
    délka: 01:32:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To, v čem jsme žili, bylo velké darebáctví

Dobový portrét Ludvíka Hlaváčka, 90. léta
Dobový portrét Ludvíka Hlaváčka, 90. léta
zdroj: archiv pamětníka

Ludvík Hlaváček se narodil 2. března 1940 v Praze. Po vystudování elektrotechnické průmyslovky a po vojenské službě se na počátku 60. let přihlásil na studia dějin umění a estetiky na Filozofické fakultě UK. Promoval v roce 1966, zároveň tehdy docházel na fenomenologické přednášky do bytu profesora Jana Patočky. Až do druhé poloviny 70. let pak pracoval v Národním památkovém ústavu, později pak v Ústavu pro teorii a dějiny umění. V roce 1977 připojil svůj podpis pod prohlášení Charty 77, což po půl roce vedlo ke ztrátě dosavadního pracovního místa. Nepomohl ani soudní proces, ve kterém jej chvíli zastupovala advokátka Dagmar Burešová, a Ludvík tak musel nastoupit jako topič na nákladovém nádraží. V té době se rovněž odklonil od fenomenologie a více pronikl do soudobé umělecké scény i postmoderní filozofie. V roce 1984 byl zaměstnán jako depozitář nábytku ve skladu Uměleckoprůmyslového muzea a začal s dalšími teoretiky umění vydávat samizdat Někde něco. Po sametové revoluci působil krátce jako zástupce šéfredaktora časopisu Výtvarné umění. V roce 1992 byl pověřen založením a vedením Sorosova centra pro současné umění. Dnes (2020) je ředitelem Nadace pro současné umění, která z SCSU vznikla, a rovněž působí jako pedagog na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.