Valerie Hiadlovská

* 1933

  • „Po dvou měsících jsme jeli rychlíkem zpátky domů. Že to už nebyl normální rychlík. Tam už bylo hodně, jako ty vojenský vlaky. Tam taky na konci byly i krávy, dobytek, a hodně už tam bylo německejch vojáků, ale furt prostě to byl rychlík. No a mezi tím Debrecínem a Szolnokem nás začali teda odstřelovat. Házeli na rychlík takový jako, já si jako dítě pamatuju, takový stříbrný, a ono se to hned chytlo a hořelo ve vzduchu. My jsme všichni letěli, samozřejmě celej rychlík, křičeli lidi, do kukuřice.“

  • „Viděli jsme koně na silnici, jak vždycky kousek jde a zase padne. A zase. Tatínek povídal: ‚Já tam nemůžu, já nemůžu, protože náhodou budou tady Němci a prostě mě seberou.‘ A mamince říká: ‚Musíš tam jít ty, musíš toho koně zabít. Vem si sekeru a musíš takhle mezi oči.‘ Tak já si vzpomínám, jak ta naše maminka šla, vzala tu sekeru, když ten kůň padnul a když už chtěla, tak zase kůň vstal. Ale maminka se strašně bála, prostě byla to jenom ženská. A teď to viděl nějakej starej pán. A říká: ‚Mladá paní, já vám teda pomůžu.‘ Takže nějak toho koně potom opravdu zabili.“

  • „A ten jeden že má taky takový holčičky doma a teď, abysme mu sedly na klín. A sestra sedla na jednu nohu a moje maminka: ‚Sedni si.‘ Já jsem si sedla, ale necítila jsem se dobře. On začal už na mě šahat a jako dítě já už jsem to vycítila, že mi tam něco hrozí. Tak jsem vstala a maminka řekla: ‚Prosím, nedělej to.‘ Protože jsme se všichni báli. A já jsem řekla, že si nesednu. Začal na mě šahat a já říkám: ‚Ne, nesednu si.‘ No, tak odešli. V noci, my jsme vždycky spali oblečený, v noci najednou slyšíme takový kravál. A ty dva, který tam byli ten den, tak se ožralí k nám dobývali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Třemošnice, 16.03.2013

    (audio)
    délka: 01:14:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Umím si vážit života

soudobé foto
soudobé foto
zdroj: autor Martin Reichl

Valerie Hiadlovská se narodila 27. 2. 1933 ve městě Nyíregyháza v severovýchodním Maďarsku. Po krátké době se rodina přestěhovala do Budapešti, kde se rodina cítila spokojená. Valerie a její čtyři sestry často chodily na výlety s tatínkem a každý rok trávily celé prázdniny v Nyíregyháze u babičky. Od léta roku 1944 se ale situace začala vyostřovat. Spojenci bombardovali Budapešť a nacisté upevňovali své pozice ve vedení státu. Rodiče se proto tři nejmladší sestry rozhodli ponechat v bezpečí u babičky a domů se vrátili pouze s Valerií a její nejstarší sestrou. Po návratu domů zažívali časté bombardování. Valerie se sestrou a maminkou nacházely úkryt v nedalekých jeskyních. Situace se ještě zhoršila s přibližující se Rudou armádou. Dům, ve kterém rodina bydlela, dostal několik zásahů a částečně se zřítil. Z Budapešti nebylo kam odejít, a tak se celá rodina přestěhovala do bunkru, který vykopal tatínek. Pouze hlad nutil Valerii a její sestru opouštět relativní bezpečí bunkru. Jídlo získávaly nejčastěji z polních kuchyní maďarských a někdy i německých vojáků. V listopadu 1944 se do Budapešti dostala Rudá armáda a boje se přesunuly přímo do ulic. Když Rusové vytlačili německé jednotky, rodina se po dlouhých měsících vrátila zpět do domu. Tím ale utrpení neskončilo. Jednoho večera přímo v bytě opilí ruští vojáci maminku znásilnili. Poté se rodina rozhodla odjet do Nyíregyházy. O babičce a třech mladších dětech neměli již sedm měsíců žádné informace. Všichni naštěstí zůstali v pořádku. V Maďarsku byl po válce těžký život, a tak rodina požádala o přestěhování na Slovensko. Cestou se ale plány změnily a rodina skončila u Kynžvartu, v českém pohraničí. Nikdo z rodiny neuměl česky, začátky tak byly velmi těžké. Přesto otec získal práci ve sklárně a po nějakém čase také Valerie. V padesátém roce se vdala a s manželem Josefem založila vlastní rodinu. Život se obrátil k lepšímu a Valerie prožila spokojená léta.