„Většinou jsme nedělali nic, protože nebyly součástky. My jsme třeba měli na půlku těch operací součástky a pak nám něco chybělo. Tak se to uložilo do nějaké dílny a pak jsme získali jiný, tak se zase kus udělal a zase to šlo jinam a tam to čekalo, až budeme mít materiál. Ten ovšem samozřejmě nebyl a bylo to čím dál horší.“
„Bylo to hrozný, protože tam byla směs lidí, tak se pamatuje, že třeba metaře v tý dílně, protože už nebyl schopnej, dělal pán, kterej byl prokuristou v Živnostenské bance. A protože on pořád ještě dělal, protože jako když dělal v tý bance, tak pořád to byl váženej pan prokurista, tak mu řekli: ‚Nene, abyste šel teď do penze, půjdete teď dělat tam.‘ Ještě štěstí, že řada těch starých dělníků, kteří tam byli, ještě než my jsme přišli, byli sice u komunistů, ale byli to takoví jako celkem prostí, slušní lidi a ti si řekli, že to nemá cenu, aby tenhle člověk někde dělal u stroje, ještě někam spadne a špatně to dopadne… Tak ten zametal.“
„No, a jednou právě se takhle stalo, hned jak jsme tam přijeli, to bylo, chlapík, přijeli jsme zpátky z prohlídky, on šel do kajuty, vzal si nějakou tašku, ne moc velkou, no, ale choval se asi zřejmě nervózně a oni na to byli cvičení. No, a tak přišel až k těm schůdkům, dva metry pod náma byl už ten přístav a tam patroloval pořád nějakej ten italskej karabiniér. No, a ti chlapi na něj, ten jeden: ‚Tak ukažte, co máte v tý tašce.‘ No, a ten chlapík zbled. Tašku hodil dolů a pak za ní skočil sám. Teď se tam samozřejmě přiřítil ten karabiniér, on mu objal nohy a křičel: ‚Azyl! Azyl!‘“
Nina Heřmanová, za svobodna Dolejší, se narodila 12. února 1928 v pražských Holešovicích. Otec Vojtěch zde provozoval truhlářskou živnost, matka Marie prodávala v přilehlém krámku. Nina vystudovala obchodní akademii. Maturitu dokončila až po válce, v roce 1944 byla totálně nasazená. V roce 1946 nastoupila do Tiskových podniků Svazu průmyslu, později přejmenovaných na Průmyslové vydavatelství. Jako dcera živnostníka se v roce 1951 stala obětí akce 77 000 do výroby a musela pracovat v ČKD Stalingrad na výrobě generátorů pro elektrárny. V roce 1953 se jí narodila dcera Markéta. Jediný způsob, jak se dostat z továrny, bylo prodloužení mateřské dovolené. Koncem 50. let nastoupila do Čedoku, kde organizovala zájezdy do socialistického zahraničí a prováděla turisty. Roku 1962 se narodila dcera Martina. V roce 1971 začala pracovat na celní správě ministerstva zahraničního obchodu a ve volném čase psát turistické průvodce po Jugoslávii. Dodnes přispívá na stránky Chorvatsko.cz.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
