„Jednou jdu Riegrovou ulicí, sejdu dolů a potkal jsem Hanu Myslivečkovou, která byla šéfka katedry výtvarné výchovy, porevoluční, protože studenti si ji během revoluce hodně oblíbili, stala se tedy šéfkou. A říkala: 'Co děláš Vladimíre?' A já jsem říkal, že nic, že nemám práci. 'Hele, bude konkurz tady na místo na katedře výtvarné výchovy, přihlas se.' Tak jsem si říkal, tak jo, ale na vysokou školu? Před tím jsem učil na té základní umělecké, jestli to není troufalost. Takže jsem byl nervózní z té nabídky. Ten večer přišel na návštěvu Ladislav Daněk, tak jsem mu to říkal. 'Hele, já jdu zítra do konkurzu, je to děsný, ale já mám strašný strach, tam mě budou zpovídat, ani nevím, kdo bude v komisi.' Tak jsme u toho popíjeli. A když se Láďa zvednul a odcházel, tak říkal: 'Havel neboj, pravda zvítězí.' Protože já jsem měl přezdívku jako Havlík, tak mi tady říkali Havel, ještě, než byl nějaký Havel prezidentem, nějak se to ujalo. No a pravda zvítězí, to použil ten Havlův…Takže: 'Havel neboj, pravda zvítězí.' Sedím druhý den v tom předsálí, kde si nás zvali na ten konkurz a jsme tam dva. Sedím tam já a vedle mě nějaký chlapík, Říkal, že jde také na konkurz, byl takový nemluvný, moc se se mnou nevybavoval. Otevřely se dveře a ozvalo se: 'Tak první půjde pan Pravda.' A on se zvedl a šel dovnitř. Po čtvrt hodině vypadl, šel jsem já, no a vyhrál jsem to. Takže: už v devadesátém roce pravda nezvítězila. Pravdu porazil Havlík, zvaný Havel.“
„Potom mám příběh s tou dlaždicí, kdy mě napadlo to, že vlastně prohodím, že vyříznu v koberci u sebe čtverec ve tvaru dlaždice. Tady na náměstí, na Horním, na tom největším, tu jednu dlaždici z chodníku, myslím 30 na 30 to má, vezmu a dám tam ten koberec a tu dlaždici si dám na chvíli domů, jako takové symbolické prohození interiéru a exteriéru. Že najednou jako by ten můj byt byl na náměstí, ve veřejném prostoru, vzorek toho bytu, a já jsem doma měl náměstí. Jenže mě čapli. Tam skutečně asi ty kamery mohly být. A říkali: 'Rozkrádání socialistického vlastnictví.' Odvezli mě, vyšetřovalo se to. A ještě ten druhý říká: 'A chce to debil zamaskovat tady tím kobercem.' Protože jak jsem tam dal ten kovral, nebo jak se to jmenuje, tak to vypadalo, že to tam dávám, aby to nebylo tak vidět. A probírali jsme to na té služebně. A já jsem je fakt dostal, to jsem měl takovou světlou chvilku, protože jsem říkal: 'Ne, ne. Já tady studuji výtvarnou výchovu a ruský jazyk a to je takový výtvarný úkol, že já jsem to chtěl jenom prohodit, vyfotit si to a vrátit to. A mám doma právě – jak jste tam viděli ten koberec – tak doma mám vyříznutý v koberci, v pokoji, takovýto čtverec.' To je zaujalo, říkali: 'To ne, to není možný, na druhou nám lžete, to by nikdo neudělal, že by si doma v koberci vyříznul tu díru.' A oni byli fakt tak zvědaví, že se mnou zajeli na tu Riegrovku. A když viděli tu díru v koberci, tak se začali hurónsky smát a řekli: 'Hele, my to teda nebudeme vyšetřovat. Okamžitě to tam vrať, tu dlažební kostku. Tady si ji vyfoť teda.' Pořád jsme tu dlaždici vláčeli s sebou: „Vyfoť si to tady, okamžitě to tam běž zanést zpátky a vrať to.“
„No a co se týká ruštiny. Zásadní věc bylo, že jsme museli na povinnou stáž a byli jsme půl roku v Krasnodaru, to je blízko těch válečných zón, na tom jihu. Samozřejmě jsme skřípali zubama, že tam musíme jet.“ „To byla nějaká univerzita?“ „ Ano, krasnodarská univerzita. Studovali jsme tam samozřejmě ruštinu, výtvarku jsme neměli. Podstatné bylo, že jsme pronikli do toho běžného života. Samozřejmě jsme chodili do restaurací, mezi lidi. Podařilo se nám, protože pro ně jsme byli také exoti, že nás brali hodně do rodin, na různé oslavy, atakdále. Samozřejmě, co se dělo: přirozeně se pilo, pila se ta vodka, pily se ty jejich všelijaké šílené patoky. Od té doby se ve mně ta zkušenost nějaké ruské duše… Někdo říká, že žádná ruská neexistuje. Třeba profesor Glanc napsal knihu Ruská duše neexistuje, s tím já nesouhlasím, já myslím, že něco takového jak ruská duše existuje. Projevuje se to tak, že popíjíte, popíjíte, strašné bratříčkování, všechno je v pohodě no a potom dojde na vztah k vlasti a ten samý kamarád řekne: 'Hele, o tom se nevtipkuje.' I mezi těmi intelektuály, se kterými jsme se vídali v tom Krasnodaru, najednou střih a: 'Jestli urazíš mou vlast, tak tě zabiju.'" Tam je pro mě to iracionální, nebo mohu říct, pro nás pro Čechy, i když někteří jsou možná takhle zmagoření tím nacionalismem, je to vidět v politice, ale já myslím, že to jenom tak dělají, ale Rus to má v sobě. Prostě fakt. To jsme pochopili.“
Vladimír Havlík se narodil 7. února 1959 v Novém Městě na Moravě a vyrůstal v malé obci Nyklovice na Českomoravské vrchovině. Pocházel z rodiny horníka pracujícího v uranových dolech a úřednice, přičemž jeho dětství ovlivnilo soužití evangelické a katolické tradice v rodině. Důležitou roli sehrál dědeček – švec, ochotnický divadelník a výrazná vypravěčská osobnost, která v něm probudila cit pro příběh, obrazotvornost a performativní jednání. Dětství strávil v těsném kontaktu s přírodou a venkovským prostředím, což se později promítlo do jeho tvorby. Školní docházku zahájil v jednotřídní škole, kde se brzy projevil jeho zájem o kresbu a výtvarnou práci. Zásadní bylo přátelství s Radkem Horáčkem a setkání s historikem umění Jiřím Valochem, které jej nasměrovalo k akčnímu a konceptuálnímu umění. Po gymnáziu studoval výtvarnou výchovu a ruštinu na Vysoké škole pedagogické v Olomouci, kde se postupně přiklonil k experimentálním formám umění, happeningům a akcím v krajině i městském prostoru. Normalizační prostředí, zkušenosti s tajnou policií i pobyt v Sovětském svazu během studia ruštiny formovaly jeho kritický pohled na moc, ideologii a svobodu projevu. Vlastní tvorbu chápal jako osobní i společenskou výpověď a způsob, jak překonávat vnitřní plachost a hledat dialog s lidmi i okolním prostředím. V době natáčení v prosinci 2025 žil a pracoval Vladimír Havlík v Olomouci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
