Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. mgr. Vladimír Havlík (* 1959)

• narodil se 7. února 1959 v Novém Městě na Moravě, dětství prožil v obci Nyklovice na Českomoravské vrchovině

• pocházel z rodiny horníka pracujícího v uranových dolech a úřednice

• vyrůstal v nábožensky smíšené rodině (evangelická a katolická tradice)

• významný vliv na něj měl dědeček – švec, ochotnický divadelník a výrazný vypravěč, který formoval jeho vztah k příběhu, humoru a performativnímu jednání

• navštěvoval jednotřídní základní školu, kde se brzy projevil jeho zájem o kresbu a výtvarné vyjadřování

• po přechodu na gymnázium se setkal s inspirativními pedagogy a přátelství s Radkem Horáčkem zásadně ovlivnilo jeho další směřování

• normalizační období vnímal skrze rodinné zkušenosti po roce 1968, anonymní udání na otce ovlivnilo atmosféru v rodině

• studoval výtvarnou výchovu v kombinaci s ruským jazykem, během studia se dostal do kontaktu s experimentálním a konceptuálním uměním

• věnoval se happeningům a uměleckým akcím v krajině i ve veřejném prostoru, často na hraně tolerance státní moci

• umění chápal jako osobní výpověď, způsob vyrovnání se s vnitřní plachostí i jako formu svobodné komunikace se společností

• po převratu učil jako profesor na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Olomouci

Vladimír Havlík (1959) vyrůstal na Českomoravské vrchovině v prostředí malé vesnice, silných rodinných vazeb a živé místní kultury. V době normalizace studoval výtvarnou výchovu a postupně se vymezoval vůči oficiálnímu světu hledáním vlastních cest v umění. Jeho příběh sleduje proměnu plachého venkovského chlapce v jednu z výrazných osobností neoficiální akční a konceptuální scény a ukazuje, jak lze i v omezených podmínkách vytvářet prostor pro svobodu, tvořivost a nezávislé myšlení.

Dětství v malé obci na Českomoravské vrchovině

Vladimír Havlík se narodil 7. února 1959 v Novém Městě na Moravě. Dětství a dospívání strávil do svých osmnácti let v malé vesnici Nyklovice na Českomoravské vrchovině, ležící mezi Jimramovem, Bystrým u Poličky a Bystřicí nad Pernštejnem. Prostředí malé obce s přibližně dvěma sty obyvateli, blízkost lesa a každodenní kontakt s místní komunitou zásadně formovaly jeho rané zkušenosti i pozdější umělecké uvažování.

Jeho otec František Havlík, narozený v roce 1933, pracoval celý život v těžkých manuálních profesích. Začínal jako horník v Ostravě, později pracoval na uranových dolech v Dolní Rožínce a také jako slévač ve Štěpánově. Matka Věra Havlíková, rozená Novotná, narozená v roce 1939, vystudovala střední ekonomickou školu a celý život působila jako úřednice, mimo jiné i v sodovkárně v Olešnici. Rodiče se vzali v padesátém osmém roce. Otec pocházel z evangelického prostředí, matka z rodiny katolické. Nesouhlas matčiných rodičů vedl k tajné svatbě v Brně, za účasti pouze sourozenců obou snoubenců. Otec souhlasil s kompromisem, že děti budou vychovávány v katolické víře.

Náboženská výchova

Vladimír Havlík tak vyrůstal v prostředí, kde náboženská praxe byla samozřejmou součástí každodenního života. Do dvanácti let navštěvoval pravidelně výuku náboženství i bohoslužby. Významnou roli sehrál místní farář, který do školy docházel po vyučování a při výuce používal názorné obrazové pomůcky. Pamětník vzpomínal, že jej fascinoval způsob vyprávění biblických příběhů, které si pro sebe intenzivně vizualizoval, ačkoliv již tehdy o jejich doslovné pravdivosti pochyboval. „Už v té dětské hlavě něco šrotovalo, že takhle to asi nebylo, ale zároveň to bylo přesvědčivé, protože to říkal muž s autoritou,“ vyprávěl pamětník.

Vliv dědečka a místního společenství

Klíčovou postavou jeho dětství byl dědeček Josef Novotný, matčin otec. Vyškolený švec měl v podkroví domu dílnu, kde opravoval obuv místním obyvatelům. Pro pamětníka představovalo toto prostředí první intenzivní setkání s vyprávěním příběhů, humorem a improvizací. Dědeček postupně rozšířil své aktivity i o stříhání vlasů a příležitostné trhání zubů, což se odehrávalo v „poloperformativní“ atmosféře, za přítomnosti sousedů. „To byly vlastně takové malé performace, když si to dneska vybavuji.“ Kromě toho vedl dědeček ochotnické divadlo, režíroval místní inscenace a nebál se sám předvádět herecké situace. Vladimír tak již v raném věku pozoroval proměnu běžných lidí v herce a vznik situací, které vybočovaly z každodenní reality. „Najednou jsem viděl, že lidi, co potkávám normálně na vesnici, se převlíknou a chovají se úplně jinak. Prostě hrajou,“ vzpomínal Vladimír Havlík. Dědeček jej rovněž brával do lesa, kde zpracovávali soušky a popadané větvě na otop. U Vladimíra se tak utvářel přímý vztah k přírodě, fyzické práci a materiálu, který se později stal jedním z důležitých motivů jeho tvorby. „Byl to první přímý dotek s lesem, jak člověk pokácí strom, oseká ho a voní to.“ Matka tyto sklony podporovala, zatímco otec představoval opačný pól – introvertní, mlčenlivý člověk, poznamenaný extrémně náročnou prací v dolech. Přestože působil tvrdě, pamětník jej vnímal jako člověka s vnitřní citlivostí a silným smyslem pro čest.

Základní škola se spolužákem Radkem Horáčkem

Základní vzdělání absolvoval v jednotřídce v Nyklovicích. Výuka v jedné třídě pro několik ročníků jej naučila soustředění a vnímání více rovin současně. Kázeň byla udržována fyzickými tresty, které byly tehdy považovány za samozřejmé a rodiči akceptované. „Když měl někdo ruce červené od rákosky, rodiče řekli: ,Asi zlobil, pan učitel by to jinak neudělal.“ Učitel si všiml Havlíkova zájmu o kreslení, čímž byl položen základ jeho vztahu k výtvarnému projevu. Po přechodu na školu v Rovečném se plachý Vladimír hůře začleňoval mezi děti z větší obce. Zásadní význam pro něj mělo přátelství se spolužákem Radkem Horáčkem, který mu postupně otevřel cestu ke kontaktům a výtvarným zájmům. „To, že nás paní učitelka posadila k sobě, bylo klíčové, vzpomínal Vladimír Havlík. Na základě doporučení přítele Horáčka se rodiče rozhodli, že Vladimír nastoupí na gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem, čímž se vyhnul původně zvažované dráze horníka nebo sládka, kterou pro něj plánoval otec František.

Gymnázium v období nastupující normalizace

Na gymnáziu se setkal s pedagogy, kteří dokázali i v období nastupující normalizace předávat studentům důležité informace. Často nepřímo, v náznacích. Pamětník vzpomínal zejména na profesorku českého jazyka Urbánkovou, která studenty upozorňovala na zakázané autory tím, že jim doporučovala jejich knihy „raději nečíst“. Tím pamětníka přivedla k četbě autorů jako byli Škvorecký, Vaculík či Mňačko. Během gymnaziálních let se Havlík s Horáčkem začali intenzivně věnovat výtvarným experimentům. Prostřednictvím Horáčka navázali kontakt s brněnským kunsthistorikem Jiřím Valochem, který je seznámil s konceptuálním a akčním uměním. Tento impuls byl pro Havlíka rozhodující. Začal chápat umění jako proces, situaci a událost, nikoliv pouze jako tradiční artefakt.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 vnímal jako dítě především skrze atmosféru v rodině. Vybavoval si epizodu, kdy sovětští vojáci parkovali na návsi a umožnili místním chlapcům držet zbraně a obdivovat vojenskou techniku. Tato zkušenost se mu později vracela jako příklad dětského neporozumění historickému kontextu. Rodiče nebyli členy komunistické strany. Po roce 1968 se rodina ocitla v nepříjemné situaci, kdy na otce přišlo anonymní udání označující jej za „oportunistu“. Přestože toto osočení nemělo pro rodinu přímé existenční následky a bylo pro ně nepochopitelné, zásadně narušilo otcovu důvěru v okolí a vedlo k jeho sociálnímu uzavření. „Přestal důvěřovat lidem. Přestal chodit do hospody. Zavřel se do sebe.“

Výtvarka byla to hlavní

Po maturitě nastoupil Vladimír Havlík ke studiu na Pedagogickou fakultu v Olomouci, na obor výtvarná výchova v kombinaci s ruským jazykem. Volba kombinace nebyla jeho osobní volbou, ale výsledkem tehdejšího systému. „Výtvarka byla to hlavní. Ruština byla daň.“ 

Součástí studia ruského jazyka byla povinná půlroční zahraniční stáž v Sovětském svazu. Vladimír Havlík strávil tento pobyt v Krasnodaru, kde studoval ruštinu na místní univerzitě. Pobyt vnímal jako zásadní zkušenost, která mu umožnila poznat každodenní život sovětské společnosti mimo oficiální obraz prezentovaný v Československu. Vedle výuky se studenti pohybovali v běžném prostředí města, navštěvovali domácnosti místních lidí a účastnili se společenských setkání. Pamětník popisoval své zkušenosti: na jedné straně otevřenost, pohostinnost a spontánnost, na straně druhé výrazně zakořeněný vztah k ideologii a vlastnímu státu. Jakmile se rozhovory dotkly tématu vlasti, okupace Československa či role Sovětského svazu ve světě, narážely na nepřekročitelnou hranici. Pamětník si z této zkušenosti odnesl poznání, že kritický odstup a ironie nebyly přijatelné ani mezi vzdělanými a kulturně otevřenými lidmi. Byl konfrontován s fenoménem ruského nacionalismu, představou „poslání“ Ruska ve světě. „Najednou střih – všechno je v pohodě, dokud nejde o vlast. Tam se nevtipkuje. Měli pocit, že Rusko zachraňuje svět. A nebylo možné jim vysvětlit, že to může někdo vidět jinak.“ 

Setkání se státní bezpečností

V průběhu studia i po jeho ukončení se pamětník opakovaně dostával do kontaktu se státní mocí, zejména v souvislosti se svou neoficiální uměleckou činností. Jedním z přímých zásahů byla domovní kontrola příslušníků Státní bezpečnost, kteří přišli brzy ráno do bytu, v němž pamětník bydlel po emigraci předchozího nájemníka Jiřího George Janečka. Kontrola proběhla bez předložení povolení, formou neformálního, avšak zjevně zastrašujícího výslechu. „Byli tam v pět ráno, ptali se, jestli dělám nějaké nahotinky.“ Zájem příslušníků vzbudilo fotografické vybavení, dokumentace uměleckých akcí i některé konceptuální objekty. Pamětník později uváděl, že paradoxně sehrála „uklidňující“ roli skutečnost, že studoval ruský jazyk, což působilo jako určitý „ochranný prvek.“ Po této kontrole již k dalšímu přímému zásahu v bytě nedošlo, ale pocit ze sledování zůstával.

Další incident nastal při jedné z jeho městských akcí. „Potom mám příběh s dlaždicí, kdy mě napadlo to, že vyříznu v koberci u sebe čtverec ve tvaru dlaždice. Tady na náměstí, na Horním, na tom největším, tu jednu dlaždici z chodníku, myslím 30 na 30 to má, vezmu a dám tam ten koberec a tu dlaždici si dám na chvíli domů, jako takové symbolické prohození interiéru a exteriéru. Že najednou jako by ten můj byt byl na náměstí, ve veřejném prostoru, vzorek toho bytu, a já jsem doma měl náměstí.“ Pamětník byl zadržen a vyslýchán. Akce byla interpretována jako poškozování či rozkrádání socialistického majetku. Situace byla nakonec vyřešena bez trestního postihu, ale ilustruje hranice tolerance režimu vůči neoficiálním zásahům do veřejného prostoru.

Poměry na vysoké škole

V průběhu studia začal Vladimír Havlík systematicky realizovat akce v krajině i ve veřejném prostoru. Tyto aktivity nemohly být oficiálně prezentovány jako umění, ale byly alespoň dokumentovány fotograficky pro úzký okruh přátel a odborníků. Brzy se však setkal s rozdílnými postoji vyučujících k vlastní tvorbě. Výuka byla postavena především na tradičních dovednostech, jako byla kresba podle modelu, zátiší nebo figura. Pamětník přicházel se zájmem o experiment, abstraktní vyjádření a hledání jiných forem, což nebylo všemi pedagogy přijímáno kladně. S odstupem vzpomíná, že jakmile se otevřeně přihlásil k těmto směrům, část vyučujících reagovala odmítavě: „Velmi brzo jsem narazil na to, že když jsem se svěřil se zájmem o abstraktní umění a experimenty, tak tam řada učitelů okamžitě hodila zpátečku.“ Tento postoj si pamětník vysvětluje obavou z ideologických důsledků a z vybočení z povoleného rámce: „Asi nechtěli riskovat. To už jsme se podle nich dostávali někam k buržoazním projevům.“

Vedle těchto zkušeností však na fakultě působily i osobnosti, které jeho zájem o jiný typ tvorby dokázaly přijmout a podpořit. Pamětník výslovně zmiňoval pedagožku Janu Jemelkovou, která jeho směřování neodmítla, ale naopak mu dala prostor: „Paní Jemelková tenhle zájem najednou podpořila.“ Zcela zásadní roli pak sehrála doktorka Alena Nádvorníková, kterou pamětník považuje za jednu z klíčových osobností svého studia. Popisuje ji jako mimořádně vzdělanou osobnost s širokým kulturním rozhledem: „Zásadní postava byla paní doktorka Nádvorníková. Byla to velká surrealistka, nesmírně vzdělaná, se silným vztahem k Francii.“ Přestože Nádvorníková na fakultě působila spíše stranou hlavního proudu a byla nucena vyučovat převážně předměty určené pro budoucí učitele nižších stupňů škol, umožnila pamětníkovi hlubší odbornou spolupráci. Pod jejím vedením zpracoval diplomovou práci o olomouckém malíři Miroslavu Šnajdrovi, což vnímal jako výjimečnou příležitost k otevřenému dialogu. Pamětník si této zkušenosti cenil zejména proto, že mu umožnila konfrontovat rozdílné pohledy na umění a myšlení: „Bylo báječné, že jsem si mohl dávat k sobě názory surrealistky Nádvorníkové a konceptualisty Valocha.“ Zpětně tuto pluralitu přístupů považoval za zásadní pro svůj další vývoj: „Uvědomuji si dnes, jak to bylo skvělý, že jsem nebyl zavřený jen v jedné bublině,“ vyprávěl Vladimír Havlík. 

Neoficiální kulturní scéna

Po ukončení studia v roce 1983 se Vladimír Havlík pohyboval v prostředí neoficiální kulturní scény Olomouce a Brna. Nebyl výrazným organizátorem ani veřejným mluvčím, spíše solitérním tvůrcem. Po ukončení studia na Pedagogické fakultě v Olomouci v roce 1983 se ocitl v situaci, kdy se uměním nemohl živit. Oficiální kulturní instituce pro jeho typ tvorby neexistovaly a pedagogické uplatnění bylo omezené. Nastoupil proto do civilního zaměstnání v podniku Povodí Moravy, kde pracoval v dělnické pozici.

Pracoviště v „unimobuňce.“ Kontroloval hladinu řeky. Pamětník vzpomínal, že právě tato práce mu umožňovala zůstat mimo přímý dohled institucí a zároveň si zachovat vlastní rytmus: „Byla to práce, kde si člověk mohl být hodně sám a měl čas číst, studovat a přemýšlet o svých projektech. Zaměstnání v Povodí Moravy vnímal jako dočasné, nikoli jako životní dráhu. Přesto se mu stalo důležitým zázemím, které mu umožnilo pokračovat v neoficiální tvorbě. Ve volném čase se nadále věnoval akcím v krajině i ve městě, které realizoval bez veřejné propagace a bez ambice oficiální prezentace. Tyto aktivity probíhaly především v okolí Olomouce a na Českomoravské vrchovině, kam se pravidelně vracel. Spolu s Horáčkem vydali i několik čísel samizdatového časopisu „Ha“.

Vedle vlastní tvorby se zapojoval i do přípravy výstav a neoficiálních setkání. Podílel se na instalacích prací jiných autorů, pomáhal s technickým zajištěním výstavních prostor a účastnil se diskusí, které probíhaly v úzkém okruhu umělců a přátel. Tyto aktivity nebyly veřejně viditelné, ale tvořily důležitou součást neoficiálního kulturního života města. Pamětník zdůrazňoval, že v té době nevystupoval jako organizátor: „Nebyl jsem ale organizátor ani mluvčí. Spíš jsem si jel svoje.“ 

Významnou roli v tomto období sehrál Ladislav Daněk, s nímž se Vladimír seznámil již během studia. Daněk měl zkušenosti z divadelního prostředí, kde pracoval jako kulisák. Mezi oběma vznikl dlouhodobý pracovní i přátelský vztah založený na sdíleném zájmu o neoficiální umění a výstavy. Pamětník vzpomínal, že Daněk měl mimořádný přehled o výtvarném dění. Společně systematicky navštěvovali výstavy a ateliery starších kolegů a mapovali a dokumentovali jejich činnost a dílo. Kontakty s Daňkem a dalšími osobnostmi olomoucké scény posilovaly Havlíkovo ukotvení v místním prostředí, přesto se nadále cítil spíše solitérem. 

Pedagogická zkušenost

Koncem osmdesátých let působil Vladimír Havlík jako učitel výtvarného oboru na Lidové škole umění v Hostivaři. Jednalo se o jeho první pedagogické působení, při němž vyučoval děti a mládež. Tato zkušenost předcházela pozdějšímu nástupu na vysokou školu a patřila k jeho praktickým pedagogickým aktivitám před převratem. Krátce po roce 1989 se přihlásil do konkurzu na pedagogické místo na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého. Konkurz probíhal již v atmosféře výrazně odlišné od předchozích let. Pamětník vzpomínal, že poprvé neměl pocit, že by bylo nutné své postoje nebo zkušenosti skrývat: „Najednou se člověk nemusel hlídat, co říká a co ukazuje.“ V konkurzu uspěl. Tento moment vnímal jako zásadní zlom po letech pohybu mimo oficiální instituce: „Bylo to poprvé, kdy jsem měl pocit, že to, co jsem dělal předtím, má nějaký smysl i pro školu.“ Do pedagogické práce vstupoval s vědomím vlastní neoficiální zkušenosti. Nesnažil se navazovat na autoritativní model výuky, ale spíše na individuální podporu studentů. Sám k tomu říkal: „Nechtěl jsem nikoho učit, jak to má vypadat. Spíš aby si na to každý přišel sám. „Zkušenosti z normalizačního období, z práce mimo hlavní proud i z neoficiální výtvarné scény se promítly do jeho přístupu k výuce. Důraz kladl na samostatné uvažování, osobní odpovědnost a otevřenost k různým formám vyjádření. V tomto smyslu navazoval na podporu, které se mu během studia dostalo od několika málo pedagogů, zejména od těch, kteří mu umožnili hledat vlastní cestu.

Vladimír Havlík se dlouhodobě pohyboval mimo hlavní proud oficiální kultury a systematicky rozvíjel svoji vlastní uměleckou a později i pedagogickou cestu. V době normalizace realizoval akce ve městě a krajině a udržoval kontakty s okruhem spřízněných autorů. Jeho činnost je charakteristická důrazem na samostatnost, kontinuitu a osobní odpovědnost.

V době natáčení v prosinci 2025 Vladimír Havlík žil, učil a tvořil v Olomouci.