Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miroslava Havelková (* 1963)

Tady je volná cela po Wonkovi, tady si to můžete rozmyslet, jak dlouho chcete

  • narozena 16. června 1963 ve Šternberku

  • otce po roce 1968 vyloučili z KSČ a nemohla tak studovat gymnázium

  • od 80. let se pohybovala v prostředí československého undergroundu a disentu

  • ruku v ruce s tím absolvovala řadu výslechů

  • iniciátorka setkání československých emigrantů s „neemigranty“ v Budapešti (1988)

  • organizátorka listopadových demonstrací 1989 v Rychnově nad Kněžnou

  • v roce 1990 se přestěhovala do Německa, o pět let později se vrátila do ČR

  • po roce 2000 vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy

  • autorka knihy Milan „Plukovník“ Kubes (vyd. 2015)

Už od středoškolských let ji to táhlo k alternativní scéně, undergroundovému dění, disentu. Díky tomu se seznámila s celou řadou významných postav protikomunistického vzdoru… a díky tomu skončila nesčetněkrát u výslechu, čelila obvinění, přišla o pas. „Byli jsme na strašně dlouhým výslechu v Hradci Králové, v tom podzemí. Vyslýchárny, to byly takový sklepní kóje. A když jsem tam suverénně vkročila, že odmítám vypovídat, tak mi řekli: ‚To je v pořádku, to nemusíte. Tady je volná cela po Wonkovi, tady si to můžete rozmyslet, jak dlouho chcete,‘“ vypráví Miroslava Havelková.

Máma brečela, že bude válka

Miroslava Havelková, rozená Kociánová, se narodila 16. června 1963 ve Šternberku. Vyrůstala v nepříliš majetných poměrech – po měnové reformě v roce 1953 přišli prarodiče o veškeré úspory. První rok života bydlela u Dlouhé Loučky, poté se s rodiči přestěhovala do hájovny v nedaleké Oskavě u Rýmařova na Jesenicku. Otec Miroslav pracoval jako hajný, matka Zdena na dělnických pozicích ve fabrikách Moravolen a Družspoj. K tomu si rodiče přivydělávali včelařstvím. Rané dětství má spojeno s prací na zahradě a na poli v rámci relativně poklidného života na hájenské polosamotě. 

Ze svých pěti let si dobře vzpomíná na průběh i atmosféru invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Lítala letadla, strach rodičů, máma brečela, že bude válka. […] Projížděly tam ruský kolony vojáků, nesměli jsme na silnici, museli jsme zůstat za vraty a když se blížilo vojenské auto, tak jsme se museli schovat,“ vybavuje si. V době srpnové okupace 1968 byl otec Miroslav členem komunistické strany (KSČ). V následujících letech pak neprošel normalizačními prověrkami a z partaje jej vyloučili, což později Miroslavě zkomplikovalo studijní možnosti.   

Odrbané manšestráky, na sobě kilo korálků. Když jsem tam vešla, všichni ztichli

Rok po invazi nastoupila do první třídy, základní školu dokončila v roce 1978. Po ní si přála studovat gymnázium, to ale kvůli kádrovému škraloupu otce nemohla. Nakonec – a stejně jen díky známostem rodičů – nastoupila na střední školu ekonomickou v Šumperku. „Dojížděla jsem každý den hodinu a půl tam a hodinu a půl zpátky. Strašný [smích]. Vstávala jsem asi v půl šestý.“ Přestože původně nešlo o preferovanou školu, našli se na ní dle vyprávění zajímaví a – navzdory měnícím se poměrům – ideologicky nezabarvení učitelé. Jeden z nich vyučoval těsnopis. „To byl takovej starej pán, shrbenej, blbě chodil. Pak jsme se dozvěděli, že to měl ještě z koncentráku, jak ho bili.“ Těsnopis se stal oblíbeným předmětem, Miroslava v něm reprezentovala školu na různých soutěžích, což nakonec mělo nečekanou dohru:

„Jednou, to měli komunisti velkou schůzi, když byl v Polsku převrat a do školy poslali vzkaz, že tam chtějí někoho, kdo je nejlepší na těsnopis, ať jim to přijde zapisovat. A oni tam poslali mě [smích]. Já jsem chodívala v kárované košili, nesměli jsme nosit džíny, tak jsem měla takové odrbané manšestráky a na sobě asi kilo korálků, různě na krku a všude. A teď jsem přišla do té jejich auly, měli tenkrát postavený nový palác, krátce otevřený. A když jsem tam vešla, tak všichni ztichli a koukali na mě. Sedla jsem si do té první řady a zapisovala jsem celou tu schůzi. To byla tragédie!“ vzpomíná pamětnice se smíchem. Během studií na střední škole navázala kontakty s podzemním a kontrakulturním děním. S máničkami se prvně seznámila ve Čtverce, undergroundové hospodě v Uničově. Pravidelně se pak scházeli na chatách, v bytech a po hospodách, „androš takový ten chlastací, abych tak řekla,“ dodává pamětnice. 

Chodili jsme nahý, měli jsme ohýnek, živili se škeblema

Díky kontaktům s podzemím se ještě před maturitou, na jaře 1982, dostala do hledáčku státní moci. Stalo se tak při příležitosti jednoho z plánovaných chatových setkání. „Měli to obklíčený, takže jsme se tam ani nedostali. Odvezli nás na stanici a pak do Chrudimi na výslech.“ Výslechem se celý incident zdaleka neuzavřel. „Dali to vědět do školy a chtěli mě vyhodit. Asi měsíc před maturitou. Ředitel školy [inženýr Tvrdoň] se za mě postavil, tak si ho taky předvolali k výslechu. A jak jsem se dozvěděla, tak on pak dostal infarkt a zemřel ještě před tou maturitou, když jsem se vracela ze svaťáku, tak už měl po pohřbu,“ vypráví.

Úspěšné složení maturity odstartovalo poslední prázdniny před nástupem do práce. Letní měsíce roku 1982 Miroslava se svým přítelem Jaroslavem Havelkou využila pro cestu stopem do Bulharska. Tam založili jakousi dočasnou komunitu a přebývali ve zříceném domě na pláži. „Chodili jsme nahý, měli jsme ohýnek, živili jsme se škeblema a jednou za čas se šlo do Varny na trh,“ popisuje. Prázdninovou idylku květinových dětí nakonec předčasně ukončila – opět – státní moc. „Sebrali nás tam policajti a vyhostili. Úplně nás vyhodili.“ Po návratu do československé normalizační reality nastoupila Miroslava do práce v hotelu Rudá hvězda v Rychnově nad Kněžnou na pozici provozní účetní. V tomtéž roce – 1982 – se provdala za Jaroslava Havelku, bratrance signatáře Charty 77 a politického vězně Karla „Kocoura“ Havelky. Manželům Havelkovým se narodily dvě dcery, Lenka a Jana.

Jako by umřeli

V roce 1987, po návratu z mateřské, nastoupila Miroslava Havelková do práce na vedoucí pozici v prodejně se zeleninou v Rychnově nad Kněžnou. A coby vedoucí malého zelinářství má bohaté zkušenosti s dnes často ironizovanými normalizačními frontami před obchody. „Hlavně když přivezli ty pomeranče a banány, tak to byly fronty až za roh! Jsem to ani nestíhala vyndávat z auta. […] A třeba před samoobsluhou, která byla hned naproti, ve čtvrtek se vozilo maso, tak tam stáli už od šesti hodin, aby si koupili nějaké maso za levnější peníz, anebo vůbec nějaké maso,“ vypráví pamětnice. 

Po celou dobu se nadále scházela s tamními máničkami a pohybovala na alternativní scéně. „Postupně se tam [do Rychnova] přistěhovali i další lidi, takže jsme tam udělali takovou odbojovou buňku – pořádali různé akce, koncerty, výlety. […] Občas se to povedlo, občas nám to vybrali policajti. Nebo jsme jezdili na koncerty, které pořádal někdo jinej, nebo se jezdilo na ty baráky. Dělali jsme třeba i zájezdy, to byla spíš legrace. Půjčil se autobus od nějakýho sportovního oddílu, pozvali jsme známé a jelo se do sklípku na Moravu. Tři dny ve víně, v autobuse naraženej sud s pivem [smích].“ Řada přátel z podzemí však v průběhu 80. let Československo opustila. „Bylo to takové občas tristní. Někam se jelo a probíralo se: Ten zrovna odešel, ten utekl. A bylo to takové, že už ty lidi v životě neuvidíme, jako by umřeli.“  

Přijeli muzikanti a po mnoha letech se potkali emigranti s Čechy

Roku 1988 se Miroslavě podařilo legálně podívat na Západ, této možnosti předcházela řada peripetií – děti za oponu režim nepustil a Miroslava nakonec musela podat i výpověď v zelenině, kde jí cestu nechtěli povolit. S manželem pak procestovala Rakousko, Německo a Francii. Výjezd za dočasnou svobodou využili k setkání s československými přáteli v emigraci a disentem. „V té době jsme se znali s Čuňasem, takže od Čuňase jsme měli radu, koho navštívit. Navíc jsme jeli přes Vídeň – a tam měl [manžel] Jarda spoustu známých, kteří emigrovali před deseti lety. Žil tam Skalák, Chmelák, Kocour, Černegovi… Takže jsme jeli navštívit kamarády z mládí. Londýn tam dělal setkání mániček v emigraci.“ 

Z Vídně pokračovali do Mnichova, kde na doporučení Františka „Čuňase“ Stárka navštívili Ivanu Šustrovou (sestru Petrušky Šustrové) a jejího přítele Milana Kubese, aktivního účastníka třetího odboje, který spolupracoval – mimo jiných – s Pavlem Tigridem. Na návštěvě se zrodila myšlenka uspořádat hromadné setkání československých emigrantů a „neemigrantů“ v Budapešti. Za tímto účelem odjela Miroslava do Paříže, kde se setkala s Pavlem Tigridem. „Kubes nás tam poslal, že tam musíme. Tak jsme byli v redakci Svědectví. Zaplatili nám tam na dvě noci hotel hned vedle, tak jsme si říkali: ‚To je neskutečný!‘“ Setkání proběhlo v září 1988 Budapešťském klubu. „Přijeli muzikanti – Třešňák, Hutka, Neduha a nějaká rakouská kapela. Je to popsané v Infochu. […] Po mnoha letech se potkali emigranti s Čechy,“ shrnuje. 

Obvinili mě někdy v květnu. A sebrali mi pas

Setkání se (opět) neobešlo bez reakce bezpečnostních složek a Miroslava musela (opět) k výslechu. Od listopadu 1988 ji pak StB vedla v takzvané Evidenci zájmových osob. Další útisk následoval po dubnu 1989, kdy v Pardubicích proběhlo setkání chartistů. „Přijel tam Saša Vondra, byli tam Stibicovi, Inger a ještě tam byl pan Malý, s ním jsem se potkala už někdy předtím, o něm jsme mluvili s Tigridem. Tak tam bylo takové setkání, bylo to v hospodě, ‚jakože‘ narozeniny. A v půlce tam vtrhli policajti, estébáci a my jsme tam měli různé tiskoviny a letáky. […] Obvinili mě někdy v květnu, koncem května, z nedovolenýho shromažďování a nějaké pobuřování nebo co. A sebrali mi pas.“ 

Trpkých zkušeností s režimem se k roku 1989 nastřádalo přespříliš, a tak si na jaře téhož roku Havelkovi podali žádost o vystěhování z Československa. „To bylo potom, co vybrali Čuňase. Sebrali mu archív, vlastně ho zavřeli. My jsme byli na strašně dlouhým výslechu v Hradci Králové, v tom podzemí. Vyslýchárny, to byly takový sklepní kóje. A když jsem tam suverénně vkročila, že odmítám vypovídat, tak mi řekli: ‚To je v pořádku, to nemusíte. Tady je volná cela po Wonkovi, tady si to můžete rozmyslet, jak dlouho chcete.‘“ Díky tomu, že manžel pocházel z částečně německé rodiny, komunisté žádosti skutečně vyhověli a celá rodina Havelků i s dětmi se mohla legálně vystěhovat do Západního Německa. Získat potřebná povolení bylo – dle vyprávění – kupodivu poměrně snadné.

Tady je dobojováno, tak si pojedeme vydělat peníze

Pád komunismu všechno paradoxně zkomplikoval. „My jsme dělali v pátek [17. listopadu 1989] rozlučkový večírek, měli jsme tam asi dvě tři kapely – a přijel někdo z Prahy, že je tam velká demonstrace. A my jsme říkali: ‚Tam už jich bylo! Tam jsme byli několikrát. Zas polijou vodou a nic se neděje, tady je to na sto let.‘“ Přes počáteční nedůvěru se pak Miroslava do sametového dění aktivně zapojila. „Dělali jsme první demonstraci v Rychnově nad Kněžnou. […] Pořád se nevědělo – dopadne to, nedopadne to? Sledovala se televize. To byly úžasný dny.“ Sama se tehdy divila, kolik dalších lidí z Rychnova se zapojilo. „Bylo tam pódium, jak slavili VŘSR, tak to tam ještě neměli zbourané. Tak jsme ho využili a z okna, z prvního patra nám kamarád hodil prodlužku. Na to se napojil megafon a střídali jsme se na pódiu. Zapojil se i jeden člověk z muzea, šéf v nějaké firmě i lidi, do kterých bychom to neřekli.“

Mimoto se zúčastnila i několika demonstrací v Praze. „Bylo to úžasný. Letáky všude vyvěšený a ta účast… Dav lidí – a jaká to byla euforie, radost a úplně neskutečný, že to bylo bez těch vodních děl. A že se toho účastnilo tak moc lidí a všichni na sebe byli milí a hodní.“ I přes tolik vytoužený pád totality se nakonec Havelkovi do Německa krátce po revoluci přestěhovali. „Já jsem říkala: ‚Tady je dobojováno, tak si pojedeme vydělat peníze.‘ A on [manžel] tam hrozně chtěl a já jsem to neměla tak, že tam budeme napořád.“ Manžel Jaroslav Havelka se nejprve vystěhoval sám, v lednu 1990, Miroslava s dětmi za ním přijela v létě téhož roku. V Bavorsku se Jaroslav živil jako řemeslník, Miroslava pracovala v kuchyni, děti – byť zpočátku neuměly německy – nastoupily do škol. V rámci časových a finančních možností Miroslava jezdívala zpět do Česka a v roce 1995 se do původního domova vrátila natrvalo.

Po návratu do České republiky vystřídala vícero adres – Sušice, Černíč, Klatovy, Praha. Dcery vystudovaly školy a vzdělání – které jí v normalizačních dobách kvůli kádrovému profilu otce nebylo umožněno – si rozšířila i Miroslava. Po roce 2000 vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Není bez zajímavosti, že kvalifikační práci psala o výše zmíněném Milanu Kubesovi, se kterým se seznámila v roce 1988 v Mnichově a který ji seznámil s Pavlem Tigridem. Studie pod názvem Milan „Plukovník“ Kubes pak vyšla i knižně – v roce 2016, rok po Kubesově smrti. 
 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Václav Kovář)