„Já jsem měl dobrý sluch, to bylo moje štěstí, když jsem přecházel přes ty hranice, převáděl. Já měl tu výhodu, že jsem slyšel opravdu velmi dobře. Jen někde malounko něco zašelestilo - a já už jsem věděl, kde je hlídka. To jsem zjistil mým sluchem. Oni někdy taky kouřili, což bylo snadný zjistit. A někdy nekouřili, a jenom někde něco šustlo, tak jsem to slyšel a vyhnul jsem se tomu, kde byli, a obešel jsem je. A tak jsem potom přešel hranice. A tak jsem se do toho dostal, že jsem nakonec převáděl i ty lidi, co měli v lágru manželky nebo rodiče. Tak jsem je převedl přes ty hranice, když potřebovali.“ – „A která cesta byla nejnebezpečnější?“ – „Všecky jsou. Když jste chodila do Čech, tak byly všechny cesty nebezpečný. Ale dopadlo to, zaplať Pán Bůh, vždycky dobře. Já se vždycky pomodlil před přechodem. Modlil jsem se k Panně Marii a říkal jsem jí, jestli dělám něco špatně, ať mi nepomáhá. Ale vždycky jsem z toho vyšel dobře. Já jsem hlídky někdy viděl, někdy neviděl, někdy slyšel. A tak jsem je obešel, když jsem je slyšel, a zase jsem přešel ty hranice.“
„Jenomže jak jsem prošel přes ten les a až dolů přes sedlo, přišel jsem tam na prostranství. Byl jsem naprosto zničený. Žízeň, všecko. Přišel jsem do vesničky k takové chaloupce. Chtěl jsem se jenom něčeho napít. A tam byl ten rumunský emigrant, tak aby mně dal něco k pití. Dal mi, myslím, nějaké mléko. A jak jsem se napil, tak jsem okamžitě usnul. A on mezi tou dobou šel na SNB – a tam mě chytli. A teď mně tam našli ten zásobník. On tam dělal rámus, patrony nebo co. Tak mě vysvlékli a všechno sundali a našli tam ten zásobník. A kde jsem ho vzal a tak dále. Tam měli takového esenbáka, to byl komunista jako hrom, to byl konec. Přivázali mě k posteli a ráno mě odtáhli na nádraží a do Krumlova, Krumlov myslím první, a pak do Budějovic a z Budějovic do Tábora a z Tábora zase na Hradčany – loretánský zvonky jsem slyšel každý den. Tam byla vojenská věznice. Tam jsem zažil, když mě přijímali. Špatný…“
„A teď on chtěl, abych dal ruce nahoru. Už jsem věděl, že musím něco dělat. Tak jsem vylezl nahoru, chytil jsem se za břicho, jakože to bolí. A nedělal jsem nic, jen jsem se díval okem, kde má tu flintu. A jak jsem to zjistil, tak jsem ji najednou chytil, srazil zpátky ode mě a hned jsem ji, jak jsem tu flintu měl, tak jsem s ní škubnul. On ji držel, já ji taky držel, ale já jsem ho vrazil zpátky s tou flintou. A samozřejmě škubnul jsem mu s ní pořádně a on tu flintu pustil a převrátil se dolů z cesty na zem. A já mu ještě říkám: ,Warum bist du zu toll?´ (nesrozumitelné; ve druhé nahrávce: ,Proč jsi tak pitomej, proč mě nenecháš, já ti nic neudělám.´). To jsem ještě dovedl taky trochu německy. A on, jak jsem ho viděl, chudáka, on ty oči měl vylezlé ven z toho, jak byl šáchnutej. Jako mrtvola to bylo. Já tu flintu vzal, zásobník jsem z ní vyhodil. Ten jsem strčil do faldovek a flintu jsem potom vyhodil do lesa, když už jsem byl od něj ,safe´(v bezpečí). A když jsem ho srazil, tak aby mě už nenásledoval, tak jsem vystřelil taky z mojí pistole a lesní dělníci mu šli na pomoc. Mysleli si, že mu chci něco udělat. Já neměl v úmyslu naprosto mu nic udělat, já se chtěl jenom dostat zpátky na hranice. A to už jsem věděl, kam jít, už jsem tam skoro byl. Jen tu cestu přejít.“
„Bylo nás přes čtyřicet, tak dvacet jich mohl nákladní vůz vzít první a odvézt do lágru, kde jsme byli ubytovaní. A přijeli zpátky a odvezli dalších dvacet. Tak jedině tu dobu vyčkat, jak odjedou. Tak nás dali do místnosti, ta byla hlídaná stráží s flintou, jak jim říkali. Hlídal tam jeden od dělníků, od komunistů. Stál u dveří a dával pozor, aby někdo neutekl, než přijede to auto. My jsme to vystihli a říkali jsme: ,Musíme riskovat´. Tak jak první odjeli, byl jsem s Tondou domluvený a řekl mu: ,Hele, Tondo, já tam skočím ke dveřím, otevřu je a vylítnu ven. A ty musíš za mnou, tak jedině utečem.´ Ale brali jsme si taky riziko, protože tam někdy venku hlídali esenbáci a měli psy. Ale tohle náhodou vyšlo, esenbáci tam nebyli, psi tam taky nebyli. A já vylítnul ze dveří ven a Tonda řekl, ten strážce se tak leknul, že tam nechal stát flintu. A vyběhnul ven a křičel na nás (jak jsme se pak dozvěděli od jiných, co utekli): ,Mládenci neutíkejte, já to na vás neřeknu´. Řekne, neřekne, my už jsme byli pryč – u zdi, u té vysoké hradby. Tu jsme přelezli a za ní byla cesta.“
„Tondovi říkám: ,Hele, tady je nějaký hajný. Musíme vyhledat pomoc. My už nemůžeme jít,´ protože se nám zespoda na nohou dělaly puchýře. Byli jsme mokří a unavení. Tak já jsem řekl Tondovi: ,Tondo, tady počkej za těmi dřevy.´ Bylo ráno, tak před sedmou hodinou. Jen jsem otevřel dveře, tak tam je ženská jako vy. Já jí říkám: ,Nezlobte se, my nejsme žádní zločinci, já jsem u SNB, utekl jsem z vězení, zavřeli mě jen proto, že jsem převáděl lidi přes hranice.´ A ona povídá: ,Jé, pojďte dál, my máme syna a on chce taky utéct a my nevíme, jestli to už udělal nebo ne.´ A hned tam byl hajný, přišel za ní a říkal: ,Pojďte dovnitř, nebojte se nic´. Hrozně nám pomohli, ošetřili nohy nějakým tím olejem, co mají na zvířata, pořádně umyli, dali nám jídlo a počkali jsme do večera. A večer jsme se domluvili, hajný říkal: ,Já tady mám místo v lese, kde budete schovaní, o něm vědí jen cikáni, oni tam chodí rodit.´ Dali nám nové boty, jídlo a v noci nás tam odvedli. Mezitím jsme se domluvili, kdyby mohli uvědomit někoho z mého kraje. A oni řekli: ,Jo, jo, napište dopis.´"
„Když jsme byli zavření, byli jsme vyslýchaní, tak jsme se dostali spolu až na Pankrác. Každý byl vyslýchaný zvlášť, samozřejmě. Tehdy si pozvali Vyletu do místnosti na policejním ředitelství. Zavázali mu oči. Když jste přišla do dveří, tak vás hned někdo kopnul, dostala jste ránu do břicha, do nohou, a už to lítalo. Nevěděla jste, kdo vás bije. A všechny ty ,příjemné‘ věci vám přitom povídali, to si dovedete představit. Teď jsem ho viděl: zuby rozbité a vyražené, několik týdnů nemohl mluvit a všecko ho bolelo. Tak já jsem čekal každý den, kdy to přijde na mě, to bití, kdy mě zavolají. Ale nevím proč, zaplať Pán Bůh, mě nakonec nezbili jako jeho. Já jsem nebyl bit, ale hladu jsem zažil zrovna tak jako on. Ale neměl jsem takový hlad, jako měl on. Já s tím vydržel strašně a ještě jsem si nakonec ušetřil ten kousek chleba navíc, aby mně zbyl na příští den, kdybych nedostal žádný, tak abych měl druhý den aspoň kousek chleba. Tak jsme to prodělali společně všecko, celou tu tragédii.“
Celé nahrávky
1
Česká katolická misie v Brookfieldu, Chicago, Illinois, USA
Josef Hasil se narodil 8. února 1924 v Zábrdí u Prachatic jako sedmé z osmi dětí. Po totálním nasazení v bavorském Pasově působil u partyzánů a odzbrojoval Němce. Po válce nastoupil k SNB. Při službě ve Zvonkové začal velmi brzy po únorovém komunistickém puči pomáhat s kolegou Zdeňkem Vyletou emigrantům s útěkem na Západ. Dne 20. října 1948 však při návratu z Bavorska došlo v blízkosti hranic k souboji. Josef vyvázl, byl však vzápětí udán mužem, jehož na pokraji sil požádal o vodu. Prošel řadou výslechů a věznic (Český Krumlov, Tábor, České Budějovice, Hradčany – Loreta, Pankrác, Bory, Dolní Jiřetín). Na pankráckém dvoře vídal generála Heliodora Píku a další odsouzence čekající na smrt. Nechvalně proslulý soudce Karel Vaš odsoudil Josefa Hasila 2. února 1949 k devíti letům vězení. V táboře nucených prací v Dolním Jiřetíně naplánoval Josef se spoluvězněm Antonínem Vítkem útěk: při čekání na dopravu po vyfárání proklouzli ozbrojenému dozorci a uprchli nepředvídatelným směrem, k Žatci. Josef Hasil po přechodu hranice navázal (stejně jako jeho bratr Bohumil) spojení s americkou zpravodajskou službou CIC, předchůdkyní CIA. Společně převáděli z Československa uprchlíky – od matek s dětmi po důležité politiky, zároveň spolupracovali s odbojem a vybudovali rozsáhlou síť informátorů. Do aktivit se zapojil i bratr Julius, který se později usadil v Kanadě. V materiálech StB je nepolapitelný agent-chodec Josef Hasil nazýván Králem Šumavy. Při jednom společném přechodu v září 1950 bratra Bohumila zasypalo devět kulek. Ani zbytek Hasilovy rodiny neušel krutým perzekucím. Se vznikem železné opony emigroval Josef v roce 1954 do USA. Zde se oženil s Eliškou (rozenou Pokornou), pracoval mimo jiné jako kreslič v automobilce General Motors a zapojil se do českých spolků a farností. V roce 2001 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za hrdinství. Josef Hasil zemřel 15. listopadu 2019. V roce 2023 mu byl udělen statut účastníka odboje a odporu proti komunismu in memoriam.
První setkání v den sv. Františka, kdy jsme dozpívali světcova (pro Hasilovu rodinu nešťastně přiléhavá) slova: "Kde tiskne bezpráví, ať křivdy snáším"
První setkání v den sv. Františka, kdy jsme dozpívali světcova (pro Hasilovu rodinu nešťastně přiléhavá) slova: "Kde tiskne bezpráví, ať křivdy snáším"
Propagandistický film Král Šumavy a Kalčíkova stejnojmenná kniha se inspirovaly i příběhem Josefa Hasila. Negativní postava však zde nesmí být esenbákem.
Propagandistický film Král Šumavy a Kalčíkova stejnojmenná kniha se inspirovaly i příběhem Josefa Hasila. Negativní postava však zde nesmí být esenbákem.
Král Šumavy na obrazovkách: propagandistický film Karla Kachyni.
Smyšlený příběh, odehrávající se v roce 1948, přenesený na filmové plátno v roce 1959. O jeho existenci se Josef Hasil dozvěděl až dlouho poté.
Král Šumavy na obrazovkách: propagandistický film Karla Kachyni.
Smyšlený příběh, odehrávající se v roce 1948, přenesený na filmové plátno v roce 1959. O jeho existenci se Josef Hasil dozvěděl až dlouho poté.
Vězeň Josef Hasil: na konci roku 1948 byl nechvalně známým soudcem Karlem Vašem, spoluzodpovědným za justiční vraždu generála Heliodora Píky, odsouzen na 9 let za zločin úkladů proti republice
Vězeň Josef Hasil: na konci roku 1948 byl nechvalně známým soudcem Karlem Vašem, spoluzodpovědným za justiční vraždu generála Heliodora Píky, odsouzen na 9 let za zločin úkladů proti republice
Snoubenku Marii Vávrovou, čekající Hasilova syna Josefa, chtěl do svobodného světa proslulý převaděč dostat hned několikrát. Odchod však opakovaně odmítala.
Snoubenku Marii Vávrovou, čekající Hasilova syna Josefa, chtěl do svobodného světa proslulý převaděč dostat hned několikrát. Odchod však opakovaně odmítala.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
