„Okna sálu, kde se schází pohraničníci, vedou do volného prostoru, je v prvním patře. Měl jsem ve firmě lešení, postavili jsme ho do úrovně oken. Od kapel jsme si vzali ozvučení a dvě ohromné bedny. Ty jsme dali přímo proti těm oknům, že jim budeme dělat rachot do toho jejich sálu, přeřveme ty internacionály. Pouštěli jsme jim tam to, co oni zakazovali – Kryla, Kubišovou, Sváťu Karáska, Plastiky. Do toho jsme v přestávkách četli, střídali jsme se, přečetli jsme příběhy všech 282 obětí železné opony.“
„V tu dobu byla amnestie Václava Havla, na svobodu se dostalo spoustu našich kamarádů, kteří byli ve vězení za příživu. Ondra Klišík se znal s prachatickou galerkou. Petr Uhl prosadil v parlamentu úlevu pro firmy, které zaměstnají amnestované. To nebyl problém, byli to všechno Ondrovi kámoši. Na té stavbě pracovali lidi, kteří měli dohromady odsezeno asi 785 let. Ti kluci dali jednu facku na zábavě a už se to s nimi táhlo. Pracovali v euforii, stavba rostla jako z vody. Ti kluci se poprvé vrátili z kriminálu a nemuseli ke kádrovákům a potupně si říkat o práci, šli dělat ke kámošům.“
„Napadla mě taková akce v duchu Gorbačova. Otloukat jim o hlavu to, co řekli. V Jihočeské Pravdě se o nás psalo, moje jméno se objevilo v jednom článku s Václavem Havlem, na to jsem dodnes pyšný. Byli jsme ti ‚samozvanci‘, našli si své samozvance v okrese Prachatice, mě a kluky Ondřeje a Františka Klišíkovi. Starostové mi psali odsuzující dopisy. Začal jsem jim odepisovat, že to nemusí být úplně, jak si myslí. Že nechceme bořit, jestli chtějí, že přijedeme na brigádu – ale se svým dlouhým vlasem a názory – a pomůžeme jim zvelebit ubytovnu nebo kulturní dům. Že v této společnosti chceme žít, ale chceme mít možnost uplatňovat i svoje názory a postoje, což nám jejich vládnutí neumožňuje.“
„Sepsal jsem diskusní příspěvek na nějakou konferenci celozávodních odborů, sešlo se tam 150, 200 odborářů, měly být řízky, bramborový salát, něco se slavilo. Vystoupil jsem s diskusním příspěvkem, kde jsem kritizoval poměry v podniku. Příklad, proč mám já jako mistr údržby dávat tomu dělníkovi pokutu za to, když si chce dát desítku pivo, když vidí z okna svého pracoviště podnikové auto plné alkoholu, jak ho naváží na komunistickou schůzi. Oni tehdy ze mě udělali disidenta. Předseda odborů a předseda partaje, oba otcové mých spolužáků, vystoupili s hrozně plamenným projevem, udělali ze mě kontrarevoluční živel, který obnovuje rok 1968 ve Volarech. Bylo vidět jen oči sklopené do talíře, do jejich životů se to znovu vrátilo, to, co oni vzdali, už na tu dobu rezignovali, byla to fakt určitým způsobem zlomená generace. Najednou jsem věděl, že takhle skončit nemůžu.“
Bohumil Harmonický (původním jménem Miroslav Crha) se narodil 7. května 1963, většinu života prožil na Šumavě ve Volarech. Jeho otec Miroslav Crha byl náčelník štábu Pohraniční stráže, sloužil ve Volarech, matka Soňa pracovala jako učitelka v jeslích. Jako dítě otce a další strážce komunistických hranic obdivoval, později se od něj i kvůli jeho alkoholismu a násilnické povaze distancoval, změnil si i jméno na Bohumil Harmonický. V roce 1978 začal chodit na stavební průmyslovku ve Volyni, tady spolupracoval s amatérským divadlem, začal „získávat obzor“ a „otevřel se kultuře“. Otec slíbil, že mu zařídí náhradní vojenskou službu, slib ale nedodržel a pamětník prožil dva roky u Pohraniční stráže v Českých Budějovicích. Po vojně nastoupil jako stavební technik do Jihočeských dřevařských závodů, jeho otec tu dělal vrátného, kvůli alkoholismu musel u Pohraniční stráže skončit. Právě alkohol na pracovišti a různý přístup k prominentům a dělníkům byl tématem jeho kritického vystoupení na schůzi odborů, díky kterému se pro funkcionáře stal „kontrarevolučním živlem“. S dvojčaty Františkem a Ondřejem Klišíkovými založil Bohumil Harmonický v roce 1989 jihočeskou buňku Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Na jaře 1989 sepsal petici, v níž požadoval propuštění politických vězňů a legalizaci opozice, jeden výtisk předal osobně Úřadu předsednictva vlády ČSSR, druhý velvyslanectví USA, petici citovalo i vysílání rádia Svobodná Evropa. V létě 1989 si stěžoval na Městském národním výboru ve Volarech, že je ve městě dosud Stalinova ulice. Sbíral podpisy pod petici Několik vět, kterou začátkem léta 1989 zveřejnila Charta 77, a byl za to souzen, před trestem ho zachránila sametová revoluce. V listopadu 1989 byl aktivní v Občanském fóru a usedl v pětičlenné radě města Volary. Politiku brzy opustil a začal podnikat ve stavebnictví, stavěl většinou rodinné domy, jeho firma ale nakonec skončila v insolvenci. V letech 2015 a 2016 uspořádal Festival proti ztrátě paměti na protest proti tomu, že se v hlavním sále volarské radnice schází Klub českého pohraničí (bývalí příslušníci, pomocníci a sympatizanti Pohraniční stráže). Během prvního ročníku celebroval bohoslužbu za oběti železné opony kardinál Miroslav Vlk, ÚSTR připravil výstavu Králové Šumavy, v bývalých kasárnách byl koncert. Během druhého ročníku nechal pamětník u radnice postavit lešení, „pohraničníkům“ hrál do oken sálu Kryla, Kubišovou, Karáska a Plastiky, nechal číst příběhy 282 obětí železné opony. V roce 2015 dostal od Ústavu pro studium totalitních režimů Cenu Václava Bendy za význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie. V roce 2017 dostal od ministerstva obrany osvědčení účastníka třetího odboje.
Festival proti ztrátě paměti - jeho účastníci staví lešení pod okny volarské radnice, budou z něj pouštět hudbu do oken, kde probíhá sraz Klubu českého pohraničí
Festival proti ztrátě paměti - jeho účastníci staví lešení pod okny volarské radnice, budou z něj pouštět hudbu do oken, kde probíhá sraz Klubu českého pohraničí
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
