František Hanisch

* 1928  †︎ 2014

  • „V Tatarsku na Sibiři mezi Novosibirskem a Omskem nás najednou vyložili a řekli: ‚Jste na místě, můžete vystupovat!‘ A kam? Tam bylo sněhu, plno sněhu, už byl listopad. ‚Ven, ven, ven!‘ Tak jsme šli ven do toho sněhu a tam čekali. Kdo měl peřinu, tak s peřinami ven, aby se ohřáli, dokonce někomu ty peřiny chytly a my kluci jsme z toho měli radost. No, ale když na to pomyslím, tak to byla hrůza. Tam nás dali do jednoho domečku. Totiž na tom nádraží měly ty obce dál od trati, asi tak devadesát až sto kilometrů to bylo... tak ty měly svého člověka a koně a domeček na nádraží. Tak tam nás zavezli. Opravdu nás tam bylo plno. Spali jsme venku, protože tam uvnitř stáli na jedné noze tu noc. Já jsem se probudil a nade mnou byl sníh, ale teplo, vůbec žádná zima mi nebyla, a to byl mráz.“

  • „Když vypukla válka a Němci napadli Rusko, tak na podzim, to bylo v říjnu, týden předem to bylo řečeno, že jede vlak, kam, to neřekli, jen že budeme vystěhovaní. Tak jsme měli dokonce i radost, spousta lidí chtělo utíkat, protože Němci byli šedesát kilometrů od nás, od toho Lipecku, ale tam se ta fronta zastavila. Za týden nás tedy naložili do vlaku, do vagonu se tenkrát vešlo šedesát rodin. To bylo strašné. To byly takové ty dřevěné vagony, náry tomu říkali v Rusku, takové ty paletě. Jeli jsme bez dvou tří dnů asi měsíc. Když jsme byli na Urale, tak jsme se v tom Kurganu, kde ta jedna větev jde dolů na Kazachstán, dozvěděli, že tam nejedeme a jedeme na Sibiř.“

  • „On (otec) pracoval jako zedník a pak v roce 1928 a 1929 začala krize v Československu a tam na severu obzvlášť. Šel do textilky a říkal, že jako zedník v textilce, ty nitě a tohleto… strašně ho to štvalo. Tak říkal: ‚Já musím najít tu svoji práci.‘ Nu a tenkrát normálně verbovali do Ruska. Bylo jedenadvacet lidí z Československa, kteří jeli v roce 1930 do Ruska. V roce 1931 se táta vrátil a říkal, abychom jeli, že tam mají zvláštní obchody. Jinak tam byl hlad a bída, ale ti cizinci podle smlouvy, která byla na čtyři roky, měli zvláštní obchody a samozřejmě zajištěnou práci. A tak jsme tam jeli.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Karlovy Vary, 15.06.1998

    (audio)
    délka: 01:03:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dostali jsme čtrnáctidenní cestovní vízum na návrat do Československa a jen do Moskvy jsme jeli měsíc

Hanisch František 1980
Hanisch František 1980
zdroj: archiv Ivany Tothové

František Hanisch se narodil 2. října 1928 v Mařenicích. Jeho otec František v roce 1930 využil pracovní nabídky stavět v Rusku vysoké pece. Pracoval v Doněcku, Dněpropetrovsku a Dněprodzeržinsku. V roce 1931 odjel František Hanisch s rodiči a o osm let starším bratrem Ervínem do Dněprodzeržinsku, kde rok bydleli. Rodina žila postupně na několika místech v Kamenském, Tule a Lipecku. Z něj byli vysídleni v roce 1941 do Novosibirské oblasti, do Tatarska. Bratr Ervín v té době vyučoval němčinu a ruštinu v nedalekém Šechmani u Mičurinsku, který již nespadal do území, odkud probíhalo vystěhovávání. Hanischovi žili v osadě nedaleko vsi Kozino a pracovali v zemědělství. Otce v únoru 1942 odvedli do pracovního tábora - do dolů v Leninsk-Kuzněcku - a maminku Marii rok poté do pracovního tábora v Novosibirsku. Ervín vstoupil do 1. československého armádního sboru a úspěšně se dovolal přes československého velvyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera otcova a po roce i matčina propuštění. Utrpěl těžké zranění v bojích na Dukle v hodnosti podporučíka. V roce 1946 se František Hanisch s rodiči vrátil do Mařenic. Vyučil se truhlářem a v roce 1950 nastoupil základní vojenskou službu u Pohraniční stráže. Sloužil v Bělé nad Radbuzou. Po nátlaku nadřízených zůstal v armádě a vystřídal posádky v Hřensku, Děčíně, Maxičkách, Rumburku a Mařenicích. Pro znalost ruštiny si ho vybral sovětský vojenský poradce jako překladatele. Služba s ním ho přivedla do Karlových Varů, kde po odchodu z armády pracoval až do důchodu v hotelu Imperial.