Miroslav Hampl

* 1932  

  • „Já jsem to osobně těžko nesl, ale co mě bolelo a z čeho mi bylo nepříjemně, byli ti, kteří měli třeba padesát nebo šedesát roků a byli úplně vyřízení, vyřízení tak jako já. Ale vyřízený člověk v padesáti v šedesáti vypadá úplně jináč, jako když je člověk dvacetiletý. To mně bylo až do pláče, jak jsem to viděl. Na tom StB takových lidí moc nebylo, ale když jsem byl potom ve vězení na šachtě na Slavkově, kolikrát jsem si šel večer lehnout a nad těma lidima jsem úplně plakal. Bylo mi jich líto.“

  • „Dvakrát třikrát za rok, jestli to víte, se stěhovaly tábory. Dva autobusy vyhlásili, nasedli a odvezli na Jáchymov, z Jáchymova zase na Slavkov. Takhle se vyměňovali, aby si ti vězni na sebe moc nezvykli a něco nazorganizovali. Já jsem měl zase v neštěstí štěstí, že v jedné takové výměně vězňů přijel autobus ze Svornosti z Jáchymova. To byli kluci, kteří dělali takzvané úderky, na velkých překopech. A ti dělali vždycky směnu a čtyřiadvacet volno. Oni zjistili, že jsu tam, potkali jsme se a pak jsem šel z toho svého díla, kde jsem dělal tu slednou chodbu. Takže mě vzali do té takzvané úderky a tam se mi to zlepšilo – jak psychicky, tak i na stravu a na všechno.“

  • „[Soud byl] veřejný, ale tak veřejný, že z rodin tam nesměl být nikdo. Měli tam svoje lidi a místní lidi, ani nevím, kdo tam byl. Ale z rodin vůbec nikdo – jak z mé, tak z Pražákové (rodina Jirky Pražáka, iniciátora toho útěku) tam nikdo nebyl. Já jsem řekl to, co je v soudním spisu. Všechno jsem řekl, tak jak to bylo. A prý jestli toho lituji, tak já říkám: ‚Nelituji, protože jsem pomohl člověku, který byl zavřený neprávem.‘“

  • „Vyšetřovali. Já jsem to popíral. Jsem říkal, že nic nevim. Všechno jsem popíral a trvalo to až do Vánoc a přes Vánoce mě zavřeli do korekce, protože jsem to všechno pořád popíral. A řekli mně, že tam budu tak dlouho, až po mně poroste mech. A v korekci to bylo na moje gumáky. Pět krát čtyři. Takovej sklípek. Pět krát čtyři gumáky. Tam byl u dveří plechovej žánek na potřebu. Bez okna, bez ničeho a tam jsem strávil Vánoce a Nový rok 1952.“

  • „Protože se mnou nebyla nějaká moc řeč, protože jsem byl úplně vyřízenej, odvedli mě zpátky na normální celu, kde nás bylo asi deset nebo jedenáct. Byla to cimra asi tak čtyřikrát pět. Tam nás bylo devět, deset, jedenáct. Byla to taková palanda dřevěná. Nad tím slaměný združoky a takhle jsme leželi vedle sebe. Jak harémci. A v koutu pochopitelně žánek na potřebu a nádoba s vodou. Nic jinýho. To jídlo stačilo akorát tak. Člověk nemusel. Nebyl zvyklej chodit před druhejma na záchod. Takže jsem ze začátku ani to jídlo, co ho bylo málo, abych nemusel chodit na záchod, protože jsem se styděl a bylo mi to takový nepříjemný. Tak i to málo jídlo jsem nejedl. Takže jsem hrozně zeslábl a šel pochopitelně s váhou dolů.“

  • „Seznámil jsem se tam s dvěma Pražákama. S jedním lékařem a jedním doktorem. U těch jsem byl taky v rodinách. Asi dvakrát nebo třikrát jsem jim dovezl nějaký dopisy nebo teplý oblečení. Takže jsem navštěvoval ty rodiny a vozil jsem těm muklům zprávy a balíčky. Já jako civil jsem mohl a měl jsem s nima přístup a bavil jsem se. Vyposlechl jsem jejich životní příběhy a to trápení. Bylo to nepříjemný. Já jsem se do toho zahloubal, že mně jich bylo líto.“

  • „Ta buzerace byla nepředstavitelná. To bylo pořád hned tam, tohle. Po práci v zimě odhrnovat, v létě vozit kolečka hlíny, udělat velkou hromadu a za čtrnáct dní, až jste tu hromadu odvezl, tak zase tu hromadu padesát metrů zpátky.“

  • „Seznámil jsem se s Bohoušem Pánkem a Jirkou Pražákem a uskutečnili jsme útěk toho Pánka, který se nám podařil. My jsme měli speciální legitimace. Vypůjčili jsme si jednu legitimaci od toho Jirky Pražáka a já s jedním civilem, který dělal lamače, jsme vyvedli toho Pánka přes vrátnici ven, což se nám podařilo. Přišli jsme ke kostelu v Jáchymově, protože to je přímo u kostele ta šachta ve vrchu. Přišli jsme k autobusu, oni sedli do autobusu. Jeli do Ostrova. Tam se převlíkl. A hned dalším autobusem jel. Podle jejich řeči teda, protože já už jsem s nima nebyl. Protože jsem sedl na autobus a jel jsem. Když jsem nechtěl jít s nima za hranice, protože už jsem měl připravený další útěk. Tak jsem jel autobusem na Boží Dar na ubytovnu.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Šumperk, 30.11.2009

    (audio)
    délka: 02:26:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 10

    Šumperk, 14.07.2015

    (audio)
    délka: 02:12:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já myslel, že jsem udělal dobrej skutek

Miroslav Hampl 1950
Miroslav Hampl 1950
zdroj: archiv pamětníka

Miroslav Hampl se narodil 16. září 1932 v Křelově u Olomouce. Vždy chtěl cestovat, a tak šel roku 1947 studovat na obuvníka do Baťovy školy, neboť tam byla vyhlídka na práci v cizině. Komunistický převrat roku 1948 však veškeré cestovatelské plány zhatil. Po studiích byl vybrán do těžkého průmyslu na roční brigádu. Z nabídnutých možností se rozhodl pro jáchymovské doly, kde pracoval jako kolektor. Seznámil se tam s politickými vězni a všemožně se jim snažil pomáhat. Pomohl také k útěku vězni Bohuslavu Pánkovi. Dne 27. listopadu 1952 byl Miloslav Hampl sám zatčen. Dne 22. září 1953 byl v Chebu odsouzen na tři roky za sdružování proti republice. Původní návrh zněl na velezradu a špionáž, při vynesení rozsudku však bylo přihlédnuto k jeho dělnickému původu. Byl poslán do tábora Ležnice v Horním Slavkově. Z nesnesitelných pracovních podmínek a šikany ho po čase vysvobodili přátelé vězni, kterým jako civilní zaměstnanec pomáhal. Díky jejich solidaritě začal plnit normy a zvýšily se mu příděly potravin. Dne 28. září 1954 byl Miroslav Hampl na amnestii podmínečně propuštěn, měl však jako bývalý politický vězeň velké problémy s umístěním v zaměstnání. Nakonec šel pracovat do okresního stavebního podniku, kde zůstal až do důchodu. V roce 1987 jeho dcera Vladimíra s dítětem a přítelem emigrovala do Spolkové republiky Německo. V současnosti žije Miroslav Hampl v Šumperku.