Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Hampl (* 1932  )

Já myslel, že jsem udělal dobrej skutek

  • narozen 16. září 1932 v Křelově u Olomouce

  • vyučil se obuvníkem v Baťově škole ve Zlíně

  • po únoru 1948 nastoupil jako kolektor do jáchymovských dolů

  • v Jáchymově pomohl k útěku vězni Bohuslavu Pánkovi

  • 27. listopadu 1952 byl zatčen

  • 22. listopadu 1953 byl Lidovým soudem v Chebu odsouzen na tři roky za sdružování proti republice

  • trest si odpykal v táboře Ležnice v Horním Slavkově

  • 28. září 1954 byl na amnestii z Jáchymova podmíněně propuštěn

  • jako „protisocialistický živel“ měl velké problémy se zařazením do zaměstnání

  • nakonec pracoval ve stavebním podniku, kde zůstal až do důchodu

  • v ruce 1987 dcera Vladimíra s přítelem emigrovala do Spolkové republiky Německo

Dětství a mládí

Maminka Růžena vychovávala děti sama, a aby je uživila, musela pracovat dlouho do noci. Malý Miroslav s bratry pak celé dny trávil u řádových sester v Olomouci. Maminky si moc neužili. „Staraly se o nás jeptišky s těma hábitama bílýma celý den, někdy až do večera.“

V roce 1947 se začal učit v Baťově škole ve Zlíně obuvníkem. Vždy chtěl cestovat a objevovat nové světy a tato škola mu to měla umožnit. „Když my jsme tam dělali ty přijímací zkoušky, tak ta perspektiva měla být – jezdit do světa, pomáhat Baťovi jako pracovní síla.“ Chtěl jet jako prodejce do Afriky, ale další politický vývoj mu jeho sny zadupal do země.

  V Jáchymově jako civilní zaměstnanec

Po škole musel tak jako všichni odpracovat roční brigádu. Byl určen do těžkého průmyslu a z nabízených možností si vybral jáchymovské doly. Do Jáchymova nastoupil 7. května 1952 ve svých devatenácti letech. Byl přidělen do dolu Svornost a po krátkém kurzu začal dělat kolektora. Zaměřoval aktivní rudu a určoval její těžbu.

„Když jsem začal fárat, tak jsem byl upozorněnej, že budu dělat se samýma zločincema, ať si dávám pozor. No já jsem teda netušil, co je to za zločince, ale po krátké době jsem zjistil, že teda ti zločinci jsou ve většině případech političtí vězni.“ Postupem času začal chápat, že se nejedná o zločince, ale o oběti komunistické zvůle. S mnohými vězni se seznámil a spřátelil. Poslouchal jejich životní příběhy a byl otřesen jejich osudem. „Seznámil jsem se tam s dvěma Pražákama. S jedním lékařem a jedním doktorem. U těch jsem byl taky v rodinách. Asi dvakrát nebo třikrát jsem jim dovezl nějaký dopisy nebo teplý oblečení. Takže jsem navštěvoval ty rodiny a vozil jsem těm muklům zprávy a balíčky. Já jako civil jsem mohl a měl jsem k nim přístup a bavil jsem se. Vyposlechl jsem jejich životní příběhy a to trápení. Bylo to nepříjemný. Já jsem se do toho zahloubal, že mně jich bylo líto.“

  Pomoc při útěku vězně Bohuslava Pánka

Spolu s dalšími civilními zaměstnanci se Miroslav Hampl na popud Jiřího Pražáka zúčastnil organizovaného útěku vězně Bohuslava Pánka. „Seznámil jsem se s Bohoušem Pánkem a Jirkou Pražákem a uskutečnili jsme útěk toho Pánka, který se nám podařil. My jsme měli speciální legitimace. Vypůjčili jsme si jednu legitimaci od toho Jirky Pražáka a já s jedním civilem, který dělal lamače, jsme vyvedli toho Pánka přes vrátnici ven, což se nám podařilo. Přišli jsme ke kostelu v Jáchymově, protože to je přímo u kostela ta šachta ve vrchu. Přišli jsme k autobusu, oni sedli do autobusu. Jeli do Ostrova. Tam se převlíkl. A hned dalším autobusem jel. Podle jejich řeči teda, protože já už jsem s nima nebyl. Protože jsem sedl na autobus a jel jsem. Nechtěl jsem jít s nima za hranice, protože už jsem měl připravený další útěk. Tak jsem jel autobusem na Boží Dar na ubytovnu.“

Všechno proběhlo v době noční šichty, aby se útěk vězně zjistil až po raním počítání. „Oni to zjistili při počítání až tak v sedm hodin, v půl osmé. Udělali zátah dokola a kdepak oni byli. Takže ho nemohli chytit.“

Původně chtěl Miroslav Hampl utéct do zahraničí také. Nakonec tento úmysl odložil. Připravoval se totiž další útěk do ciziny. O tom, jestli se Bohuslavu Pánkovi útěk do zahraničí podařil, se nikdy nedozvěděl.

  Zatčení, vyšetřování a soud

„Toho dvacátýho sedmýho listopadu (1952) o půl jedenácté v noci na Boží Dar pro mě přijelo StB. Dali mně brýle na oči, abych nevěděl, kam jedeme. Jenomže já jsem ty serpentýny znal, jak se jede z Božího Daru do Jáchymova… Zavezli mě na StB.“

V bytě mu rozházeli všechny osobní věci a oznámili mu, že se ho jen na něco chtějí zeptat, ať se obleče na ranní šichtu. Tak byl Miroslav Hampl zatčen v gumákách a pracovním oblečení.

Po prvním výslechu byl zavřen do malé sklepní místnosti, kam byl odveden v černých brýlích. „Protože se mnou nebyla nějaká moc řeč, protože jsem byl úplně vyřízenej, odvedli mě zpátky na normální celu, kde nás bylo asi deset nebo jedenáct. Byla to cimra asi tak čtyřikrát pět. Tam nás bylo devět, deset, jedenáct. Byla to taková palanda dřevěná. Nad tím slaměný združoky a takhle jsme leželi vedle sebe. Jak harémci. A v koutu pochopitelně žánek na potřebu a nádoba s vodou. Nic jinýho. To jídlo stačilo akorát tak. Člověk nemusel. Nebyl zvyklej chodit před druhejma na záchod. Takže jsem ze začátku nejedl ani to jídlo, co ho bylo málo, abych nemusel chodit na záchod, protože jsem se styděl a bylo mi to takový nepříjemný. Tak i to málo jídlo jsem nejedl. Takže jsem hrozně zeslábl a šel pochopitelně s váhou dolů.“

Po nějaké době ho odvedli znovu k výslechu. „Byl jsem u těch výslechů hodněkrát. Hodněkrát…Vyšetřovali. Já jsem to popíral. Jsem říkal, že nic nevim. Že nic nevím. Všechno jsem popíral a trvalo to až do Vánoc a přes Vánoce mě zavřeli do korekce, protože jsem to všechno pořád popíral. A řekli mně, že tam budu tak dlouho, až po mně poroste mech. A v korekci to bylo na moje gumáky. Pět krát čtyři. Takovej sklípek. Pět krát čtyři stopy, gumáky. Tam byl u dveří plechovej žánek na potřebu. Bez okna, bez ničeho a tam jsem strávil Vánoce a Nový rok 1952… Tam mě zlomili, protože po Vánocích 2. ledna mě vynesli. Já jsem nemohl jít. Jsem byl skřehlej, promočenej, promodralej. Jídla hrozně málo. To byl vždycky nějakej čaj nebo káva ráno, kousek chleba, pak nějaký brambory něčím politý.  Jestli polívkou nebo čím. Vyvedli mě do vyšetřovny a tam přivázali ruce dozadu, a jak jsem špatně odpověděl, tak mně hlava takhle lítala, jak mně lítaly ty facky (při tomto výslechu přišel o dva zuby). Pak to ze mě dostali, protože jsem se tam nechtěl vrátit… Já jsem si toho ani nebyl vědom, že jsem udělal trestný čin. Já jsem myslel, že jsem udělal dobrej skutek.“

Z Jáchymova ho odvezli za čtyři měsíce… „Napřed jsem skončil na Borech dva dny. Nevím proč. Pak na Pankráci. Taky nevím proč a skončil jsem v Chebu na cele a tam už jsem čekal na soud.“

Hlavní líčení probíhalo 22. září 1953 u Lidového soudu v Chebu. „Já jsem měl návrh na velezradu a špionáž, ale změnili mně to na sdružování proti republice. Dostal jsem tři roky.“ Pomohl mu jeho dělnický původ.

  V Jáchymově jako vězeň

Byl zařazen do tábora Ležnice v Horním Slavkově. Při příchodu do tábora přestal být Miroslavem Hamplem a stal se vězněm A0-16953. „Jméno tam v táboře neexistovalo.“

„To byl velký tábor. Byl jsem ubytovanej v dřevěným baráku. Bylo nás tam asi čtrnáct nebo šestnáct. Dvouposchoďový palandy. Začal jsem dělat na sledné chodbě s takovým starším pánem. Ten měl asi padesát osm roků. Takovej dědula. Většinou jsem dělal já za něho. Normy se neplnily, takže se to projevilo i na jídle, protože byly stravenky. Já jsem měl tu nejnižší. Já jsem to plnil tak na sedmdesát, osmdesát procent, takže to bylo to nejhorší. Takže stravenky byly špatný. Buzerace byla hrozná a hygiena, o té se nedá ani mluvit.“

Když nesplnil normu, šel do korekce, což byla neuvěřitelně malá místnost bez oken s betonovou podlahou, ve které byla šílená zima a vlhko. „Spal jsem mokrý, v zimě a jen s jednou dekou… Když bylo ráno, tak ráno na šichtu a ze šichty zase hned do korekce.“

Vždy po šichtě se vězni museli seřadit na shromaždišti, kde je dozorci počítali. Někdy vězni stáli celé hodiny ve velkém mrazu a v mokrých věcech. „Tak jsme stáli třeba po šichtě v zimě tři, čtyři hodiny. Přišel jste na ubikaci a všechno, co měl člověk povolený v těch nástěnnejch poličkách, ten cukr nebo fotku nějakou, všechno, slamáky, deky, všechno uprostřed místnosti naházený tam. Když řeknu málo, jednou za tři týdny stoprocentně… Hrozný podmínky. Ale zvykl si člověk na to.“

„Ta buzerace byla nepředstavitelná. To bylo pořád hned tam, tohle. Po práci v zimě odhrnovat, v létě vozit kolečka hlíny, udělat velkou hromadu a za čtrnáct dní, až jste tu hromadu odvezl, tak zase tu hromadu padesát metrů zpátky.“

Po nějakém čase si ho našli vězni, kterým jako civilní zaměstnanec pomáhal, a přetáhli ho na jinou práci, kde již plnil normy, a díky tomu měl lepší stravu.

Za celou dobu pobytu v Jáchymově mu byla povolena jen jedna návštěva. Přijela za ním maminka.

Miroslav Hampl byl samotářský typ a jako takovému mu k přežití pomáhala hlavně víra v Boha. „Byl jsem dosti takovej vystrašenej. Já jsem nebyl nějakej vzpupnej. Já jsem s tím nesouhlasil, ale nějak že bych to dával najevo… Bál jsem se.“

Dne 28. září 1954 byl z Jáchymova konečně podmínečně propuštěn. Bylo mu vráceno pracovní oblečení, ve kterém byl zatčen, a v gumákách a v hubertusu se vydal přes Prahu domů do Šumperka.

  V civilu

Po odchodu z vězení pořád přemýšlel, jak utéct na Západ. Seznámil se ale se svou budoucí ženou Evženií Hajnou a v Československu už zůstal.

V Šumperku se musel každých čtrnáct dní hlásit na polici. Jako rozvraceč socialistické vlasti měl velké problémy se získáním zaměstnání. Nakonec ho na přímluvu maminky zaměstnali v okresním stavebním podniku, kde na různých pozicích zůstal až do důchodu.

Roku 1987 jeho dcera Vladimíra s přítelem utekla do západního Německa už tam zůstala. Miroslav Hampl s manželkou z toho měli ještě velké problémy, ale naštěstí vše vyšumělo. Dcera dnes pravidelně jezdí za rodiči na návštěvu. „Bylo to zadostiučinění, že mně se to v dvaapadesátým nepovedlo a jí v sedmaosmdesátým jo.“

Velice rád vzpomíná na listopad 1989 a následné události. „Když byla generální stávka, tak jsem se toho plně účastnil… A věřil jsem tomu. Ať se stane cokoli, že už to bude lepší. Ono je to lepší. Není to ideální. Vždycky každýmu říkám: ,Zaplať pánbůh, že je to tak, jak to je.“

Dodnes vnímá Miroslav Hampl velký otazník u svého případu – neví, co se stalo s vězněm Bohuslavem Pánkem, a neví, co si o tom všem má myslet. Jáchymov od svého propuštění několikrát navštívil a vždycky je nejraději, když se po místech svého věznění může projít sám a zahloubat se do svých vlastních myšlenek.

V současnosti žije se svou ženou Evženií v Šumperku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)