Eugenia Gutiérrez Ganzarain

„Moje první setkání s touto zemí proběhlo v roce 2016. Velmi mi to otevřelo oči: chtěla jsem poznat svou zemi nejen ze vzpomínek, ale jako skutečný prožitek. V roce 2017 jsem se zapojila do životního projektu, který mi zabral mnoho let a stále ho rozvíjím – běhám maratony. Na start i do cíle nosím dvě vlajky, kubánskou a španělskou. V roce 2020 zemřel můj otec a cítila jsem, že musím něco udělat. Bylo to, jako bych se znovu propojila s Kubou i s odkazem svého otce, který byl aktivista, předseda strany v exilu – Křesťanské demokratické strany – a předseda Kubánského centra. Se vším, co prožil jako politický vězeň, jsem po jeho smrti cítila, že někdo musí převzít štafetu. V roce 2021 přišly protesty 11. července – okamžik naděje, kdy bylo vidět, že lidé reagují, že jsou živí a mají co říct. Spontánní pokojné demonstrace po celé zemi. Bylo to úžasné, pak přišlo potlačení, ale já jsem pokračovala. Řekla jsem si, že už Kubu znám; myslela jsem na tu očekávanou změnu a chtěla poznat „před“ i „po“. Z toho vzešlo mnoho nucených exilů žijících ve Španělsku a mnoho lidí se začalo mobilizovat. Poznávala jsem nová hnutí – San Isidro, Archipiélago, jen namátkou – a chodila na mnoho akcí pořádaných v Madridu. Je třeba připomenout, že Madrid, potažmo Španělsko, je druhou destinací s největší kubánskou diasporou. Tak jsem se postupně přibližovala nové kubánské komunitě. Znalosti mám z generace svých rodičů, ale chtěla jsem opravdu poznávat: byla jsem velmi zvědavá, co říkají a co prožívají. Mluvíme tu o kulturním světě – zcela jiném, nešlo jen o politiku – a mnozí odcházeli i z ekonomické nutnosti. To byl rok 2021. V následujících letech, v roce 2023, jsem se začala stávat součástí strany, ve které působil můj otec – Křesťanské demokratické strany – i dalších organizací. Od té chvíle jsem se rozhodla být aktivnější. V posledním roce musím říct, že kontakt s politickými vězni, s těmi historickými i současnými, a přímé seznámení s jejich svědectvími mě ještě více utvrdilo v tom, jak důležité je bojovat za politické vězně a za jejich svobodu. Je to základní podmínka, aby bylo možné dál mluvit o mírové transformaci na Kubě. Je to požadavek, který klademe na kubánskou vládu, chceme vidět skutečnou vůli ke změně. Byl to tedy postupný vývoj: vždy tu bylo semínko, zárodek, který postupně rostl – a dnes jsem tam, kde jsem. Je to můj životní cíl, smysl mého života.“

„Ano, jak říkáte, přinesla jsem hrstku země z našeho domu, o kterou mě požádala moje matka, a máme ji – jednu hrstku tady doma a druhou u ní. Vzala jsem si také hrst hlíny, když jsem byla v Baracoa, hlíny z ostrova. A také kousek z Malecónu, který mi dal průvodce po hurikánu, kdy se tam některé kameny rozbily; ten jsem dala své matce a má ho doma. Jsou to symboly, symbolika – je to jako být propojená: když to vidíte, dotknete se toho, jste propojeni, protože se na Kubu nevrátíme, dokud nedojde ke změně. A tak znovu cítíme to odloučení, které je velmi těžké – to, že nemůžeme cestovat a vstupovat. To se děje mnoha lidem, kteří tam mají příbuzné. My máme to štěstí, že ne, nemáme příbuzné na Kubě, ale je mnoho lidí s rozdělenými rodinami, kteří jsou velmi znepokojeni tím, co se na ostrově děje, protože realita je taková, že jejich blízcí tam jsou, a proto je pro ně to každodenní spojení, oddanost a starost.“

„Současnost: po 66 letech Castrovy vlády je zhoršení situace v zemi evidentní. Kuba prochází bezprecedentní sociální, politickou, ekonomickou a institucionální krizí. Obyčejní Kubánci denně bojují o přežití. Nemají jídlo, nemají co jíst; mnozí si nemohou dovolit tři jídla denně. Mají výpadky – není elektřina, neustálé blackouty, často mezi deseti a dvaceti hodinami denně. To je neúnosné. Nedávno jsme zažili výpadek elektřiny ve Španělsku a téměř jsme zešíleli, protože na to nejsme zvyklí; představte si, že se to opakuje celý život, v každodenní realitě. To, že lidé nemají důstojné podmínky, že denně řeší nespočet problémů a mají málo naděje a důvěry v budoucnost, vedlo k migrační krizi posledních let. Na politické úrovni pak každý, kdo se projeví, kdo řekne, že chce lepší, důstojný a normální život, jaký může mít člověk kdekoli na světě, čelí větší represi. Máme přes tisíc politických vězňů – taková je realita. Režim místo spojení s občany reaguje větší represí a násilím. Přesto si myslím, že jsme dospěli do bodu, kdy země, která už nemá co ztratit, míří nevyhnutelně ke změně. A ta už probíhá. Začala v roce 2021 mírovými demonstracemi 11. července a od té doby pokračují, protože zhoršení situace je neuvěřitelné – například v souvislosti s covidem a se službami, které má stát garantovat, jako je zdravotnictví a školství: vidíme, že jsou stále více omezovány, stále víc se zhoršují a týkají se jen velmi úzkého okruhu lidí. Když se k tomu vrátím, změna je nevyhnutelná, protože není co ztratit. Přechod už běží. Začal v roce 2021 a od té doby dochází ke spontánním protestům po celé zemi. Rok 2021 nebyl zlomem v tom smyslu, že by vše skončilo – naopak, přišla větší represe; a nyní zažíváme historický okamžik, protože štafetu převzali sami vysokoškolští studenti. To je velmi pozoruhodné, protože právě oni byli baštou režimu: elita, která by mohla nahradit tu současnou. Reagovali na situaci týkající se práva na informace a komunikaci po posledním zvýšení cen jediné telekomunikační společnosti, oznámeném 30. května firmou ETECSA. Reagovali velmi solidárně a občansky – a to mi dává velkou naději. Samozřejmě nepůjde o automatický proces, ale změna je na Kubě už tady, je nevyhnutelná a není cesty zpět. Vláda ví, že narazila na dno, že už to nedokáže vyřešit, a zbývá jen přijmout, že neví, jak dál – a… nic víc. To je to, co bych chtěla říct. Změna již přišla, je nevyhnutelná a zbývá provést přechod.“

„Ano, mluvíme o přechodu – samozřejmě mírovém – k demokracii a právnímu státu. To je moje vize: nejprve přechod, poté konsolidace právního státu na Kubě – demokratické volby, v nichž každý kubánský občan může zvolit své zástupce, kde každý občan může uplatňovat svá práva a svobody a rozvíjet své schopnosti tak, aby mohl vést důstojný život; to je to, co všichni chceme a co všude na světě hájíme. Kde jsou chráněna lidská práva a svobody. Takovou mám vizi budoucnosti – s usmířením mezi staršími a novými generacemi. Domnívám se, že pro demokracii na Kubě a pro mír v zemi je zásadní, aby došlo k usmíření mezi Kubánci doma i v zahraničí, mezi různými generacemi – samozřejmě mezi lidmi, kteří nespáchali žádné válečné zločiny, tedy neporušili práva druhých a skutečně proti nim nepoužili násilí.“