Juan Carlos González Leiva

„No, podívejte, můžu vám říct, že jsem šel spoustě problémů naproti, někdy i se svou rodinou, s lidmi z církve, s odpůrci, s vládou, za to, že jsem velmi svobodně vyjadřoval své názory, protože... Na Kubě existuje jedno rčení, „říkej chlebu chléb a vínu víno“ a já se vyznačuji tím, že jsem velmi drastický, pokud jde o vyjadřování názorů, jako právě teď. Věřím, že někdy, jak řekl José Martí: ‚Ambice mužů jsou vyšší než hvězdy.‘ Mnohokrát jsou zodpovědné za systém, i za ten komunistický, ambice lidských bytostí, ambice mužů. Na světě jsou bohatí lidé, neříkám, že jsou všichni, ale Ježíš Kristus říkal, že ‚pro bohatého člověka je těžší vstoupit do nebe, než protáhnout provaz ouškem jehly‘. Věřím, že existují velmi štědří lidé, jsou to lidé, kteří mají hodně peněz, ale jejich peníze jsou spravedlivě získané, a kteří si je zaslouží, protože jsou velmi lidští. Znám je, mám takové přátele. Viděl jsem štědrost Santiaga Álvareze, viděl jsem štědrost mnoha lidí. Ale kolektivní ambice napáchá mnoho škod, jako v případě Venezuely, která má hodně zdrojů ropy, a tím i bohatství, ale žijí tam lidé bez jakýchkoliv prostředků, chudí, a to z důvodu špatného vedení státu. Nevím, možná se mýlím, protože nemám všechny informace o tom, co se ve světě děje. Zdá se mi, že kdyby se lidé, kteří řídí svobodnou a demokratickou zemi, trochu více starali o chudobu, myslím, že by komunismus jen těžko prosperoval. Komunismus v sobě nese řadu krutostí, které ho vyřazují z činnosti a znemožňují jeho systémové fungování. Je to právní tyranie, umlčuje vlastní lidi, a nedá se o něm říct cokoliv dobrého. Komunismus je v knihách popisován jako evangelium, kterému chybí Bůh. José Martí vyprávěl o hvězdě. Ale když říkával „hvězda“, odkazoval se k něčemu, co osvítilo cestu Třem králům a dovedlo je za Ježíšem Kristem. K něčemu, co člověka vede, k něčemu pozitivnímu, ke světlu. Martí říkával: ‚Jdi za hvězdou, co září a chrání, ne za takovou, co neustále roste, až tě nakonec zabije.‘ V tomhle případě je komunismus právě tou hvězdou, co zabíjí."

„Byli jsme v Havaně do roku 20013, od roku 2007 do roku 2013, a měli jsme rozsáhlou spolupráci s ambasádami v zahraničí. Přijali jsme i české přátele z Člověka v tísni a dalších tamních institucí. Dokázali jsme odvést úžasnou práci. Co se týče nahrávání, zřídili jsme nahrávací centrum, měli jsme magnetofony i počítače. Měli jsme informační centrum se šesti aktivisty, kteří pracovali ve dne v noci. Dokázali jsme dát obrovskou podporu občanské společnosti, Ženám v bílé [Damas en Blanco] jsme zajistili viditelnost, podporovali jsme rodiny politických vězňů téměř po celé zemi. Vytvořili jsme další organizace, politické strany, tiskové agentury, udělali jsme tak obrovský kus práce, že Státní bezpečnost fyzicky zlikvidovala majitele domu [ve kterém jsme sídlili], jedna jeho kamarádka, která o sobě říkala, že je komunistka jako Che [Ernesto Che Guevara] mu podala mu nějaké léky, které mu způsobily jaterní cirhózu a zlikvidovali ho tak během tří měsíců. Já jsem ho varoval, ale nedal na mě. Státní bezpečnost mu vyhrožovala smrtí, byl to učitel angličtiny, nevidomý stejně jako já. Zabili ho a já to umím prokázat. On vůbec nepil alkohol, nebral žádné léky, nic takového. Fyzicky ho zlikvidovali přesně tak, jak mu vyhrožovali, a mě donutili odejít z Havany do Ciego de Ávila, kde bydlím dodnes.“